Těžko říci, co nastane nyní po italských volbách, doposud však měla Evropská unie zejména dva hříšníky, kteří pošlapávali demokracii ve svých zemích: Polsko a Maďarsko. Ohledně Maďarska vedou již delší dobu politici i odborníci debatu, zda je lze stále ještě považovat za demokratický stát. Podobná otázka se ovšem nabízí i v případě Polska, které se Orbánovým přístupem k politice velmi inspiruje.

Spor o povahu maďarského režimu posunul nedávno zase o kus dál Evropský parlament. Shodl se, že současné Maďarsko už za plnohodnotnou demokracii považovat nelze. V případě Polska by se — vzhledem k odhodlanosti, s jakou hájí práva suverénní Ukrajiny, mohla zdát jeho hodnotová orientace zřejmá — avšak není. Je třeba ji zkoumat z více perspektiv, protože prezentace tamní vlády směrem do zahraničí se liší od domácí každodennosti.

Pohledem zvenku je Polsko srdnatým podporovatelem nezávislé demokratické Ukrajiny proti autoritářskému Rusku. Nahlíženo zevnitř je Polsko země, která si nedělá starosti s nezávislou justicí, bez ostychu stíhá s vládnoucím táborem nesouhlasící soudce a prokurátory, zastrašuje nepohodlné novináře a své oponenty neváhá sledovat nelegálně pořízeným špehovacím systémem Pegasus, přičemž na toto téma nehodlá s představiteli Evropského parlamentu tamní vláda ztratit ani minutu.