České předsednictví Evropské unie začne za čtyři měsíce. A možná jen málo z toho, co si vláda jako svoje priority pro předsednictví plánovala, bude aktuální ve světle ruské invaze na Ukrajinu.

Existují samozřejmě dlouhodobé cíle Evropské unie, jako je boj s klimatickými změnami, které se přetavily do debat o takzvaném zeleném údělu. Ty nelze kvůli válce na Ukrajině, či tomu, co po sobě tato válka v době českého předsednictví zanechá, opustit. Jenže i takové zásadní otázky krize na Ukrajině poznamená.

Je dost pravděpodobné, že se Evropská unie bude kvůli sankcím namířeným na Rusko potýkat se strmě rostoucími cenami plynu a ropy. A nedá se vyloučit, že za určitých okolností budeme čelit úplnému přerušení dodávek plynu a ropy z Ruska.

Taková situace bude vyžadovat celou řadu nových opatření na evropské úrovni. A Česká republika by měla už nyní intenzivně začít spolupracovat s nynější předsednickou zemí Evropské unie, Francií, jakož i se zemí, která Českou republika v předsednické roli vystřídá v první polovině roku 2023, se Švédskem, na hledání nejvhodnějších řešení.

Česká vláda se přitom bude muset vyhnout pokušení stát se advokátem zdánlivě přímočarých a jednoduchých řešení, jako je odstavení „zeleného údělu“ na vedlejší kolej, dočasný návrat k uhelným elektrárnám či posunutí zvažovaného konce používání spalovacích motorů v autech za rok 2035. Všechny uvedené reakce na nadcházející energetickou krizi jsou bohužel hluboce zakódovány v české politice, která v debatách o reakcích na globální klimatické změny není součástí hlavního proudu evropského myšlení.

Energetická krize, kterou lze v souvislosti s rukou agresí očekávat, může Evropě nabídnout šanci akcelerovat přechod na alternativní zdroje energie. Je téměř jisté, že některé země budou takový postup obhajovat, a předsednictví České republiky může snadno vykolejit, pokud nebude na takovou diskuzi připravená, a nebude ji tedy schopná smysluplně moderovat.

Důležitá bude role předsednické země i ve snahách Unie zajistit alternativní dodávky plynu a ropy z jiných zemí než Rusko. Odstřihnout unijní energetiky od Ruska může být jedním z hlavních cílů bez ohledu na to, zda ono samo dodávky plynu a ropy v odvetě za sankce přeruší, anebo zda se k jejich omezení rozhodne Evropská unie sama.

Sankce a bezpečnost

Jako předsednická země Evropské unie budeme ve druhé polovině letošního roku operovat ve značně změněném mezinárodním prostředí, než v jakém česká vláda plánovala působit ještě před měsícem. Jeho součástí bude rozsáhlý systém sankcí vůči Rusku, přičemž předsednická země bude hrát spolu s Evropskou komisí důležitou roli v monitorování a vyhodnocování jejich dopadů. A je jasné, že budou mít zpětné dopady i na země Evropské unie.

Po ukončení vojenské fáze ruské agrese se Unie na každý pád ocitne v neprobádaném terénu. Pokud Rusko Ukrajinu vojensky obsadí, je jisté, že se začne pokoušet „normalizovat“ nový stav věcí i na mezinárodní scéně. Součástí jeho úsilí by nepochybně byla i snaha uvalené sankce otupit.

Jinými slovy, v případě, že Rusko na Ukrajině vojensky zvítězí a dosadí tam loutkový režim, je téměř jisté, že rozehraje komplexní mezinárodní hru, jejímž terčem bude i předsednická země Evropské unie, coby politický aktér určující agendu.

Pokud Rusko naopak svoji invazi na Ukrajině pod tlakem sankcí nebo kvůli změně v čele země ukončí, bude Evropská unie muset čelit celé řadě jiných politických a bezpečnostních zkoušek. Je jisté, že by se v takovém případě spustila jednání s Moskvou o tom, jak dále postupovat. V západních demokraciích by se vedla intenzivní debata, do jaké míry změně v Rusku, nebo alespoň v ruském chování vůči Ukrajině, důvěřovat, a jak na ni reagovat.

I v tomto případě bude mít předsednická role Evropské unie důležitou roli. Francouzský prezident Emmanuel Macron pozval nyní evropské státníky do Paříže k jednáním o evropské bezpečnosti.

Česká republika bude muset v předsednické roli na jeho iniciativu, pokud přinese konkrétní výsledky, nějak navázat. Česká politická scéna je přitom mnohem skeptičtější k myšlence nějaké formy společné evropské obrany než Francie.

Migrace

Jedním z velkých témat francouzského předsednictví byla — a to už před ruskou invazí na Ukrajinu —migrace. Macron několikrát mluvil o tom, že ještě během francouzského předsednictví chce dosáhnout přijetí nové evropské azylové politiky a reforem schengenského prostoru.

Nová azylová politika přitom obsahuje některé body, proti kterým Česká republika, spolu s ostatními zeměmi Visegrádu, ostře vystupovala. Zejména návrh na jistou formu přerozdělování migrantů mezi zeměmi v Evropské unii tak, aby se ulehčilo jižním zemím, doposud nejvíce zasaženým migrací, v posuzování azylových žádostí a případné repatriaci odmítnutých migrantů.

Součástí balíku reforem by měla být i finanční pomoc zemí, které se odmítnou do systému zapojit, zemím, které budou migranty na základě nějakého přerozdělovacího systému přijímat. Země Visegrádu protestovaly nejen proti vlastní myšlence přerozdělování, jakkoliv dobrovolného, tak i proti finanční pomoci, pokud samy s posuzováním azylových žádostí nepomohou.

Válka na Ukrajině už v prvním týdnu vedla k odchodu téměř miliónu uprchlíků z Ukrajiny, přičemž hlavním cílem jsou právě země Visegrádu, jež mají s výjimkou České republiky s Ukrajinou společné hranice. Visegrádské země či Rumunsko se zatím byly schopné o přicházející uprchlíky postarat samy, ale vzroste-li jejich počet až na předpokládaných pět miliónů, budou jejich kapacity jen těžko stačit.

Česká republika tak bude muset řešit v předsednické funkci spolu s bruselskými institucemi a členskými zeměmi dopady jedné z největších migračních vln na území Evropy od dob 2. světové války. Už nyní je jasné, že se svými dosavadními nepružnými postoji k migraci i odmítavými postoji k reformám evropské azylové politiky, neobstojí. Bude muset spolu se zbytkem Unie hledat pružnější řešení.

Jinými slovy: zatímco výsledek ruské invaze je zatím nejistý, masová migrace z Ukrajiny už začala a je možné, že bude sílit, i kdyby Rusko invazi ukončilo, protože ve zničené zemi nebudou mnozí lidí moci či chtít zůstat.

Česká vláda by se proto měla co nejdříve pokusit jasně definovat svůj postup. A ten by měl být, pokud možno inovativní, a využívající toho, co sama Česká republika zatím spíše odmítala — solidaritu mez zeměmi v rámci Evropské unie.