Německá SPD a její transatlantické pnutí
Marek BendaNedávné rozhodnutí německé sociální demokracie dodat zbraně na Ukrajinu není u této strany zase tak jedinečný obrat, jak se uvádí. Strana otočila podobně v 70. letech v otázce jaderných zbraní, v 90. letech pak též při zásahu v Jugoslávii.
V uplynulých dnech zaznělo nemálo údivů nad obratem v německé zahraniční politice v souvislosti s válkou na Ukrajině. Překvapení to bylo pro mnohé o to větší, že ohlášení „nové éry“ (Zeitenwende) ve vztahu k Rusku a výdajích státu na obranu zaznělo z úst kancléře za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), která má pověst spíše pacifistické a nejpozději od éry kancléře Willyho Brandta (1969-1974) poměrně vstřícné strany vůči SSSR, respektive Rusku.
To ostatně SPD potvrdila v roce 2014, kdy to byl právě její nominant, tehdejší ministr zahraniční a současná hlava státu Frank-Walter Steinmeier, kdo měl zásadní podíl na uzavření tzv. Minských dohod. Tyto dohody sice ukončily horkou fázi tehdejšího ukrajinsko-ruského konfliktu, Německo ale jejich prostřednictvím přistoupilo na ruských výklad konfliktu na Donbase jako pouhé občanské války.
Při pohledu na moderní dějiny SPD lze nicméně konstatovat, že aktuální obrat není u německých sociálních demokratů ojedinělý a často jej dokonce realizují stejné osoby, jež o pár dekád či jen roků zpět zastávaly s nemalou vehemencí postoje přesně opačné. To se týká i současného kancléře Olafa Scholze.
Dilema ohledně hlavic
Začněme ale opravdu „u Adama“, o více než šedesát let dříve. Na přelomu 50. a 60. let bylo jedním z hlavních témat německé veřejné debaty, zda a v jakém počtu by měly být na německém území umístěny raketové systémy NATO včetně jaderných hlavic. Hlavními podporovateli těchto snah byli politici vládní křesťanskodemokratické formace CDU/CSU v čele s kancléřem Konradem Adenauerem (1876-1967) a ministrem obrany a pozdějším šéfem CSU Franzem-Josefem Straussem (1915-1988). Ten dokonce usiloval o vstup spolkové republiky mezi jaderné mocnosti.
Na opačném pólu se tehdy nacházela opoziční SPD, jejímž hlavním expertem na bezpečnostní politiku byl Helmut Schmidt (1918-2015). Tento tehdejší poslanec za Hamburk v roce 1958 ve zjitřené parlamentní debatě výslovně varoval před umístěním jaderných hlavic na západoněmeckém území, neboť by prý šlo o akt přímé provokace SSSR, což by mohlo mít pro bezpečnost Německa a celé západní Evropy nedozírné následky.
O tři roky později ovšem Schmidt ve své knize o bezpečnostní politice umístění jaderných zbraní již připouštěl. Svou předchozí jednoznačně odmítavou pozici zastíral a bagatelizoval, že jeho předchozí slova byla „vytržena z kontextu“ dané parlamentní debaty.
Téměř o dvě dekády dále pak Schmidt již jako kancléř (ve funkci v letech 1974-1982) explicitně požadoval pro území Evropy taková „protiopatření“, která by v kontextu závodů ve zbrojení mezi NATO a SSSR vyvážila převahu SSSR v mezikontinentálních střelách a zesílila odstrašující potenciál NATO ve vztahu k případnému útoku SSSR. Podle tohoto „nového“ Schmidta by státy NATO příslušným vyzbrojením také vylepšily vyjednávací pozici v dialogu se SSSR o vzájemném odzbrojení (!).
Velmi kompetentní, a velmi vyvážená analýza, je možno jí jenom přisvědčit.
Jenom je možno k vyjmenovaným příkladům, jak celá řada osobností německého politického života pod tlakem osobností zcela zásadně změnila své politické a ideové postoje, přidat ještě i "zeleného" Joschku Fischera: ten byl ve svém mládí velice radikálním levičákem (objevily se dokonce i fotografie, které měly dokládat jak v bouřlivých šedesátých létech při studentských demonstracích proti nakladatelství Springer hází kameny na policisty); ale v záležitosti vojenské akce států NATO proti Bělehradu (na ochranu kosovsko-albánského obyvatelstva) riskoval zásadní konflikt se svou vlastní (radikálně pacifistickou) stranou, a svým oponentům vmetl dopáleně do tváře: "...a Miloševiče snad nakonec ještě navrhnete na kandidáta Nobelovy ceny míru!..."
Právě metamorfóza Joschky Fischera ke "starým dvorním radům" může sloužit jako klasický příklad toho, jak ideově "čisté" postoje narážejí na reality tohoto světa, a rozbíjejí se o ně. Ovšem - zároveň tento případ ukazuje i ambivalenci této metamorfózy.
Na jedné straně se skutečně ukazuje, že tyto ideové čisté (levicové) postoje ve svých důsledcích vedou naopak - pokud je na nich fundamentalisticky setrváváno ve všech případech - k reálnému antihumanismu; neboť nedat tehdy souhlas k bombardování Bělehradu silami NATO by neznamenalo nic jiného, nežli kosovské Albánce i nadále ponechat bez ochrany teroru ze strany srbsko-jugoslávských komand. A je skutečně otřásající, jak příslušníci radikální levice (zažil jsem to zrovna v minulých dnech s příslušníky české Levice) ještě i dnes upřednostní svůj ideologický, fundamentalistický antiNATOismus před nutností pomoci vražděným kosovským Albáncům.
Dochází tedy nevyhnutelně - a to znovu a znovu - ke konfliktu mezi levicovými hesly a samotnou realitou života; a patří bezpochyby ke cti tehdejšího Joschky Fischera, že se dokázal - v zájmu humanity - postavit čelem i své vlastní straně. (A tím riskoval naprosté vyobcování z ní.)
Ale - na straně druhé s postupujícím časem na mě právě tento Joschka Fischer působil čím dál tím více právě jako usedlý "dvorní rada", který stále více splýval s tím státním aparátem, s tím samým kapitalistickým systémem, který dříve tak ohnivě kritizoval. Joschka Fischer, který svého času proslul tím, že po svém prvním zvolení do německého Bundestagu jako výraz svého přezírání zkostnatělými německými státními institucemi svůj poslanecký slib skládal obutý v teniskách, ten s přibývajícími léty stále více působil jako naprosto typický státní aparátčík, který by na výstřelky svého revolučního mládí nejraději zcela zapomněl.
Ta cesta k progresivním idejím je tedy skutečně velice ambivalentní, je to jako stálé balancování na provaze: na jedné straně hrozí pád do ideologického fundamentalismu, na straně druhé ale rezignace, pohlcení lákavou mocí státního aparátu a lukrativní státní služby...