Priority českého předsednictví EU nevycházejí z reálného stavu země

Jiří Pehe

Ve všech oblastech, které si Česká republika vytkla jako priority pro své předsednictví, má natolik závažné nedostatky, že jako celek je nelze pokládat za realistické.

Česká republika se může nakonec během svého předsednictví často cítit poněkud osaměle. Foto Facebook Petr Fiala

Česká republika si pro nadcházející předsednictví Evropské unie stanovila pět priorit: zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny, energetickou bezpečnost, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnosti kybernetického prostoru, strategickou odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí.

Jsou to ambiciózní cíle, jejichž byť i jen částečné úspěšné splnění bude ale bohužel narážet na reálné možnosti české politiky. Důvodem přitom není velikost země, nebo její ekonomická a politická síla, ale především dosavadní historie českého působení v Evropské unii, které bylo v mnoha ohledech buď nesolidární s jejím zbytkem nebo se zakládalo na představách, že vše víme lépe než zbytek Evropy.

Uprchlická krize

Od vypuknutí války na Ukrajině Česká republika zvládá poměrně dobře příval uprchlíků na naše území, ale její migrační politika naráží na skutečnost, že Unie zatím nemá účinnou společnou migrační politiku. Pomoc ostatních zemí Evropské unie i Bruselu se tak odehrává spíše v rámci ad hoc akcí a gest, k nimž patří přijetí celoevropského systému víz dočasné ochrany, či jednorázová finanční a materiální pomoc.

Česká republika se v duchu politiky, kterou společně s ostatními zeměmi Visegrádu přijala po začátku uprchlické krize v roce 2015, přitom vzpírá zavedení trvalého solidárního mechanismu pro přerozdělování uprchlíků a migrantů. Ačkoliv takový mechanismus byl jednou z priorit končícího francouzského předsednictví, a nedávno dokonce byla oznámena většinová dohoda ministrů vnitra zemí Evropské unie na vytvoření takového mechanismu, český ministr vnitra Vít Rakušan nedůstojně mlžil, když výsledky jednání oznamoval české veřejnosti.

Jak upozornil Martin Hančl v obsáhlém textu v Deníku Referendum, Rakušan po skončení jednání ministrů vnitra 10. června pro česká média tvrdil, že žádná dohoda neexistuje a že v rámci jednání byla prý předložena jen nezávazná deklarace. Učinil tak navzdory skutečnosti, že francouzský ministr vnitra Gerald Darmanin a Ylva Johanssonová, komisařka odpovědná za migraci, dosažení dohody na mechanismu solidarity oficiálně oznámili na tiskové po skončení jednání. Dle nich členské státy nalezly většinovou politickou dohodu, že v budoucnu by v rámci Evropské unie měla existovat povinná solidarita v situaci velké migrační vlny.

Mechanismus, na němž se ministři vnitra většinově shodli, je shodný s tím, o němž se v rámci EU už delší dobu mluvilo: že by totiž v případě velkého přílivu migrantů do jednoho nebo více států Evropské unie měly ostatní státy povinnost buď relokovat migranty na své území a ujmout se vyřizování jejich žádostí o azyl, nebo přispět finančně ke zvládnutí krize zemím, které tak učiní.

Země Visegrádu v minulosti tento mechanismus vehementně odmítaly coby přerozdělování podle kvót. Navíc tvrdily, že by mělo být přijímání migrantů zcela založeno na principu dobrovolnosti, a byly tedy i proti povinné finanční pomoci zemím, které se o migranty postarají.

Rakušanovo manévrování okolo přijaté dohody nevěstí nic dobrého. Ministr se evidentně bál oznámit české veřejnosti — dlouhodobě masírované odmítáním migrace nejen ze strany vlád, ale i opozice —, že jde skutečně o politikou dohodu, nikoliv jen o nezávaznou deklaraci.

Ještě horší by bylo, pokud by česká vláda tvrdila, že vlastně žádná dohoda nevznikla a že zatím vše zůstává v rovině nezávazné deklarace, dál i během svého předsednictví. V takovém případě by Česká republika mohla svoji prioritu řešit uprchlickou krizi na evropské úrovni systematickým způsobem rovnou „odpískat“.

Poválečná obnova Ukrajiny

Cíl organizovat poválečnou obnovu Ukrajiny je jistě noblesní, ale pokud válka překvapivě rychle neskončí už během českého předsednictví, zůstane i tato priorita spíše jen v teorii. České předsednictví může samozřejmě výrazně přispět k tomu, aby na válkou zasaženou Ukrajinu proudila materiální, vojenská a finanční pomoc, ale o obnově země bude možné realisticky mluvit teprve, až válka skončí.

Jako cíl České republiky se občas zmiňuje uspořádání summitu Evropské unie s Ukrajinou, za účasti prezidenta Volodymyra Zelenského, což by jistě byl diplomatický majstrštyk. Takový summit by se mohl zaměřit na obrysy budoucí obnovy Ukrajiny, ale pokud válka do jeho případného uskutečnění neskončí nějakou dohodou, půjde rovněž jen o politické deklarace.

Nicméně v obecnější rovině může Česká republika využít svého pozitivního renomé země, která se zatím příkladně angažovala v pomoci Ukrajině, k dalším iniciativám na její podporu. Naše předsednictví bude v tomto ohledu velmi důležité, protože bude první, které začne s tím, že válka na Ukrajině je už několikaměsíční realitou, s konkrétními ekonomickými a bezpečnostními dopady.

Energetická bezpečnost

Ve snahách pomoci Evropské unii k zajištění energetické bezpečnosti bude česká vláda hendikepovaná hned z několika důvodů. Tak především se Česká republika kvůli své předchozí politice stala jednou ze zemí, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského plynu a ropy. A to do té míry, že když Evropská unie přijala po dlouhých týdnech jednání rozhodnutí odstřihnout se od dodávek ruské ropy do konce tohoto roku, Česká republika si spolu s Maďarskem, Slovenskem a Bulharskem vyjednala odklad.

Další kroky Evropské unie budou směřovat k co nejrychlejšímu ukončení závislosti na ruském plynu. A Česká republika coby země, která v minulých letech zanedbala budování alternativních plynovodů ze zemí Evropské unie, je nejen závislá na ruském plynu, ale i na dobré vůli ostatních zemí Unie. Včetně přímořských zemí, které začnou dovážet ve velkém zkapalněný plyn.

Česká vláda tedy nebude v silné pozici. A to i proto, že i v oblasti energetiky přežívá v české politice jistý odpor k větší evropské integraci.

Problémem bude i dosavadní pomalé tempo budování alternativních zdrojů energie v České republice, jakož i skeptické pohledy většiny české politické reprezentace na evropský „zelený úděl“. Snahy české vlády propagovat jadernou energii jako jednu z možných cest ke snížení závislosti EU na ruském plynu a ropě pro změnu docela jistě narazí na odpor Rakouska a Německa.

Česká republika prostě není na poli energetiky v roli lídra. Zaspala přechod na obnovitelné zdroje a zůstala navzdory kritice ruské okupace Krymu jednou ze zemí, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského plynu. Problémem bude i jistá skepse většiny české politické reprezentace k co nejrychlejšímu přechodu na energetiku, která není založena na spalování fosilních paliv.

Posílení evropských bezpečnostních kapacit

Česká vláda se jistě může pokusit moderovat debatu o posílení evropských bezpečnostních kapacit, ale i zde bude narážet na překážky, které si sama „vyrobila“ v minulosti. Nejenže nebyla doposud vzorovou zemí v plnění dohod NATO o výši vojenských výdajů, ale notná dávka skepse panuje v české politické reprezentaci i v otázce budování společné evropské obrany.

Nová šance uspět se české vládě nabízí v podobě rozhodnutí Švédska a Finska vstoupit do NATO. Případné snahy sblížit evropskou obranou politiku s politikou NATO mohou být v příštích měsících úspěšnější než v minulosti už proto, že vstup obou zemí do Aliance sníží na minimum počet členských zemí Unie, které nebudou zároveň členy vojenského uskupení. Nabízí se tedy šance mnohem hlouběji propojit evropskou obranu s NATO, a vyhnout se tak zbytečné duplicitě.

Válka na Ukrajině ukázala, že armády zemí Evropské unie využívají často velmi rozdílnou techniku, která sice byla přizpůsobena společným standardům a komunikačním nárokům NATO, ale technologická diverzita a přílišné stáří této techniky oslabují nejen schopnost Unie, ale částečně i Severoatlantické aliance jednat společně efektivně. Česká vláda by se mohla pokusit přinejmenším posunout dál už započatou debatu o tom, zda by produkce a využívání zbraní v Unii neměly být více centralizovány a sjednoceny na evropské úrovni.

To samé platí o bezpečnosti kybernetického prostoru. Jedině účinná koordinace a sladění norem i postupů na evropské úrovni může zajistit větší bezpečnost v této oblasti. I v tomto případě bohužel ale platí, že země, která doposud byla spíše proti další integraci v Evropské unii, nemusí být při moderování této debaty v silné pozici.

Strategická odolnost evropské ekonomiky

Ve vyložené slabé pozici bude Česká republika ve snahách zajistit větší strategickou odolnost evropské ekonomiky. A to ani tolik proto, že česká ekonomika nepatří v Evropě k těm největším, ale zejména proto, že naše země patří dlouhodobě k těm, které odmítají přijetí eura.

Snažit se moderovat debatu o evropské ekonomice, a nebýt přitom v eurozóně, je nemalý hendikep, protože celá řada zásadních rozhodnutí se bude odehrávat právě v rámci eurozóny. Může se tak teoreticky stát, že při přijímání důležitých rozhodnutí v rámci eurozóny, která budou směřovat k posílení strategické odolnosti evropské ekonomiky, nebude předsednická země Evropské unie sedět ani u společného jednacího stolu.

Šance se pro Českou republiku jako předsednickou zemi nabízí v podobě intenzifikace již existující debaty o tom, zda by Unie neměla na svém území začít vyrábět některé strategické výrobky, jako jsou mikročipy. Česká republika patří podle Světového ekonomického fóra mezi nejvíce globalizované země na světě, a její experti mohou mít v této oblasti silné slovo.

Důležité bude ve snahách zvýšit ekonomickou odolnost Unie také hledání náhradních zdrojů nejen surovin, ale i výrobků, které Unie kvůli sankcím nebude v nejbližší době — a možná už nikdy — dovážet z Ruska. I zde se otevírá pro českou diplomacii slušná šance nabídnout zbytku Evropské unie efektivní moderování.

Odolnost demokratických institucí

Priorita českého předsednictví zvyšovat a bránit odolnost demokratických institucí bude možná tou nejvíce problematickou. Nikoliv proto, že by sama Česká republika měla velké problémy s demokratickými principy vládnutí a právním státem, ale proto, že se většina české politické reprezentace zuby nehty drží spojenectví s problematickými členy Visegrádské skupiny — Polskem a Maďarskem.

Toto spojenectví se přitom neomezuje jen na sledování společných strategických zájmů v oblasti ekonomiky a bezpečnosti, ale bohužel i na oblasti, které se týkají politicko-kulturních hodnot. Minulé české vlády, ale i ta současná, zavíraly oči nad porušováním demokratických pravidel i principů právního státu v Maďarsku a Polsku.

Prosazovat větší odolnost demokratických institucí přitom nepůjde bez zaujetí jasného kritického postoje k oběma zemím. Česká vláda by se mohla inspirovat politikou, kterou v tomto ohledu praktikuje česká eurokomisařka Věra Jourová, jež je z pozice místopředsedkyně Komise EU odpovědná za dodržování demokratických principů. Ta se na adresu obou zemí vyjadřuje kriticky a stojí v čele snah Bruselu, aby se zřekly některých nedemokratických praktik.

Bohužel Česká republika je se „zpátečnickým“ obrazem Visegrádu, který se zdaleka neomezuje jen na jeho odpor k migraci, silně spojena. A to bude v případných snahách moderovat evropskou debatu o posilování odolnosti demokracie silným hendikepem.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse