Polský „supervolební“ rok 2015 skončil spektakulárním triumfem konzervativců. Strana Právo a spravedlnost (PiS), vedená Jarosławem Kaczyńským, dobyla nejen v květnu prezidentský palác, ale též v říjnu obě komory parlamentu samostatnou většinou a cesta k jednobarevné vládě byla otevřená. S odkazem na výroky lídra strany po neúspěšných volbách před čtyřmi lety můžeme nyní glosovat, že ve Varšavě skutečně vyrostla Budapešť.

Tento příměr nikoho asi nepřekvapí i v kontextu mediálních úvah, které jsou dnes i v českém prostředí často vedeny. Povolební situace v Polsku je přirovnávána k politice vlády Viktora Orbána v Maďarsku, která od roku 2010 uskutečňuje národně-konzervativní model deklarované „neliberální demokracie“ na středoevropský způsob. Západními liberálními kruhy je podobná varianta vládnutí jednobarevné většiny konzervativní pravice označována za novou hrozbu pro liberální demokracii západního typu.

Smyslem této úvahy však není přispívat k mediálnímu chóru kritiky skrze povrchní výklad politických poměrů v těchto zemích. Spíše si klade za cíl upozornit na některé širší souvislosti sledované problematiky kritickým pohledem, ale též bez snahy zaujímat apriorní hodnotící stanoviska v kategorické poloze k politickým poměrům jako celku.

Kaczyński a nové tváře

Velkým překvapením pro vnější pozorovatele byla personální politika PiS v souvislosti s obsazením kandidátek do letošních voleb. Obecným předpokladem byla ambice předsedy Jarosława Kaczyńského navrátit se do premiérského křesla, a tedy potřeba nalézt v řadách PiS vhodného prezidentského kandidáta. Nominace třiačtyřicetiletého europoslance Andrzeje Dudy tak překvapila především k věku kandidáta, nikoliv však v principu.

Všestranný údiv ovšem vzbudilo červnové rozhodnutí vedení strany nominovat coby kandidátku na premiérku místopředsedkyni PiS a manažerku Dudovy prezidentské kampaně Beatu Szydłovou. Tato dvaapadesátiletá etnografka se tak vydala vstříc politicky nejsilnějšímu postu ve státě a Polsko jako jedna z mála postkomunistických zemí zažilo před parlamentními volbami mediální duely dvou žen coby kandidátek na premiérku.

Duda i Szydłová nepochybně představují nové tváře PiS a symbolizují personální proměnu této strany směrem k mediálně stravitelnějším a z hlediska představ o osobnostním, věkovém a vzdělanostním profilu ideálních politických lídrů výrazně atraktivnějším polohám. Zlý jazykové však tvrdí, že navzdory personálnímu obsazení nejvyšších ústavních funkcí je fakticky nejdůležitějším a nejvlivnějším politickým místem pozice předsedy strany, disponující jednobarevnou většinou v Sejmu. A tímto předsedou stále zůstává Jarosław Kaczyński, který je tak považován za faktického nejvyššího vládce a hybatele politických procesů v Polsku.

Z formálního hlediska tak polský politický režim zůstává parlamentní formou vlády s neaktivistickým prezidentem, jakkoliv Andrzej Duda dokázal za čtyři měsíce svého působení učinit již několik zásadních kroků, jimiž vyšel vstříc své straně z hlediska volebních ambicí. Vedle zákonodárných iniciativ, týkajících se i zásadních témat snížení věku odchodu do důchodu a zvýšení příjmové kvóty osvobozené od daní z tří na osm tisíc zlotých, jde též o personální politiku prezidenta, o čemž bude pojednáno níže.

Opory konzervativců

Předmětem intenzivních reflexí jsou i příčiny nečekaně výrazného volebního vítězství PiS. Po osmi letech koaliční vlády Občanské platformy (PO) a lidovců (PSL) se polským voličům varianta nástupu nejsilnější opoziční strany do vládních pozic jevila jako přirozená politická alternativa. PiS dokázal zmobilizovat nespokojené voliče s politikou dosavadních vlád skrze svůj tradiční volební apel: odkaz na konzervativní hodnoty polského katolicismu, protínajícího se s historicky zformovanou národní identitou Poláků coby občanů dějinně „nesamozřejmého“ a zvenčí trvale ohrožovaného státu, který též zaujímá silné pozice v ekonomické a hospodářské sféře.

Ve společnosti s dvoucifernými percentuálními ukazateli nezaměstnanosti, v níž až 1,2 milionů občanů plánuje podle průzkumů odejít ze země za prací do západní Evropy, jsou sliby vytvoření příhodných podmínek pro rozvoj hospodářství a boje proti nezaměstnanosti přirozeně líbivým tématem.

Navíc PiS patří mezi tradiční politické opory odborového svazu Solidarita a jeho sociálních zájmů, stejně jako ohrožených a ekonomicky méně lukrativních hospodářských odvětví, jako jsou černouhelná těžba, hutnictví a lodní průmysl, tedy provozů spojených z historického hlediska symbolicky s místy někdejší občanské vzpoury vůči komunistickému režimu v srpnu 1980.

Tradiční oporu v rámci veřejné sebeprezentace PiS pak představují konzervativní a ultrakonzervativní média, jako jsou tištěná periodika Rzeczpospolita či Gazeta Polska i mediální impérium kněze Tadeusze Rydzyka, reprezentované Rádiem Maryja a televizí Trwam, stejně jako konzervativní televize Republika publicisty Bronisława Wildsteina. A nelze zapomenout ani na blízkost lídrů PiS vysokým hodnostářům polské katolické církve. Byl to právě předseda PiS Jarosław Kaczyński, kdo na pouti na nejvýznamnějším polském poutním místě na Jasné Góře v Częstochowé v červenci letošního roku veřejně prohlásil, že „neexistuje v Polsku jiné morální nauky, než jakou učí Církev“.

Zahraniční média jako zdroje voličské legitimace PiS tradičně zaznamenávají i snahu stále připomínat nedokončené vyšetřování smolenské tragédie z dubna 2010, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński. Stále plně neobjasněné okolnosti i špatná kooperace ruských vyšetřovatelů s polskými státními orgány zavdává politikům PiS příčiny k nastolování nejrůznějších konspiračních teorií a snaze vinit z tragédie vládní představitele. Nutno dodat, že hlavní strůjce těchto veřejných výstupů, místopředseda PiS Antoni Macierewicz, se v nové vládě stal ministrem národní obrany.

Naopak navzdory četným zahraničním úsudkům lze konstatovat, že nepříliš velkou roli v mediální kampani sehrálo téma migrační krize. Velkou pozornost sice v zahraničí vzbudily výroky předsedy Jarosława Kaczyńského o uprchlících jako potenciálních „roznašečích infekčních nemocí“, avšak jednalo se o sice účelově použitou, leč okrajovou citaci zprávy hlavního hygienika a míra rezonance tohoto tématu v polském veřejném prostoru je nepoměrně menší, než je tomu například i v České republice.

Tvrzení, že zásadní vliv na volební výsledky mělo právě téma migrační krize a jejího řešení na úrovni EU, je úsudek pocházející z jiných společenských kontextů, než jaké nabízí současná polská situace.

Vyprahlost liberálů

Při pohledu na stav vládnutí dosavadní koalice PO — PSL, jakož i vnitřní poměry především v donedávna nejsilnější Občanské platformě, se výrazné volební porážce těchto subjektů ani nelze příliš divit. Vládní koalice si v posledních dvou letech prošla nejen několika výraznými skandály, z nichž největší byla pravděpodobně takzvaná aféra s odposlechy na jaře loňského roku, ale prokázala též mimořádnou ochablost, pokud jde o schopnost věcně a programově reagovat na vyvíjející se společenskou situaci.

PO nenabídla v poslední době prakticky žádnou obsažnější vizi řešení konkrétních problémů polské společnosti, jež byly naznačeny výše. Poté, co její dlouholetý předseda a premiér Donald Tusk odešel loni v září na pozici stálého předsedy Evropské rady („prezidenta EU“) do Bruselu, nedokázala se PO s touto náhlou personální ztrátou dostatečně vyrovnat. Svědomitá, leč komisně působící a charismatem nedisponující premiérka Ewa Kopaczová mohla těžko představovat významnější přínos.

Personální vyprahlost PO šla pak ruku v ruce s otevřením pole pro frakční aktivitu nejrůznějších „vnitřních opozic“ ve straně, které nyní ucítily příležitost. Nejvýznamnější roli v tomto ohledu sehrávali ministři Grzegorz Schetyna a Tomasz Siemoniak.

PO tak dlouho těžila z obav značné části populace z návratu Jarosława Kaczyńského a jeho národních konzervativců k moci, že tento dominantně negativní zdroj své široké voličské legitimace nedokázala nahradit ničím pozitivním v momentě, kdy se tato motivace s ohledem na vnitropolitický i mezinárodní vývoj u velkého počtu voličů začala rozpouštět. „Strašení Kaczyńským“ zkrátka nemůže být dlouhodobě program atraktivní pro nejvíce voličů.

Ovládání institucí a ústavní soud

S popsaným rozměrem problému souvisí úzce i samotná povaha vztahů mezi relevantními politickými silami v Polsku. Ostré vzájemné antipatie a výrazná polarizace polské politické scény mezi dvě nejsilnější strany se nejen postupně nevyčerpala, ale v souvislosti s očekávanou vládní výměnou dokonce ještě více posílila a této skutečnosti nezabránil ani volební neúspěch Sjednocené levice, ani nástup dvou nových stran do Sejmu: hnutí Kukiz 15 a Nowoczesnej.

V praktické rovině se tato silná polarizace a „studená občanská válka“ mezi dvěma nejsilnějšími stranami projevuje v silových řešeních kolizních situací a snaze vytvářet si mocenské sféry vlivu v rámci státních institucí, správy a podniků.

Nová jednobarevná vláda PiS je opozicí kritizována, že ihned po nástupu do funkcí zahájila personální čistky na vedoucích pozicích v důležitých státních orgánech: vyměnila generálního prokurátora, šéfy všech čtyř tajných služeb, civilních i vojenských, a uplatnit svůj vliv se vláda pokusila i v rámci veřejnoprávních médií. Nejvážnější a nejhlubší institucionální krizi však přinesl spor o obsazení pěti uvolňujících se křesel ústavních soudců.