Německá SPD a její transatlantické pnutí

Marek Benda

Nedávné rozhodnutí německé sociální demokracie dodat zbraně na Ukrajinu není u této strany zase tak jedinečný obrat, jak se uvádí. Strana otočila podobně v 70. letech v otázce jaderných zbraní, v 90. letech pak též při zásahu v Jugoslávii.

Současný kancléř Olaf Scholz patřil v začátcích politické kariéry k antimilitaristickému křídlu. Foto Michael Kappeler, AFP

V uplynulých dnech zaznělo nemálo údivů nad obratem v německé zahraniční politice v souvislosti s válkou na Ukrajině. Překvapení to bylo pro mnohé o to větší, že ohlášení „nové éry“ (Zeitenwende) ve vztahu k Rusku a výdajích státu na obranu zaznělo z úst kancléře za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), která má pověst spíše pacifistické a nejpozději od éry kancléře Willyho Brandta (1969-1974) poměrně vstřícné strany vůči SSSR, respektive Rusku.

To ostatně SPD potvrdila v roce 2014, kdy to byl právě její nominant, tehdejší ministr zahraniční a současná hlava státu Frank-Walter Steinmeier, kdo měl zásadní podíl na uzavření tzv. Minských dohod. Tyto dohody sice ukončily horkou fázi tehdejšího ukrajinsko-ruského konfliktu, Německo ale jejich prostřednictvím přistoupilo na ruských výklad konfliktu na Donbase jako pouhé občanské války.

Při pohledu na moderní dějiny SPD lze nicméně konstatovat, že aktuální obrat není u německých sociálních demokratů ojedinělý a často jej dokonce realizují stejné osoby, jež o pár dekád či jen roků zpět zastávaly s nemalou vehemencí postoje přesně opačné. To se týká i současného kancléře Olafa Scholze.

Dilema ohledně hlavic

Začněme ale opravdu „u Adama“, o více než šedesát let dříve. Na přelomu 50. a 60. let bylo jedním z hlavních témat německé veřejné debaty, zda a v jakém počtu by měly být na německém území umístěny raketové systémy NATO včetně jaderných hlavic. Hlavními podporovateli těchto snah byli politici vládní křesťanskodemokratické formace CDU/CSU v čele s kancléřem Konradem Adenauerem (1876-1967) a ministrem obrany a pozdějším šéfem CSU Franzem-Josefem Straussem (1915-1988). Ten dokonce usiloval o vstup spolkové republiky mezi jaderné mocnosti.

Na opačném pólu se tehdy nacházela opoziční SPD, jejímž hlavním expertem na bezpečnostní politiku byl Helmut Schmidt (1918-2015). Tento tehdejší poslanec za Hamburk v roce 1958 ve zjitřené parlamentní debatě výslovně varoval před umístěním jaderných hlavic na západoněmeckém území, neboť by prý šlo o akt přímé provokace SSSR, což by mohlo mít pro bezpečnost Německa a celé západní Evropy nedozírné následky.

O tři roky později ovšem Schmidt ve své knize o bezpečnostní politice umístění jaderných zbraní již připouštěl. Svou předchozí jednoznačně odmítavou pozici zastíral a bagatelizoval, že jeho předchozí slova byla „vytržena z kontextu“ dané parlamentní debaty.

Téměř o dvě dekády dále pak Schmidt již jako kancléř (ve funkci v letech 1974-1982) explicitně požadoval pro území Evropy taková „protiopatření“, která by v kontextu závodů ve zbrojení mezi NATO a SSSR vyvážila převahu SSSR v mezikontinentálních střelách a zesílila odstrašující potenciál NATO ve vztahu k případnému útoku SSSR. Podle tohoto „nového“ Schmidta by státy NATO příslušným vyzbrojením také vylepšily vyjednávací pozici v dialogu se SSSR o vzájemném odzbrojení (!).

Schmidtův londýnský projev z 28. října 1977, kde uvedené teze zazněly, je dodnes pokládán za přímý impuls k jednání o umístění raket středního doletu s jadernými hlavicemi Pershing II v západní Evropě, respektive na území SRN. Tuto vyzbrojovací akci mělo totiž skutečně doplňovat i jednání mezi NATO a SSSR o omezení atomových zbraní středního doletu, a proto také celý projekt dostal název NATO Double-Track Decision.

Mezi podstatnou částí evropské veřejnosti, zejména pak v levicově-liberálním a sociálnědemokratickém elektorátu, vyvolaly tyto plány značný odpor. Schmidt nakonec i ve vlastní straně byl čím dál osamělejší a nepochodil se svými argumenty, že právě umístěním těchto raket fakticky dojde ke snížení pravděpodobnosti skutečně ničivého globálního jaderného konfliktu.

Řada členů SPD včetně Schmidtova kolegy z předsednictva strany Erharda Epplera (1926-2019) naopak aktivně participovala na akcích nadstranického mírového hnutí proti jaderným zbraním. Německé mírové hnutí pořádalo v letech 1979 až 1983 pravidelné mítinky včetně statisícových demonstrací. Vnitropolitickou defenzívu kancléře Schmidta v té době navíc zesiloval i tlak koaličního partnera, liberální FDP, která jednak většinově umístění raket podporovala, jednak prosazovala restriktivnější fiskální politiku než SPD.

U FDP se nakonec v roce 1982 jak fiskální politika, tak sílící tlak uvnitř SPD na kancléře Schmidta kvůli NATO Double-Track Decision spojily v jediný silný argument pro odchod liberálů z vlády a návrat ke koaliční spolupráci s konzervativní CDU/CSU. K prohlasování Pershingů nakonec Bundestag dovedla až „černo-žlutá“ koaliční vláda Helmuta Kohla v listopadu 1983, přičemž opětovně opoziční SPD hlasovala proti až na malou skupinku čtrnácti zákonodárců převážně sdružených v pravicověji orientované frakci Seeheimer Kreis.

Svým hlasem NATO Double-Track Decision nepodpořil ani Gerhard Schröder, tehdy mladý a ambiciózní představitel levicového křídla SPD (1943), jemuž v sociálnědemokratické mládežnické organizaci Jusos sekundoval jistý student práv Olaf Scholz (1958).

(Ne)podpora misím v bývalé Jugoslávii

Schröderova éra v SPD sice přišla až hluboko po pádu železné opony a v době jaderného odzbrojování. Ovšem i jeho kancléřství počínaje rokem 1998 bylo ve znamení důležité revize přístupu SPD v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Impuls k ní dala kosovská krize, kterou se začala zabývat ještě odcházející Kohlova vláda CDU/CSU a FDP.

O prvním poválečném bojovém nasazení Bundeswehru v zahraničí také ještě 16. října 1998 rozhodoval končící Bundestag, ve kterém vítězové právě proběhlých voleb SPD a Zelení neměli většinu, a mohl tak vzniknout problém s legitimitou takového rozhodnutí. Lídři SPD a Zelených Gerhard Schröder a Joschka Fischer nicméně týden před hlasováním na své návštěvě u amerického prezidenta Billa Clintona přislíbili případnému nasazení NATO v Jugoslávií německou podporu, pro níž pak mimo několika poslanců zvedli ruku všichni zákonodárci SPD.

Ke konfliktu NATO s Miloševičovou Jugoslávií nakonec 24. března 1999 fakticky došlo za účelem zabránění genocidy albánského obyvatelstva v Kosovu, avšak bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Na tomto místě není bez zajímavosti, že tři roky předtím SPD svými hlasy naopak nepodpořila vyslání německých vojáků do mírové mise UNPROFOR v rámci válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině, ve kterém s bojovým nasazením vysílaných jednotek bylo počítáno jen v případě nouze. UNPROFOR přitom mandátem Rady bezpečnosti OSN disponovala.

SPD tehdy sice podpořila misi jako takovou, odmítla ale hlasovat pro vyslání pozemních vojsk a navrhovala německou participaci omezit na poskytnutí leteckých dopravních kapacit, průzkumných letadel či zdravotního personálu. Změnu názorové pozice strany mezi Bosnou a Kosovem tak lze sotva vysvětlit jinak než změnou ve vnitrostátním postavení strany. Jakmile se blížil okamžik převzetí vládní odpovědnosti, upřednostnila SPD před vlastní programovou profilací důraz na transatlantické spojenecké vazby Německa.

Pozoruhodně se k zásahu v Jugoslávii vyjádřil v roce 2014 zpětně — už jako „elder statesman“ — sám Gerhard Schröder, který připustil, že došlo k porušení mezinárodního práva a vytvoření precedentu pro ruského prezidenta Vladimíra Putina, jenž tehdy zrovna také v rozporu s mezinárodním právem anektoval ukrajinský poloostrov Krym.

Tento Schröderův výrok vyvolal nemalé pozdvižení mezi německými politiky a ve veřejném prostoru, neboť i když exkancléř nelitoval svého rozhodnutí nasadit vojáky Bundeswehru proti Miloševičově režimu, bylo velmi těžké nevnímat Schröderovo rovnítko mezi situací obyvatelstva v Kosovu a na Krymu jako určitou relativizaci aktivit Ruské federace na Ukrajině — jakož i aktuální pracovní aktivity exkancléře pro ruský státní podnik Gazprom.

Olaf Scholz včera a dnes

Tím se již konečně dostáváme k poslednímu zahraničněpolitickému obratu SPD za éry současného kancléře Olafa Scholze, kdy Německo hodlá dodávat napadené Ukrajině mimo humanitární pomoci také zbraňové systémy a souhlasí s dalekosáhlými sankcemi EU proti Rusku včetně (zřejmě definitivní) stopky pro Ukrajinu obcházející plynovod Nord Stream 2. Dále Scholzova vláda ohlásila posílení přítomnosti německých vojáků ve východním křídle NATO a masivní investice do modernizace Bundeswehru v podobě jednak stomiliardového jednorázového navýšení rozpočtu, jednak konečného naplnění závazku člena NATO vydávat na obranu alespoň dvě procenta HDP, a to do roku 2024.

Nemůže být většího kontrastu mezi projevem kancléře z 27. února 2022 a články mladého aktivisty Jusos Scholze o čtyřicet let dříve, který v době protestů mírového hnutí napsal, že „německé pokrokové demokratické síly mohou říct k NATO Double-Track Decision pouze rozhodné NE“ nebo že sociálněliberální vláda jeho spolustraníka Helmuta Schmidta klade otázku „udržení se u moci nad veškerou obsahovou debatu“. Taktéž jako z jiného světa nyní působí Scholzova účast v delegaci Jusos při návštěvě NDR v lednu 1984, během které se delegáti setkali s tajemníkem ÚV SED Egonem Krenzem a ujistili jej o kladné pozici Jusos k odzbrojování a své podpoře západoněmeckému mírovému hnutí.

Nový muž na scéně: Kevin Kühnert

Při pohledu na tyto zvraty SPD a jejích reprezentantů může nejednoho pozorovatele napadnout úsloví „mladí revolucionáři, staří dvorní radové“. V lecčem se to zdá jako označení přiléhavé. Na druhé straně ale transatlantické pnutí SPD — podobně jako svého času u Zelených — ztělesňuje robustnost dlouhodobě načrtnutých trajektorií národních zájmů státu a urgence náhlých zahraničněpolitických a bezpečnostních výzev, před nimiž Německo ve své poválečné historii stálo.

Spory kolem nich jsou ale často využívány ve vnitrostranickém boji o vliv. Rozdíl mezi SPD a Zelenými tkví pouze v tom, že SPD toto drama ve vrcholné politice prožívá o téměř čtyřicet let déle, a bude tomu patrně tak i v budoucnu. Ostatně, pokud se podíváme na aktuální rozložení sil v SPD, tak významnou roli v pozici mluvčího stranické levice hraje expředseda Jusos a čerstvý poslanec a místopředseda SPD Kevin Kühnert (1989).

V roce 2019 to byl dle informací z kuloárů právě on, kdo překazil Scholzovi cestu do čela spolupředsedy SPD tím, že zorganizoval podporu pro kandidátskou dvojici Saskia Eskenová a Norbert Walter-Borjans. S blížícími se volbami do Bundestagu v roce 2021 ale uzavřeli Kühnert a Scholz smír, který trvá dodnes (k osobnosti K. Küherta a jeho střetech s O. Scholzem viz časosběrný dokument ARD).

Bedliví pozorovatelé si ale během mimořádného zasedání Bundestagu 27. února 2022 nemohli nepovšimnout, že Kühnert Scholzovým deklaracím o navýšení rozpočtu na obranu příliš netleskal. Zda to bylo jen proto, že kancléř poslanecký klub SPD s tímto záměrem dopředu neseznámil a postavil před hotovou věc, nebo je to předzvěst hlubšího programového sporu o roli Německa v NATO, ukáže teprve čas.

Zejména v okamžiku Putinova vraždění na Ukrajině ani není brzké vypuknutí takového sporu pravděpodobné. Neméně zajímavé ale bude v dalších letech a možná i dekádách sledovat, kam se posune samotná vycházející hvězda SPD Kevin Kühnert a do jaké míry budou názorová putování Helmuta Schmidta, Gerharda Schrödera či Olafa Scholze i jeho cestou.

advertisment
Diskuse
JP
March 17, 2022 v 13.11
Mladí revolucionáři...

Velmi kompetentní, a velmi vyvážená analýza, je možno jí jenom přisvědčit.

Jenom je možno k vyjmenovaným příkladům, jak celá řada osobností německého politického života pod tlakem osobností zcela zásadně změnila své politické a ideové postoje, přidat ještě i "zeleného" Joschku Fischera: ten byl ve svém mládí velice radikálním levičákem (objevily se dokonce i fotografie, které měly dokládat jak v bouřlivých šedesátých létech při studentských demonstracích proti nakladatelství Springer hází kameny na policisty); ale v záležitosti vojenské akce států NATO proti Bělehradu (na ochranu kosovsko-albánského obyvatelstva) riskoval zásadní konflikt se svou vlastní (radikálně pacifistickou) stranou, a svým oponentům vmetl dopáleně do tváře: "...a Miloševiče snad nakonec ještě navrhnete na kandidáta Nobelovy ceny míru!..."

Právě metamorfóza Joschky Fischera ke "starým dvorním radům" může sloužit jako klasický příklad toho, jak ideově "čisté" postoje narážejí na reality tohoto světa, a rozbíjejí se o ně. Ovšem - zároveň tento případ ukazuje i ambivalenci této metamorfózy.

Na jedné straně se skutečně ukazuje, že tyto ideové čisté (levicové) postoje ve svých důsledcích vedou naopak - pokud je na nich fundamentalisticky setrváváno ve všech případech - k reálnému antihumanismu; neboť nedat tehdy souhlas k bombardování Bělehradu silami NATO by neznamenalo nic jiného, nežli kosovské Albánce i nadále ponechat bez ochrany teroru ze strany srbsko-jugoslávských komand. A je skutečně otřásající, jak příslušníci radikální levice (zažil jsem to zrovna v minulých dnech s příslušníky české Levice) ještě i dnes upřednostní svůj ideologický, fundamentalistický antiNATOismus před nutností pomoci vražděným kosovským Albáncům.

Dochází tedy nevyhnutelně - a to znovu a znovu - ke konfliktu mezi levicovými hesly a samotnou realitou života; a patří bezpochyby ke cti tehdejšího Joschky Fischera, že se dokázal - v zájmu humanity - postavit čelem i své vlastní straně. (A tím riskoval naprosté vyobcování z ní.)

Ale - na straně druhé s postupujícím časem na mě právě tento Joschka Fischer působil čím dál tím více právě jako usedlý "dvorní rada", který stále více splýval s tím státním aparátem, s tím samým kapitalistickým systémem, který dříve tak ohnivě kritizoval. Joschka Fischer, který svého času proslul tím, že po svém prvním zvolení do německého Bundestagu jako výraz svého přezírání zkostnatělými německými státními institucemi svůj poslanecký slib skládal obutý v teniskách, ten s přibývajícími léty stále více působil jako naprosto typický státní aparátčík, který by na výstřelky svého revolučního mládí nejraději zcela zapomněl.

Ta cesta k progresivním idejím je tedy skutečně velice ambivalentní, je to jako stálé balancování na provaze: na jedné straně hrozí pád do ideologického fundamentalismu, na straně druhé ale rezignace, pohlcení lákavou mocí státního aparátu a lukrativní státní služby...