Polské varování aneb jak bránit demokracii

Petr Uhl

Po vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost se nová parlamentní většina snaží ovládnout ústavní soud, aby prosadila své zákony. Proč demokracii nelze redukovat na pouhou vládu většiny a jakou roli v tom hraje ústavní soud?

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) tak výrazně, že v Sejmu získala nadpoloviční, ba dokonce ústavní většinu. Po 25 letech je to tam první vláda jedné strany vůbec.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V českých zemích a na Slovensku se polský konzervativismus často redukuje na katolicismus. A katolicismus se tu často vydává jen za obranu tradičních křesťanských hodnot, hlavně těch, které liberální část Evropy a Ameriky už aspoň sto let postupně překonává. Polské konzervativní hodnoty si značná část české společnosti spojuje hlavně s monogamním manželstvím, vylučujícím promiskuitu, s postojem k potratům, k umělému oplodnění a antikoncepci a také s paternalismem a s tradičním, tedy podřízeným postavením ženy.

Mnozí Češi se právem pohoršují nad tím, že mezi tyto „polské“ hodnoty dokonce patří — ještě v 21. století — i homofobie, rasismus (včetně antisemitismu) a hlavně prozyletství, v Polsku ovšem katolické. To je státní cílené získávání nových věřících změnou jejich původního náboženského či většinou nenáboženského přesvědčení, hlavně ve veřejných školách, veřejnoprávních médiích a ve veřejném prostoru, tedy mimo kostely a církevní budovy. K tomu všemu patří ovšem i poslušnost — vůči otci, státním orgánům a kněžím. V češtině je sám pojem prozyletství, tedy prozyletismus, prakticky neznámý. I to je příznačné pro regulační manka, jimiž trpí česká společnost.

Existuje ovšem i jiný katolicismus než konzervativně polský. Známe ho ze západní Evropy, hlavně její jižní části, a ještě více z Latinské Ameriky. Překvapené Evropě i světu ho svými postoji a názory nyní představuje papež František, tedy Jorge Mario Bergoglio, jehož v roce 1973 zvolili představeným argentinských jezuitů proto, aby teologii osvobození a (krajně) levicový a sociální katolicismus potíral. Zpočátku se o to snažil, ale po vnitřní krizi se postupně sám stal „biskupem slumů“. Toto poselství předkládá urbi et orbi.

A existuje ovšem i jiný konzervativismus než jen katolický či obecně církevní. Známe ho z islámských zemí, z ortodoxních židovských komunit, z vojenských, nacionalistických, maoistických či puritánských autoritářských režimů či z tendencí k nim, ale třeba i z Československa šedesátých let. Stranické „konzervy“ se kvůli němu postupně ocitly v tehdejší československé společnosti v nenáviděné menšině, hájily tuhý stalinismus a předepsanou poslušnost k Sovětskému svazu.

Že konzervativismus je či že byl v různých dobách a různých zemích vždy něco jiného? Přestávám si to myslet, duchovní a psychologický základ konzervativismus má, obávám se, stejnou podstatu, v Kalvínově Ženevě, Pinochetově Chile, stalinistickém Podněstří i ve Varšavě Kačerů, jak se říkalo dvojčatům Kaczyńských. Lech Kaczyński zahynul při leteckém neštěstí u Smolensku v dubnu 2010 a jeho bratr Jarosław sice hned poté prohrál v souboji s pravicovým liberálem Bronisławem Komorowským prezidentské volby, ale jako předseda PiS řídí dnes i současného prezidenta Andrzeje Dudu a hlavně polskou premiérku Beatu Szydłovou. Posiluje ho přitom pevné vědomí části Poláků, že letadlo s polskou vládní delegací na čele s Lechem Kaczyńským nechal sestřelit Putin.

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a 

spravedlnost. V Sejmu získala stavní většinu, po pětadvaceti letech bude v Polsku vládnout jediná strana. Foto sbs.com.au

Je katolické Polsko konzervativní?

Pohled na Polsko jako na baštu katolicismu a konzervativismu nikdy neodpovídal plně skutečnosti a s výrazným oslabením vlivu tamní katolické církve na společnost v posledních letech je, obávám se, už zcela mylný. Polská společnost přitom udržovala tradice liberální demokracie výrazněji než společnost česká, protože jí pomáhaly v jejím odporu a často i boji proti carismu, proti německé a pak nacistické nadvládě a také proti „komuně“, jak říkají Poláci komunismu, importovanému ze Sovětského svazu. Nepřátelé Polska totiž liberální či demokratičtí nebyli.

Ve jménu liberální demokracie vznikl nyní, 18. listopadu, Komitet Obrony Demokracji (KOD), tedy Výbor na obranu demokracie, který nejen svým názvem, nýbrž i náplní navazuje na slavný Komitet Obrony Robotników (KOR), Výbor na obranu dělníků, lidskoprávní a od počátku i opoziční (politickou) organizaci ze září 1976, jímž se inspirovala při svém založení i československá Charta 77 už v prosinci 1976. KOR byl jedním z hlavních zdrojů při vzniku nezávislého a samosprávného odborového hnutí Solidarność, jež v letech 1980 až 1989 překonalo státněsocialistickou diktaturu a dovedlo zemi k relativní demokracii a svobodě.

Solidaritě se to podařilo i díky plodné spolupráci s tamním klérem a katolickým obyvatelstvem, navíc za současné aktivní podpory poměrně nepočetné vrstvy levicových či sekularistických intelektuálů typu Jacka Kuroně, Adama Michnika a Bronisława Gieremka. Ti v Polsku představovali Západ a budoucí Evropskou unii, dokonce včetně antiklerikalismu. Viděno z českých zemí, zdá se, že se tam podařila kvadratura kruhu.

Proto je dnes nutno ocenit i reakce KOD a značné části polské společnosti na snahu PiS Polsko ovládnout stát a lidem vnutit konzervativní (v polském smyslu toho slova) představy o státu a o životě. V mnoha polských městech se před Vánocemi sešly tisíce lidí, aby protestovaly proti krokům vlády PiS vůči tamnímu ústavnímu soudu. Ve Varšavě se taková demonstrace konala už o týden dříve. Protesty svolává právě KOD, podporovaný většinou opozičních stran. Jsou zaměřeny na snahu PiS ovládnout ústavní soud.

Vítěz bere vše

Nová vláda PiS vyměnila během prvních týdnů po říjnových volbách policejního prezidenta a ředitele čtyř tajných služeb a dosadila do vysokých státních funkcí několik osob s pochybnou minulostí. Úspěšně se pokusila i o změny ve složení a pravidel fungování ústavního soudu, které opozice i právní experti odmítají jako neústavní, jako odstraňování „poslední bezpečnostní pojistky“ před zvůlí většiny PiS, která ovládá i Sejm i Senát.

Oponenti nového režimu hovoří o tom, že předseda PiS Jaroslaw Kaczyński kráčí ve šlépějích maďarského premiéra Viktora Orbána. Dodal bych, že vzorem mu jsou jistě i Robert Fico a Miloš Zeman, kteří se ve svých zemích, na rozdíl od Orbána, prezentují jako politici levicoví, takže se o nich v Polsku moc nepíše a nemluví. Kritika na adresu vlády PiS se ozývá i z Evropského parlamentu a Evropské komise, a od vlivných zahraničních médií. PiS odpovídá tím, že svolává demonstrace svých přívrženců, česky bychom řekli, že volá po mobilizaci.

Známe to trochu z dob slovenského premiéra Vladimíra Mečiara — víťaz bere všetko, říkalo se tehdy na Slovensku a ODS to opakovala česky i v Praze. I v českých zemích se mnohokrát projevily tendence k většinovému převálcování politického protivníka.

Po několika personálních změnách v mocenských složkách se v Polsku letos po říjnových volbách nejprve řešilo personální obsazení ústavního soudu. Ještě starý Sejm, v němž měla většinu pravicově liberální Občanská platforma s koaličními, rovněž pravicovými lidovci, zvolil v říjnu pět chybějících ústavních soudců, takže jich byl plný počet, patnáct. Nový Sejm ale tuto volbu zrušil a zvolil pět „svých“ soudců.

Prezident republiky Andrzej Duda odmítl přijmout od těch starých slib, takže ústavními soudci podle názoru parlamentní většiny nejsou. Na oplátku ústavní soud, který bojuje o přežití, začátkem prosince prohlásil rozhodnutí nového Sejmu o zrušení říjnové volby pěti ústavních soudců za protiústavní. Takže ústavních soudců je hned dvacet, místo patnácti. Nebo možná jen deset. Kabaret? Jistě ne, jen nová forma boje, dříve národního, rasového či třídního, dnes boje PiS za „právo a spravedlnost“.

Před Vánocemi přijal nejen Sejm, ale i Senát vládní návrh novely zákona o ústavním soudu. Prezident Duda schválený zákon v pondělí po vánočních svátcích podepsal a týž den vyšel i v tamní Sbírce zákonů. Podle nového zákona bude o plenárních věcech ústavního soudu rozhodovat nejméně jeho třináct z jeho patnácti členů, přičemž ke schválení nebude stačit prostá většina jako dosud, nýbrž bude nutná většina aspoň dvoutřetinová, tedy devět členů v případě třinácti přítomných, nebo členů deset v případě čtrnácti nebo patnácti přítomných soudců. Jinak zůstane spor nerozhodnut.

Nový Sejm zrušil volbu pěti chybějících ústavních soudců a zvolil pět „svých“ soudců. Foto commons.wikimedia.org

To je podle parlamentní většiny nutné proto, aby se ústavnímu soudu značně ztížilo rušení jejích zákonů, vydaných parlamentem, kde se uplatňuje právo většiny. Parlamentní opozice se ale obává, že ústavní soud kvůli tomu nezruší žádný zákon, byť by byl zjevně v rozporu s ústavou.

Ústavní soudy střední a východní Evropy vycházejí ze stejných obav, na nichž byl po druhé světové válce založen německý spolkový ústavní soud. Je to představa pluralitní demokracie jako řádu, jenž odmítá násilí coby prostředek k dosažení svých cílů, mezi které patří především zajištění základních práv a demokratických svobod.

Ano, v demokracii rozhoduje svobodným hlasováním většina, ale ústava a zákony dbají ochrany menšin — názorových, politických, náboženských, etnických, generačních i jiných. Proto státy střední a východní Evropy tolik lpějí na neměnnosti demokratického jádra ústavy. „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná,“ říká česká ústava.

Ústavní soud jako záruka demokracie

Není proto možné, aby se parlamentní většina shodla na obnovení trestu smrti, na automatickém ukládání nějakého trestu za něco zvlášť odsouzeníhodného, na trestu doživotního věznění bez možného propuštění na svobodu, na tělesném trestání nebo jiném používání násilí za účelem získání informací, nebo třeba na potírání neřesti či hříchu homosexuality či na všeobecné a úplné amnestii.

Na cestě k upevňování demokratického řádu lidských práv je ovšem mnoho populistických svodů. Dnes je to zákaz islámu nebo beztrestnost pro ty, kteří podněcují k nenávisti, třeba vůči muslimům nebo uprchlíkům. Zítra to může být omezování práv Romů či cizinců. Na řadu může přijít i nahrazení evropské zásady legality v trestním řízení, tedy povinnosti stíhat každého důvodně podezřelého, americkou zásadou oportunity.

S Milošem Zemanem, který bude ve své ústavně neodpovědné funkci, dovolí-li mu to zdraví, ještě více než sedm let, můžeme čekat spoustu nápadů na zavedení nejrůznějších prvků do právního řádu, a to z hlediska dnešní Listiny základních práv a svobod prvků nedemokratických. To ony budou vyhrávat volby, a nejen Zemanovi. Českou republiku sice zatím fakticky chrání Evropská unie a právně ještě více Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. Chrání ji však jen částečně a opravdu jen zatím.

Brzdou legislativního prosazování populistických či asociálních nápadů je v České republice stále ústavní soud, i když i ten už několikrát zklamal, třeba když nezrušil zákony, zavádějící zjevně neústavní regulační poplatky při poskytování zdravotní péče nebo v několika věcech bojového antikomunismu. I proto bychom měli polský vývoj okolo tamního ústavního soudu bedlivě sledovat i jako varování pro Českou republiku. Braňme český Ústavní soud ještě dříve, než se nějaká temná politická síla pokusí ho paralyzovat.

    Diskuse
    Poslední vývoj v Polsku je mimochodem dokonalým příkladem toho, jak je možno zcela demokratickou cestou nastolit antidemokratický režim.

    A - co je obzvláště znepokojivé - skutečně se zdá že je to jenom další článek v řetězu, který čím dál tím více začíná obtáčet a svírat Evropu.

    Po pádu totalitních režimů nastala euforie z definitivního vítězství liberální demokracie; ale nyní se opravdu zdá že kyvadlo dějin se opět vrací opačným směrem, ne-li přímo k totalitním diktaturám (zatím), pak alespoň k režimům autoritativním. Maďarsko, Slovensko, samozřejmě Rusko, teď Polsko - a navíc i v leckterých tradičně demokratických zemích jsou populisté na vzestupu (Francie).

    Téměř by bylo opravdu nutno se ptát, jestli se nám nevyvíjí nějaká paralela k poměrům z dob meziválečných, kdy reakcí na narůstající pnutí ve společnosti byl nástup fašistických hnutí.
    JV
    December 29, 2015 v 14.45
    Pár úvah nad demokracií, ústavními principy, konservatismem a Polskem
    Při obavách z povolebního vývoje v Polsku, které k nám doléhají, mne napadá jediné: V demokratických volbách volíme demokraticky a sotva někoho demokraticky zvolíme, hned se strachujeme o demokracii. To je dost zvláštní, že?

    Vysvětlit, proč tomu tak je, je na delší povídání, jeden důvod je však nepochybný: dáváme rovnítko mezi to, čemu říkáme demokracie, a obecné dobro. Že taková rovnost neplatí, je vidět až příliš často. Aktuálně třeba hned o položku níže v článku Ondřeje Vaculíka.

    Ještě k ústavě, ústavním zákonům a ústavnímu soudu. Jsou tu, kromě jiného, k tomu, aby se nehlasovalo o tom, co předmětem hlasování být nemůže (rovnost před zákonem, zákaz trestu smrti, ochrana menšin atd.). Ten princip je správný, avšak i tyto instrumenty nejsou ničím více, než výsledkem nějaké dohody. A dohodnout se lze vždycky i jinak.

    Mně osobně na ústavě a vůbec na zákonech a všelijakých lidsko-právních závazných aktech vadí jejich obecnost. Mám z nich dojem jako z nějaké samoobsluhy, v níž si každý vybere podle své potřeby, a tím si obhájí cokoliv. I darebáctví. V naší ústavě stojí, že každý má zaručeno bezplatné vzdělání a bezplatnou lékařskou péči. A jak to vypadá, přece všichni víme.

    Ještě pár slov ke konservatismu. Přečasto platí za špinavé slovo. Pravda, hroznou reklamu mu udělala česká pravice (přesněji řečeno s Jiřím Dienstbierem st. – čeští pravicoví komunisté). Ta ale žádnou úctou k trvale platným hodnotám a staletími vyzkoušeným pozitivním modelům lidského chování netrpěla. Já toto slovo raději nepoužívám, a kdybych měl vyjádřit to správné, co by slovo „konservatismus“ mělo obsahovat, musel bych jej nahradit opisem „úcta k řádu, který člověka přesahuje“.

    Zauvažujeme-li nad slovem konservatismus tak, že se zeptáme, zda papež František je konservativní, zda papežské sociální encykliky jsou konservativní, zda sociální učení katolické církve je konservativní, zda názory Benedikta XVI. jsou konservativní, dospějeme k odpovědi, že na nich nic konservativního ve stylu pravice (nejspíše nejen té české) není a že vše je „v souladu s řádem, který člověka přesahuje“.

    Jestliže se katolické Polsko vydá cestou konservatismu papeže Františka a sociálních encyklik posledních papežů, bude to jenom dobře a bude to skvělý příklad pro ostatní. (Byla by to cesta hodně trnitá. Polsko je také zadlužené jako skoro všechny země Západu. Tam, kde je dluh, nerozhoduje dlužník, ale věřitel. Viděli jsme to na Řecku.) Vydá-li se však Polsko cestou konservatismu české pravice a možná pravice vůbec, tj. cestou sociální bezohlednosti a nadvlády elit, nic dobrého nečekejme. Chce-li dnešní vítěz polských voleb, který se vzhledem k jasnému vítězství nemusí příliš ohlížet, k prosazení vlastní vize užívat metody, za něž by se tváří v tvář „řádu, jenž člověka přesahuje“ měl stydět, bude to spíše vypadat na to druhé.

    Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
    DU
    December 29, 2015 v 19.11
    Konzervativci jako nepřátelé
    To vyznívá mimo jiné z úst Petra Uhla, neubráním se dojmu, že článek je psán hodně z trockistického pohledu. Konzervativci jsou v něm až na výjimky nepřátelé - PiS je konzervativní bez ohledu na současný i historický kontext, konzervativci jsou i stalinisté apod...

    Plně souhlasím s Jiřím Vyleťalem, že konzervatismus nelze paušálně brát jako nepřítele. Konzervativci např. v západní Evropě vybudovali (minimálně spoluvybudovali) model sociálního státu - od konzervativního Bismarcka v Prusku po konzervativní politiky v křesťanských stranách v Něměcku, Rakousku a jinde.

    PiS nelze jednoznačně označit za konzervativní, Nebo spíše jen v tom širším slova smyslu. Ve skutečnosti zde má tato mocenská skupina dlouhou historickou tradici a za konzevrativce nebyla označována. Jsou to vlastně národní demokraté s moderní historií cca 100 let a historickými kořeny. Vzešli z menší šlechty v Mazovsku, která byla v 17. století v opozici vůči velké kosmopolitní šlechtě a utlačovala lid. Přišla s mýtem sarmatismu, podle které jsou Poláci potomky starověkého národa Sarmatů. To mělo za důsledek tradiční izolacionalismus Polska z pohledu těchto skupin. Tehdy bylo totiž centrum polského státu v Mazovsku, tak se z centra šířilo po celém Polsku.

    Proti národním demokratům, předchůdcům PiS, stál naopak autoritářský politik, "konzervativec", maršál Piłsudski, pod jehož velením Poláci hned po 1. světové válce vyhráli válku proti bolševikům (již tehdy už ČSR reprezentována Benešem bolševiky fakticky podporovala) a jako první rozpoznal nebezpečí bolševismu z Východu. V roce 1933 Západu naopak navrhl preventivní válku vůči Německu. Na jednu stranu liberální demokracii potlačoval, na druhou stranu ji geopoliticky bránil v tehdejším kontextu hrozbě bolševismu a v reakci na to i nacismu.
    December 30, 2015 v 11.15
    Hned po pořjetí novely zákona o ústavním soudu začalo přituhovat.
    Už v noci z úterka na středu 30. prosince prošel v Sejmu prvním čtením vládní návrh novely zákona o veřejnoprávních médiích. Ta má vládě umožnit dosazovat do televize a do rozhlasu osoby podle jejího výběru. Bude to podstatná změna, až dosud byly rady a řídící funkce obou těchto médií obsazovány veřejnými konkurzy.
    December 30, 2015 v 12.32
    K trockismu pana Ungra
    Takový třídní pohled na můj komentář k přijetí zákona o polském ústavním soudu nabízí pan Unger. Píšu-li kriticky o konzervativismu, on v tom čte, že konzervativce považuju za nepřátele. Připomíná mi to Václava Klause, jemuž se nelíbily multikulturalita, občanská společnost a odstraňování diskriminace homosexuality, a tak vytáhl do boje proti multikulturalismu, endžíouismu a homosexualismu, a proti jejich stoupencům, nejrůznějším „-istům“.

    Kdysi mě čs. soudy odsoudily na čtyři roky do vězení za podvracení republiky mimo jiné proto, že jsem byl trockista, jak se dalo pochopit z obžaloby, i když ta musela být začátkem 70. let v odsuzování „trockismu“ už opatrná. Jako recidivistu mě pak po létech tyto soudy odsoudily znovu také pro podvracení republiky, tehdy na pět let, s odůvodněním, že jsem recidivista, vzhledem k onomu prvnímu trestu (za ten "trockismus").

    Ve skutečnosti jsem do Čtvrté (trockistické) internacionály vstoupil až po těch devíti letech kriminálu, v roce 1984, a ani tehdy a ani potom jsem se nikdy za trockistu neprohlašoval a k "trockismu" různého druhu jsem se vyjadřoval veřejně i kriticky. Měl jsem v životě více štěstí než Záviš Kalandra, který byl o čtyřicet let starší než já a kterého také odsoudili jako trockistu, a to k trestu smrti. Popraven byl v procesu s Miladou Horákovou (s níž neměl politicky nic společného) v červnu 1950. Ani Záviš Kalandra ale nebyl trockista, dokonce ani nebyl členem trockistické organizace, i když ta koncem 30. let v Československu působila. Záviš Kalandra mě v mládí hodně ovlivnil, a tak jsem citlivý i na nálepky „trockismus“ a „trockista“. Svůj vztah k levici, marxismu a socialismu jsem se pokoušel vysvětlit ve svých pamětech.

    Konzervativismus většinou kritizuju, ten politický konzervativismus určitě, podobně jako tmářství, autoritářství či falokratický mačismus. Nedovolil bych si ale jejich stoupence označit za tmáře, autoritáře nebo úda. Sám jsem v životě, hlavně k stáru, dost konzervativní, hlavně v gastronomii, v oblékání a při obraně češtiny, kterou jsem kdysi hájil před vlivy němčiny a ruštiny, v posledních desetiletích angličtiny.

    Jinak jsou poznámky pana Ungra k dějinám Polska jistě zajímavé. Z polských politiků 20. století mě nejvíce zaujala Kostrzewa :-), když se postavila Leninovi.
    DU
    December 30, 2015 v 18.55
    Chápu citlivost pana Uhla
    vzhledem k tomu, co prožil za své názory. Jsem mu vděčný, jakým způsobem radikálně je schopen hájit lidská práva - např. nyní, v době uprchlické krize. Ale vždy raději upozorním na to, když se mi jeho názor příčí a není někdy v souladu s jeho hlavním přesvědčením a většinou jeho postojů - např. přílišnou tolerancí k ruskému imperialismu nebo českému centralismu, na které jsem v minulosti zde ve svobodné diskusi věcně poukázal.

    Nenapsal jsem, že Petr Uhl je trockista, ale "že se neubráním dojmu, že je článek psán hodně z trockistického pohledu", kde je jakékoli konzervativní stanovisko zapovězeno. Reagoval jsem zejména na tu část testu, kterou Petr Uhl napsal, cituji:
    "...Že konzervativismus je či že byl v různých dobách a různých zemích vždy něco jiného? Přestávám si to myslet, duchovní a psychologický základ konzervativismus má, obávám se, stejnou podstatu, v Kalvínově Ženevě, Pinochetově Chile, stalinistickém Podněstří i ve Varšavě Kačerů, jak se říkalo dvojčatům Kaczyńských..."

    Zde se jako člověk s kulturně-konzervativním a křesťansko-sociálním přesvědčením musím ohradit, že ani konzervatismus nelze užívat jako negativní nálepku, stejně jako trockismus.
    MP
    December 30, 2015 v 22.13
    Je půvabné,
    že D. Unger má pochopení pro polský konzervativismus a nacionalismus, s nímž je nerozlučně spjat, a přitom jej doběla rozpaluje nacionalismus český...
    Jo, kdyby tak někteří nepoužívali dvojí metr...
    MP
    December 30, 2015 v 22.25
    P. Vyleťale,
    papež František žádný konzervativec není. Když se vyjádřil: "Kdo jsem já, abych odsuzoval homosexuály", uštědřil tím krásný políček všem katolickým konzervativcům.

    Všechny ty konzervativní kulturní války (za tradiční manželství, proti homosexuálům, za národní sebevědomí a čistotu atd.) mají přece zakrývat sociálně-ekonomické rozpory dnešní společnosti a odvracet od nich pozornost.
    Nebo nová, "národní" výchova v polských médiích, o níž usiluje PiS, snad zlepší sociální situaci běžných Poláků, přičemž právě kvůli nespokojenosti s ní byla dnešní vláda zvolena?

    Levicová sociální politika se od pravicové (konzervativní) odlišuje tím, že té prvně jmenované jde o celkovou emancipaci lidí, kdežto té druhé spíš o to, aby ti dole drželi ústa a respektovali "řád" (který je ovšem utiskuje).
    Čili i z levicového hlediska nám jde o kritiku liberální demokracie, avšak z úplně opačné strany. Není pro nás příliš, nýbrž málo demokratická a její neduhy nelze odstranit budováním autoritářství, ale naopak posilováním demokracie a občanské participace (nakonec snad i ve sféře hospodářské).
    Pokud však pravicoví autoritáři začnou na liberální demokraci útočit, musí se dle mého přesvědčření každý levičák postavit na její obranu. Dělá to i Žižek...:)
    JV
    December 31, 2015 v 9.32
    O konzervatismu papeže Františka - pro pana Plevu
    Vážený a milý pane Plevo,
    vždyť já ale píši, že papež František žádným konzervativcem v tom špinavém slova smyslu není. Píši, že František má úctu k řádu, který člověka přesahuje.

    Ostatně takto nekonzervativní je celé učení katolické církve i katolická církev sama. Řídí se totiž řádem, který člověka přesahuje a tento řád se snaží zprostředkovat všem lidem.

    Kdybyste se, pane Plevo, na papeže Františka chtěl podívat z hlediska jeho pohledu na homosexuální „manželství“, zjistil byste, že řada lidí, kteří Františka nepovažují za konzervativce, by mu v tomto případě nálepku zatuhlého konzervativce v tu ránu přilepila. František totiž stavění homosexuálního „manželství“ na roveň manželství pokládá za zlo, za záměrné ničení rodiny, oné základní buňky společnosti.

    František totiž není ani konzervativní, ani liberální, ani levicový, ani pravicový, ale dobrý. Někteří blázni pro věc Boží, která je tím nejlepším pro člověka, se snaží o totéž.

    Ještě maličkost, pane Plevo, k Vašemu příspěvku. Když slyším něco jako “národní výchova“, je mi z toho nedobře, stejně jako asi i Vám. Pokud však uslyším „výchova ke křesťanství“, oblaží mne to, protože budu cítit naději. Jedině křesťanství a z něho plynoucí život podle „řádu, který člověka přesahuje“ nás vyvede ze slepé uličky. Žádná levice ani pravice, žádný konservatismus ani liberalismus. Jenom láska člověka k člověku a láska člověka k Pánu Bohu. (Omlouvám se, že se opakuji. Vím, psal jsem to tu už mockrát.)

    Vše dobré všem lidem do nového roku přeje Jiří Vyleťal
    DU
    December 31, 2015 v 12.40
    K panu Plevovi
    který tvrdil, že mám pochopení pro polský nacionalismus - a je vedle, jako už několikrát, protože já tu polský nacionalismus neobhajoval.

    Zde na diskusi DR pan Pleva již několikrát ukázal svůj český levicový konzervatismus a nacionalismus, kterým oplývá. Ukazuje nám tu v praxi, že nacionální (národní) socialismus, jako spojení národovectví a socialismu vzniklo nikoli v německy mluvícím prostředí, ale v českých Čechách na konci 19. století (Česká strana národně sociální). Až po tomto "ryze českém" vzoru vznikla podobná strana v německých Čechách (DNSAP) a přes Vídeň se inspirovali v Bavorsku při vzniku NSDAP.

    Ideologické spojení nacionalismu a socialismu je tedy českým vynálezem, o tom se málo ví. Přestože zvlášť - nacionalismus i socialismus naopak pramení z německého myšlení.
    + Další komentáře