Česká republika si pro nadcházející předsednictví Evropské unie stanovila pět priorit: zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny, energetickou bezpečnost, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnosti kybernetického prostoru, strategickou odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí.

Jsou to ambiciózní cíle, jejichž byť i jen částečné úspěšné splnění bude ale bohužel narážet na reálné možnosti české politiky. Důvodem přitom není velikost země, nebo její ekonomická a politická síla, ale především dosavadní historie českého působení v Evropské unii, které bylo v mnoha ohledech buď nesolidární s jejím zbytkem nebo se zakládalo na představách, že vše víme lépe než zbytek Evropy.

Uprchlická krize

Od vypuknutí války na Ukrajině Česká republika zvládá poměrně dobře příval uprchlíků na naše území, ale její migrační politika naráží na skutečnost, že Unie zatím nemá účinnou společnou migrační politiku. Pomoc ostatních zemí Evropské unie i Bruselu se tak odehrává spíše v rámci ad hoc akcí a gest, k nimž patří přijetí celoevropského systému víz dočasné ochrany, či jednorázová finanční a materiální pomoc.

Česká republika se v duchu politiky, kterou společně s ostatními zeměmi Visegrádu přijala po začátku uprchlické krize v roce 2015, přitom vzpírá zavedení trvalého solidárního mechanismu pro přerozdělování uprchlíků a migrantů. Ačkoliv takový mechanismus byl jednou z priorit končícího francouzského předsednictví, a nedávno dokonce byla oznámena většinová dohoda ministrů vnitra zemí Evropské unie na vytvoření takového mechanismu, český ministr vnitra Vít Rakušan nedůstojně mlžil, když výsledky jednání oznamoval české veřejnosti.

Jak upozornil Martin Hančl v obsáhlém textu v Deníku Referendum, Rakušan po skončení jednání ministrů vnitra 10. června pro česká média tvrdil, že žádná dohoda neexistuje a že v rámci jednání byla prý předložena jen nezávazná deklarace. Učinil tak navzdory skutečnosti, že francouzský ministr vnitra Gerald Darmanin a Ylva Johanssonová, komisařka odpovědná za migraci, dosažení dohody na mechanismu solidarity oficiálně oznámili na tiskové po skončení jednání. Dle nich členské státy nalezly většinovou politickou dohodu, že v budoucnu by v rámci Evropské unie měla existovat povinná solidarita v situaci velké migrační vlny.

Mechanismus, na němž se ministři vnitra většinově shodli, je shodný s tím, o němž se v rámci EU už delší dobu mluvilo: že by totiž v případě velkého přílivu migrantů do jednoho nebo více států Evropské unie měly ostatní státy povinnost buď relokovat migranty na své území a ujmout se vyřizování jejich žádostí o azyl, nebo přispět finančně ke zvládnutí krize zemím, které tak učiní.

Země Visegrádu v minulosti tento mechanismus vehementně odmítaly coby přerozdělování podle kvót. Navíc tvrdily, že by mělo být přijímání migrantů zcela založeno na principu dobrovolnosti, a byly tedy i proti povinné finanční pomoci zemím, které se o migranty postarají.

Rakušanovo manévrování okolo přijaté dohody nevěstí nic dobrého. Ministr se evidentně bál oznámit české veřejnosti — dlouhodobě masírované odmítáním migrace nejen ze strany vlád, ale i opozice —, že jde skutečně o politikou dohodu, nikoliv jen o nezávaznou deklaraci.

Ještě horší by bylo, pokud by česká vláda tvrdila, že vlastně žádná dohoda nevznikla a že zatím vše zůstává v rovině nezávazné deklarace, dál i během svého předsednictví. V takovém případě by Česká republika mohla svoji prioritu řešit uprchlickou krizi na evropské úrovni systematickým způsobem rovnou „odpískat“.