„V těchto volbách se rozhoduje o tom, zda bude Polsko evropské, demokratické, otevřené, anebo zda se z něj stane zpátečnická autoritářská země,“ popisuje naléhavě Max, dvacetiletý student animace, jemuž až po pás spadají lesklé vlasy v odstínu heřmánkového čaje. Jeho snem je pracovat u filmu. V Polsku. „Mám svou zemi rád, nechci odsud pryč. Ale pokud PiS vyhraje potřetí za sebou volby…“ přemítá nahlas, zatímco v ruce třímá dvě vlajky: polskou a unijní.

Polských a unijních vlajek se dnes na varšavské periferní čtvrti Zbytki vlní bezpočet. S entuziastickým úsměvem je tu rozdává postarší muž, který, jak mi vysvětluje, celý život pracoval jako novinář. „Takže jsem se domníval, že musím zůstat nestranný. Vloni jsem ale odešel do důchodu. A mám strach. PiS chce Polexit. Proč tu jsem? Vždyť to je přece úplně evidentní. Protože musím!“ odpovídá zbrkle, než se se svými vlajkami vydá v ústrety dalším příchozím.

Blondýně v kabátu se vzorem mapy světa — který jako by byl metaforickým ztvárněním zdejší hrůzy z toho, že Polsko zůstane v Evropě osamělé — v reakci na moji otázku vyhrknou do očí slzy: „Odpověz raději ty,“ obrací se na svého partnera. „PiS nás žene do náruče Ruska. Jsme tady, abychom podpořili Donalda Tuska, protože tahle debata nebude rovná,“ odpovídá on.

Zatímco žena spěšně stírá své slzy, Monika Wielichowská, politička největší opoziční strany Občanská platforma (PO), jež stojí na pódiu před námi, do mikrofonu sebevědomě hlásá, že je čas učinit Polsko opět šťastným a usměvavým.

Je pondělí 9. října a v proskleném a nedostupném studiu po naší levici začíná za pár minut jediná televizní debata zástupců všech relevantních politických stran před parlamentními volbami, které se konají 15. října. Jde přitom o volby, které mnozí označují za nejdůležitější v postkomunistické historii Polska. Debatu organizuje TVP, tedy takzvaná veřejnoprávní televize, vpravdě však nejmocnější nástroj propagandy vládní nacionalistické ultrakatolické strany Právo a spravedlnost (PiS).

Spolu s podporovateli opozičních stran, které sem přivezly speciální autobusy, s notebooky na klíně vysedávají na zemi před studiem i nezávislí novináři, jejichž žádosti o akreditace zůstaly nevyslyšeny. I oni tak debatu sledují na venkovní obrazovce, kterou tu pro své přívržence zajistila Občanská koalice, v níž spolu s PO kandiduje několik malých středopravicových stran.

Nejpočetnější skupinu tu představují právě příznivci PO, jež lze rozpoznat díky červenobílým srdíčkům hrdě přilepeným na límcích kabátů — symbolu kampaně Polsko v našem srdci. Žlutě oděný hlouček podporuje stranu Polska 2050, vedenou bývalým prezidentským kandidátem a komikem Szymonem Hołowniou, která kandiduje v koalici Třetí cesta spolu s lidovci. A své dočervena sladěné podporovatele tu má i Nová levice. Spolu s reproduktorem si zpívají svoji předvolební píseň Na levé straně srdce máš.

Právě totální podřízení veřejnoprávních médií mocenským zájmům vládnoucí strany patří mezi nejzávažnější důsledky osmileté vlády PiS. „Paní novinářka taky kandiduje do Parlamentu?“ komentuje debatu jízlivě muž s megafonem. Nejenže má moderátorské duo na formulování otázek více času než politici na odpovědi, nejenže se otázky točí výhradně okolo témat, jež PiS využívá k mobilizaci svých voličů. Znění otázek nejlépe vystihuje meme: „Za vlády PO bylo špatně, za vlády PiS je líp, co si o tom myslíte?“

Personální obměnou ve veřejnoprávních médiích zahájil PiS v roce 2015, kdy se ujal vlády, podmanění veškerých státních institucí. Následovaly reformy soudnictví, které ohrožují nezávislost moci soudní na moci výkonné a kvůli nimž se Polsko dostalo do sporu s Evropskou unií pro porušení „vlády práva“. A navázalo také personální ovládnutí Ústavního soudu — právě ten v roce 2020 vydal verdikt, jenž zakázal potraty v případě poškození plodu. Zároveň se během vlády PiS s veřejnou správou nebezpečně sblížila církev.

„Něco ti řeknu,“ otáčí se ke mně novinář, s kterým jsem se zapovídala cestou z debaty, když se chystám vystoupit z autobusu. „Tohle jsou poslední volby, které může PiS prohrát. Protože pokud i tentokrát vyhraje a vytvoří vládu, změní zákony natolik, že nebude možné jej porazit, tak jako v Maďarsku.“

V politice není lásky

„Já politiku raději neřeším, abych se nerozčiloval, všichni jsou to zloději,“ vrtí popuzeně hlavou plešatý padesátník, který mě veze stopem do města Konskie. Ptám se, kdo ze zlodějů je ten největší. „No, raději mám Kaczyńského než Tuska, ten všechno rozprodal. Kaczyński sice krade, ale alespoň pomáhá lidem. Ale co dělá s církví, to se mi nelíbí,“ připouští nakonec. Překvapeně se vracím pohledem k obrázku Ježíše, padajícímu z předního zrcátka. „Ano, jsem věřící, ale jak se církev míchá do politiky a vykořisťuje děti, to se mi nelíbí,“ odpovídá v narážce na skandál zneužívání dětí knězi.

Podle provokativní teze sociologa Przemysława Sadury zabývajícího se průzkumy elektorátu tvoří přesvědčení fanatičtí katolíci polovinu elektorátu PiS. Zbytek jejich voličů představují pragmatičtí cynici, kteří sice vidí, že PiS krade — ale zároveň dává. PiS se totiž chopil moci po osmi letech vlády PO pod vedením Donalda Tuska a jeho lidí, které ležela na srdci spíš výstavba dálnic než materiální zabezpečení průměrné polské domácnosti.

Načež přišel PiS s programem 500+, tedy finančním příspěvkem pěti set zlotých (tedy asi 2 700 korun) na každé nezletilé dítě. Šlo o první program plošné sociální podpory od roku 1989. Následoval třináctý a čtrnáctý důchod, výrazně vzrostla minimální mzda.

Dva měsíce před letošními volbami pak PiS oznámil zvýšení příspěvku z pěti set zlotých za dítě na osm set zlotých za dítě. Což jeho politici občanům zvěstovali na takzvaných „informačních piknicích“ — které nebyly ničím jiným než předvolební kampaní hrazenou z veřejného rozpočtu.

Totéž platí i o kampani provázející takzvané referendum, jež se koná spolu s volbami a jehož cílem je mobilizovat vládní voliče. PiS se v referendu obyvatel ptá, zda v souladu s unijními požadavky podporují přijetí ilegálních migrantů z Afriky či Asie či zda souhlasí s rozprodáním státních firem do zahraničí.

PiS se zároveň obracel k odstrčené části společnosti: hovořil o nutnosti srovnat rozdíly mezi východem a západem země, soustředil se na maloměsta a na venkov. Zatímco velkoměsta hlasovala v roce 2019 pro opozici, v obcích do dvaceti tisíc obyvatel získal PiS přibližně polovinu všech hlasů. A když letos Tusk vyzval Kaczyńského, aby se s ním utkal v debatě organizované jemu poplatnou TVP, Kaczyński odvětil, že už má domluvené setkání s občany v šestitisícovém městečku Przysucha — a že dá přednost jim, nikoliv dohadům se lhářem.

Ve Varšavě se volby nevyhrávají

Końskie leží asi dvě hodiny autem — či pět hodin autobusem jižně od Varšavy, ve Svatokřížském vojvodství — tedy vojvodství, v němž kandiduje lídr PiS Jarosław Kaczyński. Dvacetitisícové město se proslavilo poté, co někdejší lídr PO Grzegorz Schetyna prohlásil, že polské volby „se vyhrávají v Końskiem, nikoliv ve Wilanówě (tedy v zámožné čtvrti Varšavy)“. Právě v Końskiem před měsícem PiS představil svůj volební program.

Nedávno rekonstruovanému náměstí dominuje kostel a též čerstvě renovovaný béžový pomník vojevůdce na koni. Zastavuji se u seniorky s akvamarínovými náušnicemi, která si na lavičce užívá znepokojivé síly říjnového slunce. „V politice není ani lásky, ani vzájemného porozumění, to mi říkal už můj učitel na gymnáziu a platí to dodnes,“ otevírá svou odpověď, načež se rozpovídá o tom, že politici očerňují Polsko v zahraničí.

Vytuším, že hovoří o vládě PiS, jejíž politika žene Polsko do izolace a kvůli níž země ztratila přístup k unijním penězům. „Ne, to opozice nás očerňuje za hranicemi, bere peníze od Ruska a od Německa, to je zrada, to je neodpustitelné. Kaczyński bojuje za zájmy naší země. A Tusk se mu vysmívá a ironizuje ho,“ vyvádí mě však z omylu. Žije se tu prý líp než dřív: vláda se stará o každého a mají nové náměstí. „A pro koho že píšete? Pro nezávislé médium? Tak to jistě napíšete pravdu o tom, co jsem vám řekla, že?“ ujišťuje se ještě.

Odpolední Końskie je prázdné, tiché, pomalé. Ani hospodu tu nemají. A přece mi většina kolemjdoucích na žádost o názor odpovídá, že nemají čas a že politika je nezajímá. Teprve šedesátnice v brýlích a s kulatým laskavým obličejem, která si pod paží nese karton slim cigaret, mě zve k sobě do voňavého obchodu s čajem a dekorativními předměty.

„Co Kaczyński udělal se státem, je katastrofa. Školství je kaput, zdravotnictví je kaput, soudnictví je kaput. Jestli vyhraje i teď, opustím Polsko: a to je mi šedesát sedm let. Hranice zavře, bude tu diktatura jak v Koreji. Ani Tusk není dobrý, ale je to menší zlo,“ svěřuje se mi se starostí v očích. Na rozloučenou mě srdečně objímá: „Moji rodiče vyrůstali za války. Když jsem byla dítě, často jsem poslouchala, jaké to tehdy bylo. Jsem velká patriotka, miluji svou zemi, nechci odejít,“ dodává plačtivě.

Poučený Tusk

Je nutno podotknout, že PiS a PO si v minulosti nebývaly nepodobné. Obě strany vznikly v roce 2001 jako konzervativní protiváha tehdejší levicové vlády. Přetahovaly se spolu nejenom o voličstvo, ale i o členy. Mocenské zápolení mezi PiS a PO — po značnou část doby právě mezi dnes čtyřiasedmdesátiletým Kaczyńskim a šestašedesátiletým Tuskem — polské politice dominuje po dobu dvaceti let.

Jejich — vzhledem ke stavu veřejnoprávních médií nerovná a neférová — slovní přetahovaná, při níž se navzájem osočují z toho, co jejich vláda kdy zpackala, přitom představovala nejhlasitější část kampaně i letos.

„Snažili se polarizovat elektorát, aby získali co nejvíce hlasů,“ komentuje jejich počínání sociolog Wojciech Rafałowski. Podrobné volební programy představily obě strany teprve v září. „Zdá se však, že si PO konečně uvědomila, že pokud přetáhne příliš mnoho voličů svým potenciálním koaličním partnerům, nebude moct vládnout,“ pokračuje Rafałowski.

Na mobilizačním Pochodu milionu srdcí, který se prohnal ulicemi Varšavy 1. října — a který se stal s milionem účastníků největším pochodem v postkomunistické historii Polska — Tusk pozval na pódium zástupce levicové koalice. Zdravici zaslal i  „přátelům“ z Třetí cesty, kteří ten den pokračovali v kampani na maloměstech. „Zastáváme odlišné pozice, ale máme společný cíl: učinit naši vlast svobodnou a férovou,“ prohlásil a oznámil, že po volbách bude demokratická opozice postupovat jednotně a bude-li to možné, vytvoří koaliční vládu.

Zvítězíme!

Před průmyslovou halou v Lodži se netrpělivě vine lidský had, nad jehož hlavami ční transparenty ve tvaru srdcí. Zase se rozdávají unijní a polské vlajky, některé ženy si vlasy ozdobily čelenkami z umělohmotných květin v polských národních barvách. Předvolební plakát Pawła Blizńiuka, místního kandidáta PO, hlásá, že je „čas na změnu“. Oslovuji jej s otázkou, zda je PO, která již tolikrát vládla — a značnou část společnosti zklamala — vskutku změnou.

„Bývali jsme radikálně neoliberální stranou, známou svým důrazem na budování infrastruktury. A to je podle mě jeden z důvodů, proč jsme v roce 2015 prohráli. Změnili jsme se,“ tvrdí Blizńiuk skálopevně se širokým úsměvem. Ptám se, co to znamená. „Posunuli jsme se doleva,“ odpovídá zkrátka.

„Chceme dělat politiku blízkou lidem, nezůstávat zavření v kancelářích,“ přizvukuje mu jeho spolustraník Michał Chmielewski, načež z hnědé obálky vytahuje program PO určený pro seniory: bezplatné léky, důchody do 50 tisíc zlotých ročně osvobozené od daní. „A dnes je celý program zasvěcen ženám, pojďme se na to podívat!“ vyzývá mě Blizńiuk k přesunu do haly.

Lidé uvnitř se nedočkavě staví na špičky, aby zahlédli alespoň kousíček z pódia. „Chci především změnu. Dost bylo rozbrojů a nenávisti. Chci, aby moje vnoučata byla šťastná, aby měla práci a svobodu,“ vysvětluje mi energicky padesátnice v kobaltově modrém kabátu. Hala je plná opatrné naděje: poslední průzkumy naznačují, že strany demokratické opozice mají šanci získat v Parlamentu většinu. Stranického lídra vítá na pódiu mocné skandování „Donald Tusk! Donald Tusk!“ a „Zvítězíme! Zvítězíme!“

„Dnes sem přijely ženy z celého Polska, dívky i seniorky, ženy, které neváhají bojovat za svá práva. Je však smutné, že je to v roce 2023 vůbec zapotřebí. Máme za sebou osm let zanedbávání a útlaku žen,“ otevírá svůj projev Tusk. Hovoří o tom, že jeho strana bude zastupovat dělnice, důchodkyně, studentky i aktivistky. Že zip vyobrazený na kandidátce nebyl ani náhoda, ani pouhé gesto.

Následně se na pódiu střídají ženy — dvacetileté studentky i zkušené političky — a hovoří o tom, co vše PO pro ženy učiní. Slibují dostatek míst v jeslích, finanční příspěvek matkám vracejícím se po mateřské do práce, sexuální výchovu či dostupnost gynekologické péče — na termín u specializovaných lékařů se dnes v Polsku čeká několik měsíců.

A hlavně: slibují potraty do dvanáctého týdne těhotenství — stejně jako zachování sociálních programů, zavedených vládou PiS. Již před rokem se Tusk dušoval, že pro politiky, kteří jsou proti potratům, nebude na koaličních kandidátkách místo. Ačkoliv svůj slib — podobně jako zip na kandidátkách — nedodržel stoprocentně, ve straně, která po většinu své historie podporovala polský „potratový kompromis“, tedy potraty legální pouze ve vskutku krajních situacích, to představuje zásadní změnu.

Propotratové demonstrace tak změnily nejenom myšlení společnosti — legalizaci potratů dnes dle průzkumů podporuje sedmdesát procent obyvatel — ale i rétoriku nejmocnější opoziční strany.

Předvolební deprese

Ne všichni to však Tuskovi věří. „To proto, že jsi za osm let své vlády pro ženy nic neudělal!“ rozhořčuje se moje kamarádka a potratová aktivistka Emilia nad Tuskovými slovy o tom, jak je smutné, že ženy v Polsku musí v roce 2023 bojovat o svá práva. „Že nám jejich vláda dá potraty? Tomu nevěřím. O uprchlících a migrantech mluví stejně jako PiS,“ pokračuje.

Když v létě vypukly nepokoje ve Francii, hnané dlouhodobým strukturálním rasismem, Tusk upozornil, že navzdory své protimigrační rétorice PiS do Polska vpouští mnoho migrantů z muslimských zemí. A v podobné rétorice pokračuje i po zářijovém „vízovém skandálu“, kdy vyšlo najevo, že státní správa pod vedením PiS udílela víza migrantům z Afriky a Asie za úplatek.

„Právě volby jsou jedním z důvodů, proč mám teď fakt hroznou depresivní epizodu. Sotva vstanu z postele. Statisíce Poláků se cítí frustrovaně až do morku kostí,“ píše mi aktivistka Aleksandra, s níž jsem se potkala před třemi lety. „Stejně jako většina mých přátel jsem cynická, smířená s tím, že PiS zkrátka opět vyhraje. Ale upřímně řečeno, nemyslím si, že vláda PO by byla o mnoho lepší. Nechápu, proč se o nich mluví jako o liberální straně — jsou možná méně pravicoví než PiS, ale…“ dělí se se mnou o dojmy Kalina, která pracuje s uprchlíky.

Emilii, Aleksandře a Kalině je do pětatřiceti let. Právě mladí lidé, zvláště ženy, před třemi lety tvořili nejpočetnější skupinu na propotratových demonstracích. Z dvacet let trvajícího duopolu OP a PiS se však mladí právem cítí otrávení. „Volby působí jako referendum o tom, zda dřív bylo líp, jako polsko-polská válka dvou pravicových stran. Program z kampaně vymizel,“ krčí rameny Janek, se kterým se náhodou zapovídám na ulici.

Dle průzkumů se mezi mladými ženami těší největší podpoře levice. „Pandemie spolu s příchodem uprchlíků prokázala, že státní instituce nefungují, že vláda PiS je neschopná, že to jediné, co umí, je dát lidem pět set zlotých. Ale my chceme funkční veřejnou dopravu, chceme od náboženství oproštěné a kvalitní školství, chceme dostupné bydlení,“ sčítá důvody, proč stojí před TVP v hloučku podporujícím Novou levici, Marek, blondýn v černé čepici lemované duhou.

Dle již citovaného sociologa Rafałowského pak kampaň levice patří v těchto volbách k těm nejpřesvědčivějším: „Levice si uvědomila, že není mainstreamovou stranou a že nemůže svou kampaň cílit na všechny. Soustředí se proto na několik tradičních levicových témat.“ Konkrétně jde o dostupnost veřejných služeb, levné nájmy, ochranu pracujících a o ženská práva: třeba potraty či vdovský důchod. Své voliče burcuje i poselstvím, že čím silnější bude její pozice v potenciální demokratické vládě, tím méně hrozí další zklamání z Tuskovy vlády.

Levice si důvěru mladých žen získala i díky tomu, že má ve svých řadách hned několik viditelných političek. Ženy se neopovážila ze svých kandidátek a programů ostatně vynechat — s výjimkou krajně pravicové a krajně šovinistické Konfederace — žádná strana: ženy letos tvoří rekordních čtyřiačtyřicet procent všech kandidujících. Na předních příčkách, konferencích a plakátech však nadále převažují muži.

Právě Nová levice kupříkladu jako jediná strana do televizní debaty vyslala ženu, konkrétně Joannu Scheuring-Wielgusovou. Z plakátů vylepených mezi přesvícenými výlohami obchodů ve varšavském centru shlíží levicové političky Magdalena Biejat a Dorota Olko v doprovodu motta „Silný hlas žen“.

Občas říkají divné fašistické věci

„Tak ty budeš psát o Jarkovi (tedy Jarosławu Kaczyńském), jo? Ten nás proslavil dost nechvalně!“ chechtá se vousatý pětatřicátník, řidič kobaltově modrého kamionu, který mě veze z Końskieho. Kamionem prý jezdíval i do České republiky a má to tam rád. Trousíme žerty a nepřestáváme se smát. „No… ano, budu volit opozici, dá se to tak říct,“ reaguje váhavě, když se konečně ptám na názor i jeho.

„Víš, největší problém jsou ty sociální benefity. Lidé si zvykli, že stačí lusknout prstem a dostanou od státu peníze, takže jsou doma a nepracujou. V obchodech hrozně podražilo kvůli těm sociálním benefitům,“ rozpovídá se, načež konečně přiznává, že nejbližší mu je Konfederace.

„Její politici možná občas říkají divné věci, ale jako jediná má jasnou představu, jak by se mělo Polsko řídit: lidem by peníze za práci zůstaly, aby nepotřebovali ty benefity,“ pokračuje. Veřejné služby ve státu bez daní by se prý platily z toho, co by se ušetřilo na benefitech. Ptám se, co si myslí o potratech. „No. To je též smutné téma. Ale myslím, že každá situace je specifická, že by to mělo záležet na ženině rozhodnutí,“ říká nakonec.

Zatímco mladé Polky mají srdce nalevo, mladým Polákům učarovala ve velkém právě Konfederace, tedy koalice krajně pravicových stran, která — jakkoliv nepředstavitelně to zní — je v lecčem ještě radikálnější než PiS. Potraty by Konfederace zakázala i v případě znásilnění a její čelní představitelé, především osmdesátiletý Janusz Korwin-Mikke, se opakovaně vyjadřovali zkrátka jako homofobní rasističtí fašisté, kteří nenávidí ženy.

V letošní kampani, zastřešené mottem Můžeme všechno, ji nicméně prezentuje především šestatřicetiletý libertarián Sławomir Mentzen, který hovoří nejvíce o tom, jak dobře by bylo bez daní. Volí je Emiliin bratr, kterému prý krachlo podnikání i vztahy. Volil je živnostník a manžel mé známé Dominiky — dva měsíce předtím, než sama potřebovala potrat. Volí je mnoho dalších mladých podnikatelů, kteří platí daně, ale ze sociálních programů nemají nic. Konfederaci nahrává i to, jak moc — a oprávněně — je polská společnost nespokojená se stavem veřejných služeb. „Dokázala navíc velmi efektivně skrýt svou nacionalistickou podstatu,“ dodává Rafałowski.

Pojďme se bavit o potratech

A pak je tu koalice Třetí cesta, která se snaží v těžce znesvářené polské společnosti vystupovat jako mírotvůrce. „Jsme rozděleným národem. Szymon Hołownia, na rozdíl od dvou velkých stran, nabízí cestu dialogu. Pojďme si společně sednout a diskutovat, co je pro naši zemi důležité,“ navrhuje před televizí TVP jeho podporovatelka oděná do kabátu ve stranicky sytě žluté barvě.

Na otázku, proč by mělo o právu na potrat coby základním lidském právu rozhodovat referendum, což katolíkovi Hołowniovi vyčítají polské feministky, odpovídá s neutuchajícím úsměvem: „V polském Parlamentu je pouze třicet procent žen, rozhodují v něm staří muži. Chceme nechat o potratech rozhodnout obyčejné ženy. Po dobu dalších dvou let navíc budeme mít konzervativního prezidenta — a když se pro potraty vysloví nadpoloviční většina společnosti, zvýší se šance, že přes něj návrh projde.“

Někteří protivládní voliči o hlasu pro Třetí cestu uvažují jako o taktické záruce naděje na demokratickou vládu. Zatímco zástupci levicové koalice kandidují na listině jedné strany, Třetí cesta kandiduje jako koalice — a pro vstup do Parlamentu tak potřebuje osm procent. „Jejich preference se ale právě na hraně osmi procent pohybují, a pokud se do Parlamentu nedostanou, demokratická opozice nemá šanci na většinu,“ vysvětluje Dominika, proč to možná hodí Třetí cestě, přestože programově jí je nejbližší Levice.

Příliš mnoho neznámých

Průzkumy naznačují, že výsledky budou velmi těsné. PiS v nich sice s podporou okolo pětatřiceti procent vede, dostatek hlasů na to, aby vytvořil samostatnou vládu, však pravděpodobně nezíská. PO se drží okolo osmadvaceti procent, podpora Levice, Třetí cesty i Konfederace lavíruje mezi osmi a deseti procenty.

Neznámých je mnoho. Spekuluje se o strašlivé možnosti koalice PiS a Konfederace — kterou zatím navenek obě strany odmítají. Oba subjekty, ač se shodnou na potratech či homofobii, ovšem těžko najdou shodu na sociální a ekonomické politice. Vyloučit proto nelze ani brzké předčasné volby.

Do roku 2025 navíc povládne Polsku prezident PiS Andrzej Duda, který může Tuska vládou nepověřit, i kdyby měla demokratická opozice většinu — s argumentem, že nejvíce hlasů získal PiS. Nebo zkrátka veškeré návrhy demokratické vlády vetovat. Nemluvě o tom, jak zapeklitou výzvou pro případnou programově různorodou demokratickou koalici bude zpustošený polský stát zalátat.