„V těchto volbách se rozhoduje o tom, zda bude Polsko evropské, demokratické, otevřené, anebo zda se z něj stane zpátečnická autoritářská země,“ popisuje naléhavě Max, dvacetiletý student animace, jemuž až po pás spadají lesklé vlasy v odstínu heřmánkového čaje. Jeho snem je pracovat u filmu. V Polsku. „Mám svou zemi rád, nechci odsud pryč. Ale pokud PiS vyhraje potřetí za sebou volby…“ přemítá nahlas, zatímco v ruce třímá dvě vlajky: polskou a unijní.

Polských a unijních vlajek se dnes na varšavské periferní čtvrti Zbytki vlní bezpočet. S entuziastickým úsměvem je tu rozdává postarší muž, který, jak mi vysvětluje, celý život pracoval jako novinář. „Takže jsem se domníval, že musím zůstat nestranný. Vloni jsem ale odešel do důchodu. A mám strach. PiS chce Polexit. Proč tu jsem? Vždyť to je přece úplně evidentní. Protože musím!“ odpovídá zbrkle, než se se svými vlajkami vydá v ústrety dalším příchozím.

Blondýně v kabátu se vzorem mapy světa — který jako by byl metaforickým ztvárněním zdejší hrůzy z toho, že Polsko zůstane v Evropě osamělé — v reakci na moji otázku vyhrknou do očí slzy: „Odpověz raději ty,“ obrací se na svého partnera. „PiS nás žene do náruče Ruska. Jsme tady, abychom podpořili Donalda Tuska, protože tahle debata nebude rovná,“ odpovídá on.

Zatímco žena spěšně stírá své slzy, Monika Wielichowská, politička největší opoziční strany Občanská platforma (PO), jež stojí na pódiu před námi, do mikrofonu sebevědomě hlásá, že je čas učinit Polsko opět šťastným a usměvavým.

Je pondělí 9. října a v proskleném a nedostupném studiu po naší levici začíná za pár minut jediná televizní debata zástupců všech relevantních politických stran před parlamentními volbami, které se konají 15. října. Jde přitom o volby, které mnozí označují za nejdůležitější v postkomunistické historii Polska. Debatu organizuje TVP, tedy takzvaná veřejnoprávní televize, vpravdě však nejmocnější nástroj propagandy vládní nacionalistické ultrakatolické strany Právo a spravedlnost (PiS).

Spolu s podporovateli opozičních stran, které sem přivezly speciální autobusy, s notebooky na klíně vysedávají na zemi před studiem i nezávislí novináři, jejichž žádosti o akreditace zůstaly nevyslyšeny. I oni tak debatu sledují na venkovní obrazovce, kterou tu pro své přívržence zajistila Občanská koalice, v níž spolu s PO kandiduje několik malých středopravicových stran.

Nejpočetnější skupinu tu představují právě příznivci PO, jež lze rozpoznat díky červenobílým srdíčkům hrdě přilepeným na límcích kabátů — symbolu kampaně Polsko v našem srdci. Žlutě oděný hlouček podporuje stranu Polska 2050, vedenou bývalým prezidentským kandidátem a komikem Szymonem Hołowniou, která kandiduje v koalici Třetí cesta spolu s lidovci. A své dočervena sladěné podporovatele tu má i Nová levice. Spolu s reproduktorem si zpívají svoji předvolební píseň Na levé straně srdce máš.

Právě totální podřízení veřejnoprávních médií mocenským zájmům vládnoucí strany patří mezi nejzávažnější důsledky osmileté vlády PiS. „Paní novinářka taky kandiduje do Parlamentu?“ komentuje debatu jízlivě muž s megafonem. Nejenže má moderátorské duo na formulování otázek více času než politici na odpovědi, nejenže se otázky točí výhradně okolo témat, jež PiS využívá k mobilizaci svých voličů. Znění otázek nejlépe vystihuje meme: „Za vlády PO bylo špatně, za vlády PiS je líp, co si o tom myslíte?“

Personální obměnou ve veřejnoprávních médiích zahájil PiS v roce 2015, kdy se ujal vlády, podmanění veškerých státních institucí. Následovaly reformy soudnictví, které ohrožují nezávislost moci soudní na moci výkonné a kvůli nimž se Polsko dostalo do sporu s Evropskou unií pro porušení „vlády práva“. A navázalo také personální ovládnutí Ústavního soudu — právě ten v roce 2020 vydal verdikt, jenž zakázal potraty v případě poškození plodu. Zároveň se během vlády PiS s veřejnou správou nebezpečně sblížila církev.

„Něco ti řeknu,“ otáčí se ke mně novinář, s kterým jsem se zapovídala cestou z debaty, když se chystám vystoupit z autobusu. „Tohle jsou poslední volby, které může PiS prohrát. Protože pokud i tentokrát vyhraje a vytvoří vládu, změní zákony natolik, že nebude možné jej porazit, tak jako v Maďarsku.“

V politice není lásky

„Já politiku raději neřeším, abych se nerozčiloval, všichni jsou to zloději,“ vrtí popuzeně hlavou plešatý padesátník, který mě veze stopem do města Konskie. Ptám se, kdo ze zlodějů je ten největší. „No, raději mám Kaczyńského než Tuska, ten všechno rozprodal. Kaczyński sice krade, ale alespoň pomáhá lidem. Ale co dělá s církví, to se mi nelíbí,“ připouští nakonec. Překvapeně se vracím pohledem k obrázku Ježíše, padajícímu z předního zrcátka. „Ano, jsem věřící, ale jak se církev míchá do politiky a vykořisťuje děti, to se mi nelíbí,“ odpovídá v narážce na skandál zneužívání dětí knězi.

Podle provokativní teze sociologa Przemysława Sadury zabývajícího se průzkumy elektorátu tvoří přesvědčení fanatičtí katolíci polovinu elektorátu PiS. Zbytek jejich voličů představují pragmatičtí cynici, kteří sice vidí, že PiS krade — ale zároveň dává. PiS se totiž chopil moci po osmi letech vlády PO pod vedením Donalda Tuska a jeho lidí, které ležela na srdci spíš výstavba dálnic než materiální zabezpečení průměrné polské domácnosti.

Načež přišel PiS s programem 500+, tedy finančním příspěvkem pěti set zlotých (tedy asi 2 700 korun) na každé nezletilé dítě. Šlo o první program plošné sociální podpory od roku 1989. Následoval třináctý a čtrnáctý důchod, výrazně vzrostla minimální mzda.

Dva měsíce před letošními volbami pak PiS oznámil zvýšení příspěvku z pěti set zlotých za dítě na osm set zlotých za dítě. Což jeho politici občanům zvěstovali na takzvaných „informačních piknicích“ — které nebyly ničím jiným než předvolební kampaní hrazenou z veřejného rozpočtu.

Totéž platí i o kampani provázející takzvané referendum, jež se koná spolu s volbami a jehož cílem je mobilizovat vládní voliče. PiS se v referendu obyvatel ptá, zda v souladu s unijními požadavky podporují přijetí ilegálních migrantů z Afriky či Asie či zda souhlasí s rozprodáním státních firem do zahraničí.

PiS se zároveň obracel k odstrčené části společnosti: hovořil o nutnosti srovnat rozdíly mezi východem a západem země, soustředil se na maloměsta a na venkov. Zatímco velkoměsta hlasovala v roce 2019 pro opozici, v obcích do dvaceti tisíc obyvatel získal PiS přibližně polovinu všech hlasů. A když letos Tusk vyzval Kaczyńského, aby se s ním utkal v debatě organizované jemu poplatnou TVP, Kaczyński odvětil, že už má domluvené setkání s občany v šestitisícovém městečku Przysucha — a že dá přednost jim, nikoliv dohadům se lhářem.

Ve Varšavě se volby nevyhrávají

Końskie leží asi dvě hodiny autem — či pět hodin autobusem jižně od Varšavy, ve Svatokřížském vojvodství — tedy vojvodství, v němž kandiduje lídr PiS Jarosław Kaczyński. Dvacetitisícové město se proslavilo poté, co někdejší lídr PO Grzegorz Schetyna prohlásil, že polské volby „se vyhrávají v Końskiem, nikoliv ve Wilanówě (tedy v zámožné čtvrti Varšavy)“. Právě v Końskiem před měsícem PiS představil svůj volební program.