↗

Obnovitelné zdroje vyrábějí energii svobody, obzvlášť pokud jsou v rukou obcí, družstev, komunit či malých firem. Takto velkolepý plán nelze učinit pouze za přispění neregulovaného trhu, ale klíčovou roli musí hrát veřejný sektor a státy, ať už formou investic či regulací. Foto FB Embassy of Denmark in the Czech Republic

George Orwell ve svém Válečném deníku popisuje humornou historku, která se v létě roku 1941 vyprávěla o západních komunistech. Minutu před napadením Sovětského svazu Wehrmachtem si měl jeden z členů britské komunistické strany odskočit na záchod, aby po návratu na probíhající schůzi své strany zjistil, že se její postoj k druhé světové válce kompletně otočil. Německo už nebylo taktický spojenec, ale nepřítel na život a na smrt.

Podobný pocit mohl zažít člověk dlouhodobě sledující vývoj energetiky, pokud si odskočil těsně před odpálením prvních raket na ukrajinská města. Ruská agrese na Ukrajině silně zatřásla šachovnicí, na které se postupně ustavovaly figurky označující základní východiska evropské energetické transformace. Obligátně to vyjádřil německý ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck (Zelení) větou, že „teď nejsou žádná tabu.“

Je velmi pravděpodobné, že jsme se nyní ocitli v rozhodujícím okamžiku pro vývoj svobodného světa, stejně jako pro budoucnost planety. Jak jsem psal ve svém sloupku minulý týden, Rusko živí svou nynější válku zejména prodejem fosilních paliv, jež jsou zároveň hlavní příčinou klimatické krize. Většina plánů evropských států na energetickou transformaci však do velké míry spoléhala na dovoz levného plynu a ropy z Ruska. S každou raketou vyslanou na Kyjev je jasnější, že tato cesta je pro příští roky vyloučená.

Naše reakce na změněnou situaci napomůže odpovědět na otázku, jestli zvládneme udržet na planetě stabilní klima a co největší prostor pro svobodu, nebo se naopak výrazně přiblížíme klimatickému rozvratu a autoritářství. Jak ve svém článku pro Intercept popisuje kanadská klimatická novinářka Naomi Kleinová, jsou možné v zásadě dvě cesty budoucího vývoje.

Buď výrazně urychlíme energetickou transformaci a přechod na bezuhlíkovou ekonomiku, nebo naopak začneme ve velkém fosilní paliva těžit a spalovat. Dobrou i špatnou zprávou je, že po prvním týdnu ruské invaze na Ukrajinu vidíme v západním světě zárodky obou těchto přístupů. Kterou cestu zvolíme, pak předurčí, v jakém světe budeme žít.

Zlý scénář: fosilní monstrum

Začněme zlým scénářem. Ten může nastat, pokud hromadně podlehneme představě, že ruskou vládu je nutné porazit skrze vlastní těžbu a spalování fosilních paliv. Rusko je fosilní monstrum, staneme se tudíž ještě větším fosilním monstrem. Tímto směrem v současnosti uvažuje většina majitelů a akcionářů fosilních korporací, kteří se současné situace v duchu šokové doktríny snaží využít.

Jak ve výše zmíněném článku popisuje Naomi Kleinová, autorka konceptu šokové doktríny, každý fosilní projekt, který v posledním desetiletí zastavilo severoamerické klimatické hnutí, se přes noc znovu objevil na stole. Americká fosilní lobby a velká část konzervativních politiků v USA i Kanadě začala tlačit na obnovení plánů výstavby již dávno odmítnutých ropovodů, hlubokomořských těžebních projektů v Arktidě, mnoha plynových terminálů či projektů těžby fosilních paliv pomocí frakování.

Podobně i v Evropě sílí hlasy volající po odložení již schválených dat konce těžby uhlí. Itálie, jedna ze zemí dovážející nejvíce plynu z Ruska, bude zřejmě otevírat některé své již uzavřené uhelné elektrárny. Z německých uhelných regionů se ozývá volání po odložení plánů na konec uhlí, německý kancléř Scholz přislíbil rychlé dokončení dvou nových LNG terminálů pro dovoz plynu z USA. Britové chtějí těžit ropu a plyn v Severním moři.

V krátkodobém horizontu se dá očekávat i dočasné zapínání uhelných elektráren po celé Evropě, pokud se státy budou chtít skutečně hromadně zbavit závislosti na plynu z Ruska. Daniel Křetínský, jehož Energetický a průmyslový holding (EPH) v posledních letech skupoval staré a vyřazované uhelné elektrárny, si nyní mne ruce radostí.

Mnoho států pak v rámci údajné solidarity uvolňuje na trh desítky milionů barelů ropy ve snaze snížit cenu tohoto fosilního paliva. Expanzi fosilních paliv navíc nahrává i situace na trhu. V důsledku války na Ukrajině významně vzrostly ceny ropy a plynu, nové fosilní projekty dříve balancující na hraně ekonomické návratnosti se tak stávají lukrativní. Kvůli vysokým cenám ropy a plynu je navíc nesmírně výhodné dále spalovat uhlí. K tomu všemu začala v úterý nárazově klesat cena emisních povolenek v Evropské unii.

Cena emisní povolenky v únoru oscilovala kolem 90 eur za tunu, nyní klesla k hranici šedesáti eur. To je stále příliš vysoká cena zejména pro spalování uhlí, podle některých analytiků však hrozí další propad. Ačkoliv důvody propadu ceny emisních povolenek nedokáže v současnosti nikdo popsat, na vině je nejspíš snaha investičních fondů a spekulantů zbavit se nejistých investic.

Až opadne současné nadšení okolo pomoci Ukrajině, zahýbou veřejným míněním také vysoké ceny energií, které způsobily takřka společenský rozkol již v loňském roce. Válka na Ukrajině šponuje ceny energií směrem k dalším rekordům. Mnoho politiků navázaných na fosilní korporace nám bude tvrdit, že cestou ke snížení cen je těžit a spalovat více plynu, ropy a uhlí. Tyto hlasy je potřeba odmítnout.

Fosilní monstrum, které vlivem poklesu cen fosilních komodit (zejména ropy) od roku 2015 bojovalo o přežití s jednou rukou svázanou za zády, má dnes obě ruce volné. Jak se s touto novou ofenzivou jako společnost vypořádáme, předurčí, v jakém světe budeme v následujících desetiletích žít.

Pozitivní scénář: čistá energie svobody

„Kdo nemá odvahu, nemá osud,“ říkával disident, levicový intelektuál a osmašedesátník Jaroslav Šabata. Ukrajinci v hrdinném boji proti přesile ruských okupantů prokazují, že jejich stát osud má, ať už situace na bojišti dopadne jakkoliv. Dnes více než kdy jindy potřebujeme, aby se západní politici, ale i my všichni, inspirovali tímto příběhem bezbřehé odvahy a učinili zásadní kroky k proměně naší společnosti.

Spolu s tlakem fosilního průmyslu se totiž začíná objevovat i hlas rozumu požadující uspíšení energetické transformace. A to i z toho důvodu, že tím nebudeme podporovat autoritářské režimy po celém světě. Německá vláda přislíbila, že ztrojnásobí úsilí ve výstavbě větrníků a solárních panelů a do roku 2035 bude vyrábět elektřinu čistě z obnovitelných zdrojů.

Předsedkyně Evropské komise zdůraznila, že Evropská unie bude usilovat o dvakrát rychlejší výstavbu obnovitelných zdrojů ve snaze odstřihnout se od fosilních paliv z Ruska. O nutnosti rychlejšího přechodu k čisté energii zatím mluví i americký prezident Joe Biden, který navrhuje i snížení daní pro solární a větrnou energii. Závislosti na ruském uhlí se zbavují Helsinky.

V podobném duchu u nás mluví i předseda lidovců Marian Jurečka nebo ministerstvo životního prostředí. Otevírá se tak i prostor pro významné urychlení energetické transformace a přechod na čistou energii. Dalšími kroky musí být navýšení ambicí Evropské unie pro stavbu obnovitelných zdrojů a vypínání fosilních paliv. Česká republika musí své klimatické plány výrazně zvýšit. Sto tisíc střech se solárními panely nestačí, potřebujeme jimi osadit doslova každou střechu.

Každý dům je nutné zateplit a renovovat, úspory je nutné hledat v domácnostech, průmyslu, zkrátka všude. Je pravděpodobné, že se budeme muset vzdát i nadměrné spotřeby, která je pro současný západní svět tolik typická. Ostatně k tomu budeme donucení už jen tím, jak rychle v následujícím období porostou ceny energií a tím i všeho ostatního.

I tomuto scénáři nahrává vývoj trhu, na kterém klesá cena obnovitelných zdrojů doslova každým dnem. Nejlevnější energie je v současnosti ze slunce a větru. Prodej tepelných čerpadel trhá rekordy. Abychom to vše nakonec technologicky zvládli, budou nutné investice do výzkumu nových možností akumulace či ukládání energie skrze zelený vodík. Ale zvládneme to.

Transformace, jakou svět ještě neviděl

Nevolám tady po ničem menším, než je naprosto kolosální společenská proměna ve velmi krátkém čase. Nestor amerického klimatického hnutí Bill McKibben kdysi tuto snahu, kterou je potřeba udělat pro rychlý přechod na bezuhlíkovou ekonomiku, přirovnal k válečné mobilizaci. Jak taková válečná mobilizace může vypadat, vidíme v dnešních dnech doslova v přímém přenosu.

Není proto divu, že právě on byl prvním, kdo v newsletteru jím založené organizace 350.org vyzval amerického prezidenta, aby Evropě pomohl zbavit se závislosti na Rusku například pomocí masivního exportu tepelných čerpadel. Spolupráce svobodného světa bude pro uskutečnění takového plánu klíčová.

Co za to dostaneme? Bezpečí, nezávislost na autoritářských režimech, a perspektivu alespoň snesitelné budoucnosti. Co máme požadovat navíc? Snížení nerovností, demokratizaci energetiky, čisté životní prostředí, více volného času, kratší pracovní dobu, výrazné zdanění bohatých, přístup k fungujícím veřejným službám a důstojný život pro všechny.

Zkrátka potřebujeme pochopit, že přechod na čisté zdroje je otázkou bezpečnosti, stejně jako expanze svobodomyslného světa. Obnovitelné zdroje vyrábějí energii svobody, obzvlášť pokud jsou v rukou obcí, družstev, komunit či malých firem. Takto velkolepý plán nelze učinit pouze za přispění neregulovaného trhu, ale klíčovou roli musí hrát veřejný sektor a státy, ať už formou investic či regulací.

Je jasné, že takový plán potřebuje důvěryhodné lídry z řad občanské společnosti i politické reprezentace. Potřebujeme-li pro příští roky vzor autentického lídrovství, podívejme se na to, co v posledních dnech předvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Je možné, že při snaze zbavit se strategické závislosti na Rusku a uskutečnit takto kolosální projekt budeme muset skousnout i nepříjemné, i když dočasné kroky, jako je krátkodobé zvýšení využívání uhlí. Sám jsem k takové oběti svolný jen v případě, že uvidím jasný a důvěryhodný harmonogram směřující k Evropě, která neplýtvá energiemi tolik jako dosud, je stoprocentně živená z obnovitelných zdrojů a náklady takto promptní transformace budou spravedlivě rozděleny podle příjmů.

Bohaté korporace zkrátka ztratí více než obyčejní lidé, kteří za klimatickou krizi nenesou žádnou vinu. Nic z toho, co zde píšu, není nové. Ve Spojených státech takový program formulovala iniciativa kolem Green New Dealu, v Kanadě kolem Leap Manifesto. U nás podobný program nastiňuje Nová dohoda. Nyní je však jasné, že tyto kroky potřebujeme rychleji, než jsme předpokládali.

Volání po svobodě

Nakonec v sobě budeme ještě muset najít sílu pomoct i těm státům, které jsou zničené současným válečným konfliktem. Našim současným úkolem je totiž zvýšit bezpečnost svobodného světa, podnítit hlasy volající v autoritářských režimech po svobodě a zároveň zvýšit šanci, že se na této planetě bude dát žít i v budoucnu.

Opravdu toho nechci málo. Nicméně svět se nám mění před očima a doba uzrála k velkým krokům, které ještě před lety nebyly představitelné. Sociálně-ekologická budoucnost může být blíže, než si myslíme. Musíme k ní však mít dostatek odvahy.