↗

Za patnáct let, jež uběhly od pořízení tohoto snímku, se hlavní tváře polské politiky nezměnily, jen zestárly. Foto Janek Skarzynski, AFP

Průzkum z poloviny října pro bulvární Super Express zkoumal, zda Poláci raději poslouchají projevy Donalda Tuska nebo Jaroslawa Kaczyńského. Předsedu Občanské platformy Tuska by si poslechlo 28 % dotázaných, předsedu Práva a spravedlnosti Kaczyńského 18 %, téměř polovina respondendů by neposlouchala projev ani jednoho z obou politiků. Nabízí se proto otázka, zda nenastal v polské politice čas pro nové lídry.

Jak Tusk (nar. 1957), tak i Kaczyński (nar. 1949) jsou protřelí harcovníci, kteří v politice strávili takřka celý svůj dospělý život. Starší Kaczyński se významnější opoziční činnosti účastnil už od konce sedmdesátých let, mladší Tusk v druhé polovině následující dekády. Oba se dostali do parlamentu s triumfem Solidarity v červnu 1989 a kromě jednoho volebního období (1993—1997) působí ve vrcholné politice nepřetržitě dodnes.

Oba měli své malé strany, které je nikdy na vrchol nevynesly, Tusk byl předsedou Liberálně-demokratického kongresu, Kaczyński Dohody střed. Krátce po miléniu si založili na troskách široké postsolidaritní koalice strany nové — Občanskou platformu (PO) a Právo a spravedlnost (PiS).

Všichni za jednoho

Politologové nazývají obě uskupení jako strany vůdcovské nebo lépe lídrovské, jejichž rozhodování určuje jejich předseda, nebylo tomu ale tak vždy. Donald Tusk byl jedním ze „tří tenorů“ — Občanskou platformu s ním zakládal prezidentský kandidát Andrzej Olechowski a předseda Sejmu Maciej Płażyński. Oba dva Tusk ze strany vystrnadil, podobně jako třeba ministra spravedlnosti Jarosława Gowina nebo poslance Jana Rokitu, který se v roce 2005 už viděl jako premiér.

Podobně v PiSu veškerou moc uzurpoval Jarosław Kaczyński, svého času společně se svým dvojčetem Lechem. Ze strany se tak poroučeli předsedové Sejmu Marek Jurek a Ludwik Dorn nebo třeba ministr Kazimierz Ujazdowski.

Konsolidace obou stran pod jedním lídrem vyvolává snahy o vytvoření alternativy vůči jejich faktickému duopolu. Životní cyklus nově vzniklých stran je ale většinou dost podobný. Nejdříve se několik poslanců odštěpí od mateřské strany, spíše dříve než později nová strana neuspěje ve volbách a následně buď zaniká, nebo se vrací do orbity původní strany — obvykle vytvořením předvolební koalice než sloučením.

V případě odštěpenců od Práva a spravedlnosti můžeme připomenout stranu ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra Solidární Polsko. Po neúspěchu v evropských volbách v roce 2014 se strana stala součástí PiSem vedené koalice. I když je strana vůči Pisu kritická, zhruba s jedním procentem podpory si nemůže příliš vyskakovat.

Ohrožením Občanské platformy se ukázala liberální strana Nowoczesna (Moderní), která se se 7,6 % dostala do parlamentu v předchozím volebním období a přes rok v průzkumech předbíhala i Občanskou platformu.

Liberální voliči ovšem hůře odpouštějí různé aféry, Nowoczesna se začala propadat v průzkumech v prosinci 2016, kdy během ústavní krize lídr strany Ryszard Petru odletěl se stranickou kolegyní na Madeiru. Jak se později ukázalo, neletěl tam na zasedání místního parlamentu — z poslankyně jeho strany se k nelibosti manželky i voličů vyklubala jeho milenka. Dnes má tato strana jen pár poslanců díky vstupu do Občanské koalice vedené Občanskou platformou.

Třetí cesty

O třetí cestu se pokoušel rocker a zpěvák Paweł Kukiz, nezávislý kandidát a zastánce většinového volebního systému skončil v prezidentských volbách v roce 2014 neočekávaně třetí. Na základě toho vytvořil svoji stranu, jejíž někdejších dvaačtyřicet poslanců v roce 2015 se postupně smrsklo na současné čtyři. Kukiz navíc nyní v čele tohoto planktonu podporuje vládu.

Další třetí cestou, snahou o překlenutí konfliktu je projekt katolického publicisty Szymona Hołowni, který skončil třetí v prezidentských volbách v roce 2019. Jeho eklektická strana Polsko 2050 se zatím nezúčastnila žádných celopolských voleb, její poslanecký klub se skládá z několika odpadlíků vesměs od opozičních stran. Podobně i její potenciální elektorát tvoří především voliči opozičních stran, méně nevoliči a spíše jen stopově voliči PiSu.

Polsko 2050 vzniklo podobně jako Nowoczesna v reakci na krizi Platformy po odchodu Donalda Tuska do Bruselu. I tato strana na jaře 2021 v průzkumech předběhla Občanskou platformu, ale návrat Tuska do domácí politiky, zapříčinil její pád na třetí místo — dostala by deset až patnáct procent hlasů, zatímco PiS stabilně dosahuje asi 35 % a PO přes 25 %.

↗

Graf znázorňuje vývoj odhadů hlasování polských voličů v průzkumech veřejného mínění od parlamentních voleb 13. října 2019. Body představují výsledky jednotlivých průzkumů. Čáry ukazují klouzavé průměry dvaceti průzkumů. Graf WmC

Snaha překonat duopol Tuska a Kaczyńského a vytvářet třetí alternativy existuje zhruba už půldruhého desetiletí. Nikdo ale zatím neuspěl — ani tradiční strany jako Levice nebo lidovecká PSL, tím méně nové projekty.

Pro vyzyvatele současné politické scény je velmi těžké zpochybnit dominanci PiSu a PO, protože většinou nemají dostatečné finanční prostředky na provoz, nemluvě o chybějící celostátní členské struktuře, která by stranám umožnila etablovat se postupně od místní úrovně. Zároveň logika fungování dvou dominantních lídrovských stran neumožňuje novým tvářím převzít otěže po Kaczyńském a Tuskovi, jejichž zakladatelská a dominantní role zůstává nezpochybnitelná.

Vrátíme-li se závěrem k průzkumu ochoty naslouchat oběma stávajícím politickým lídrům, musíme konstatovat, že panující neochota automaticky neznamená, že voliči hledají alternativu. Spíše mají široké vrstvy oprávněný dojem, že je polská politika špinavá a vyprázdněná, a proto o ni neprojevují větší zájem.