Od počátku války na Ukrajině je v českém veřejném prostoru přítomen pocit, že střední Evropa kráčí v čele svobodného světa a v podpoře Ukrajiny představuje vzor pro ostatní. Střední Evropa je u kormidla, říkají mnozí, a na její navigační schopnosti by se prý měli spoléhat i její západoevropští spojenci.

Státy jako Polsko, Litva nebo Slovensko hrají samozřejmě již kvůli své poloze v současné krizi důležitou roli. Postupem času se však projevují limity údajného středoevropského vůdcovství. A to nejen v oblasti materiální, neboť středoevropské státy pochopitelně nemají dostatečné kapacity, aby mohly vojenskou technikou nebo finančně výrazněji podpořit Ukrajinu v jejím zápase o udržení svrchovanosti.

Střední Evropa — přes všechno úsilí vynaložené na pomoc ukrajinským uprchlíkům a vládě prezidenta Zelenského — potvrdila, že je stále tím „ptákem s očima vzadu“, jak ji nazývá Jacques Rupnik. Středoevropané se vidí jako předvoj, ale ve skutečnosti se i při pohybu do budoucnosti stále dívají hlavně do minulosti.

Poučení z minulosti?

Podle historika Michala Stehlíka má Putinova invaze na Ukrajinu s Brežněvovou invazí do Československa „podobnost maximálně v agresorovi z Moskvy“. Čeští politici přesto tvrdí, že zbytek světa dnes čeká na naše zkušenosti s ruským imperialismem. Těžko však říct, v čem konkrétně Češi tuto zkušenost přenesli do praxe.

Vliv ruské propagandy je podle expertů stále velký a na ruských fosilních palivech jsme byli dosud závislí takřka nejvíce ze všech evropských států. Češi také určitě nevyvodili žádné zásadní důsledky z napadení Gruzie Ruskem v roce 2008. Naopak v roce 2012 zařadili Rusko mezi prioritní exportní země, což tehdy ocenil i Svaz průmyslu a dopravy.

A po vpádu Ruska na východ Ukrajiny v roce 2014, který je dnes označován za opravdový začátek války a na který Západ reagoval nedostatečně, prohlásil Petr Kolář v České televizi, že „rozdělení Ukrajiny by nebyl fatální problém“.

Bylo by tedy dobré si přiznat, že Česká republika do února 2022 s Ruskem obchodovala nebo vydávala víza ruským občanům úplně stejně jako jiné západní státy. Místo abychom stále hledali, jaký další výrok západního politika lze přirovnat k Mnichovu, měli bychom podporovat co největší akceschopnost Evropské unie. Vedle Spojených států, které v podpoře Ukrajiny hrají zásadní roli, je totiž druhým nejdůležitějším aktérem právě ona.

K evropské akceschopnosti však současná střední Evropa příliš nepřispívá. Čím větší je podpora Evropské unie Ukrajině, tím častěji cestuje Orbánův ministr zahraničí do Moskvy. Korupční povaha Orbánova režimu momentálně zaměstnává Brusel ještě více než spor s Polskem o dodržování pravidel právního státu. Jeden z mála středoevropských politiků, který byl schopen reálně zhodnotit tragický stav Visegrádu — slovenský ministr zahraničí Ivan Korčok — rezignoval v průběhu vládní krize.

Češi cítili hrdost na svého premiéra, když společně s premiérem polským a slovinským navštívil jako první z evropských politiků prezidenta Zelenského přímo v Kyjevě. V nedávném hlasování v Evropském parlamentu ale právě europoslanci ze stran Petra Fialy, Mateusze Morawieckého a Janeše Janši nepodpořili rezoluci, jež upozorňuje na ohrožení demokracie v Maďarsku.

Středoevropané s očima vzadu se tak dnes staví za Ukrajinu napadenou Ruskem, ale již nejsou schopni přispět k hladké evropské spolupráci, která je do budoucna nezbytnou podmínkou porážky Putina. Přispívá k tomu v posledních letech již tradiční visegrádský euroskepticismus.

Střední Evropa stále nechápe smysl evropské integrace

Již zmíněný Jacques Rupnik nedávno ve svých vzpomínkách vysílaných na stanici Vltava prohlásil, že země střední Evropy jako kdyby nevěděly, proč Evropská unie vznikla. S očima vzadu se cítí jistěji nikoli ve světě společných hodnot a sdílené suverenity, ale ve světě národních států, které jsou zvyklé bránit své zájmy nikoli prostřednictvím nadnárodních institucí, ale ad hoc spoluprací s jinými státy.

Konkrétní příklad představuje polský premiér Mateusz Morawiecki, který na jednu stranu kritizuje Orbána za jeho postoj k Ukrajině, ale zároveň s Orbánem stále počítá jako se spojencem v boji proti prohlubování evropské integrace.

Samotný Orbán předvádí euroskepticismus dotažený do extrému. Nyní za národní zájem prohlásil ruský plyn a leckoho pohoršuje výrokem, že Evropská unie stejně nakonec zanikne. Tato myšlenka ale podle experta Globsecu Jakuba Wiśniewského byla vždy vlastní mnoha politikům napříč Visegrádem, kteří Evropskou unii chápali jen jako kolbiště národních zájmů a byli přesvědčeni, že odtud nakonec stejně žádný společný zájem nevzejde a unie se rozpadne.

Euroskeptici, jako například profesor univerzity v Hongkongu Štefan Auer, se domnívají, že dějiny střední Evropy ospravedlňují euroskeptický přístup včetně odmítnutí většinového hlasování. Auer ve svém krátkém textu pro Politico cituje Milana Kunderu a jeho popis střední Evropy jako území malých národů mezi Ruskem a Německem. Podle Auera tyto malé národy logicky vidí zachování práva veta jako nástroj proti dominanci velkých států.

Schengen není jen prostor bez hranic

Myšlenka evropské integrace je založena na přesvědčení, že je potřeba přenést spolupráci v Evropě z tradiční úrovně mezivládní na úroveň nadnárodní. Taková spolupráce je možná, protože Evropany spojují společné hodnoty demokracie, lidských práv nebo nezávislé justice. Jen díky akceptování těchto základních hodnot může fungovat Schengen. Ten totiž není jen prostorem uvnitř vnějších hranic, ale především prostorem dodržování základních hodnot, které zajišťují, že víza pro vstup na celé území Schengenu nebude vydávat stát se zkorumpovanou státní správou, jež není pod dozorem nezávislé justice.

Euroskeptici nám nabízejí jen věčné přetahování s vydírajícími autokraty nebo tradiční mezivládní spolupráci založenou na zájmech. Spolupráci pouze v případě, je-li to momentálně výhodné. Viní evropskou integraci z prohlubování nedůvěry mezi evropskými zeměmi. Když ale „Brusel“ kritizuje nedostatečné dodržování principů právního státu v Polsku nebo v Maďarsku, jen tím brání základní hodnoty evropské spolupráce.

Schengen zkrachoval, napsal nedávno Ladislav Jakl na stránkách Institutu Václava Klause. Jakl vidí Schengen jen jako projekt zrušení kontrol na vnitřních hranicích, který znamenal „rezignaci suverénních členských států na jakoukoli kontrolu svého území“. Stejně jako nyní Jakl redukovala Schengen na prostor bez hranic i většina českých politiků v období migrační krize.

Byl a je to mylný popis situace. V rámci Schengenu je zrušení kontrol kompenzováno posílenou policejní spoluprací například ve formě společných informačních databází. Schengen je založen na sdílení odpovědnosti a společném uplatňování základních pravidel. Ve chvíli, kdy Václav Klaus potvrdil, že se stal voličem SPD, je Jaklova glosa další připomínkou, že vzdálenost mezi českým euroskeptickým mainstreamem a populisty Okamurova typu je možná menší, než si chceme připustit.

Žijeme dnes nebezpečnou situaci, kdy čeští euroskeptici posilují svou legitimitu tím, že úspěchy Evropanů v konfrontaci s Putinem vydávají za výsledek prosté shody mezi členskými státy nebo diplomatického umu současné české vlády. Pravda je ovšem taková, že jednota v rámci Evropské unie je především výsledkem léta budované kultury kompromisu, uvědomování si vzájemné provázanosti nebo posilování principu solidarity. K posilování těchto kvalit Evropské unie však většina českých politiků v posledních letech nijak nepřispěla a někteří z nich je přímo odmítali a zesměšňovali.

Euroskepticismus není intelektuální kratochvíle, ale politický program, který je skeptický k nadnárodní metodě spolupráce a sdílené suverenitě. Pokud nechceme, aby tento program u nás převážil, jako se to aktuálně děje v Maďarsku, Polsku nebo v Itálii, bylo by lepší neoživovat strachy z toho, zda nás dříve pohltí Rusko nebo Německo. Místo toho bychom se měli inspirovat Václavem Havlem a jeho vizí další federalizace a parlamentarizace Evropy.

Havel souzněl se zakladateli evropské integrace v tom, že sdílená suverenita je prostředkem omezení dominance velkých států v Evropě. V Schumanově deklaraci z roku 1950 čteme, že „sjednocená Evropa vytvořena nebyla, zažili jsme válku“. Václav Havel potom v roce 1996 říká, že „když nebudou integrační procesy rychleji a velkoryseji pokračovat, jednotlivé země budou dbát jen svých partikulárních hospodářských zájmů a nevytvoří Evropu jako jednotný demokratický prostor diskuse a spolupráce, otevírají se dveře nejrůznějším démonům“.

Na Havlovi by dnes mělo být nejvíce inspirující, že měl nejen jasný názor na Rusko, ale také na budoucnost Evropy. Češi, kteří se Orbána zřekli jen kvůli jeho postoji k Putinovi, si dnes díky Havlovi mohou uvědomit, že chceme-li být skutečně u kormidla, nestačí mít pevný postoj k válku na Ukrajině. Musíme mít jasno také o tom, jakou podobu Evropské unie do budoucna preferujeme. Jen tak dokončíme poevropštění České republiky, které bylo pro Havla „naším prvořadým národním zájmem“.