Právo a spravedlnost bych v Polsku nevolil. Nesdílím konzervativní nesnášenlivost jeho představitelů, kterou zde s pochopením vítají lidé z okruhu ODS. Je mi protivný rétorický důraz na důstojnost člověka, který důstojnosti zbavuje ženy, kterým odpírá právo rozhodovat o vlastním těle (tak blízký již neexistující KDS) a který stejně tak nesnáší gaye a lesby (jako konzervativní část lidovců).

Chápu důvody tohoto národního konzervativismu. Chápu jeho blízkost polské římskokatolické církvi. A vcelku zvládnu vysvětlit, proč Právo a spravedlnost v posledních volbách zvítězilo v podstatě ve všech věkových a vzdělanostních skupinách i ve většině regionů.

Samostatnou vládu sice PiS sestaví zejména díky tomu, že neobvykle velký počet hlasů propadl (přes deset procent pro levici, téměř pět pro jednu z národoveckých stran a nějaká procenta pro některé strany další), i přesto ale bylo jeho vítězství drtivé až neočekávaně.

PiS odmítá emancipaci člověka, a proto nemůže být levicovou stranou. Platí to přesto, že těží z podpory Solidarity coby nejsilnějšího polského odborového svazu, i přesto, že mezi jeho politickými cíli najdeme snížení věku odchodu do důchodu, zvýšení minimální mzdy na padesát procent mzdy průměrné nebo významnou podporu na každé nově narozené dítě.

Odbory nejsou v polském politickém provozu svébytnou strukturou — dva největší odborové svazy — Solidarita a OPZZ — jsou spojené s politickými stranami — Solidarita s Právem a spravedlností a OPZZ s postkomunistickou levicí.

↗

Přestože budoucí premiérka Beata Szydło (uprostřed) těžila z podpory odborové Solidarity, neznamená to, že by Právo a spravedlnost bylo levicovou stranou. PiS stejně jako Solidarita totiž neusiluje o emancipaci člověka. Foto archiv PiS

Pokud máme v následujícím období v Polsku něco sledovat, je to právě situace odborového OPZZ. Ten se bude muset přinejmenším do dalších voleb obejít na celostátní úrovni bez svého politického partnera. A jeho případnou marginalizaci nebo spojení se Solidaritou, a tedy oslabení plurality odborového hnutí, je třeba vnímat jako jedno z největších možných nebezpečí vznikající vlády Práva a spravedlnosti.

Nebezpečí druhé, které nakonec nejspíše povede k neúspěchu PiS, bude nedostatek lidí schopných vládnout. I když strana nejspíše bude některé resorty rušit, bude jich muset obsadit zhruba dvacet. A to nejen v pozicích ministrů, ale i náměstků a dalších vedoucích.

Požadavek na tisíc lidí schopných vládnout PiS vyčerpá jako by vyčerpal jakoukoli jinou stranu v jakékoli středo- a východoevropské zemi. A to by ani nemuselo dojít na nominaci některých i na poměry polského konzervativismu zcela excentrických postav, jako je možný budoucí ministr obrany Antoni Macierewicz.

Protože se ale i z toho důvodu zjistí, že hlavní problémy Polska není vláda schopna řešit, začne PiS vcelku pravděpodobně vládnout tak, jak si to zapamatovala z doby před deseti lety. Dosazováním svých lidí na místa ředitelů, předsedů a vedoucích státních podniků, „veřejnoprávních“ médií a „nezávislých“ úřadů.

Přesto lze očekávat, že vláda PiS bude stabilnější než před deseti lety. Díky volebnímu výsledku se obejde bez koaličních partnerů — kterými tehdy byli ultrakonzervativní, ultrapopulističtí a zhusta zjevně nekompetentní zástupci Ligy polských rodin a strany Sebeobrana. Dnes se PiS vyhne i spolupráci s národoveckými populisty Pawła Kukize.

Největší problém vlády PiS zároveň s její personální slabostí ale bude v jejím protievropském naladění. Hlavní problémy Polska totiž nelze řešit mimo Evropskou unii. Jde o rozdíly v životní úrovni či míře nezaměstnanosti mezi regionálními centry a zbytkem země, postavení periferní ekonomiky vůči průběžně se modernizujícím ekonomikám západoevropských států, otázku kapitálu odcházejícího z Polska právě do západoevropských zemí nebo rovnou do různých daňových rájů.

Problémem PiS zde bude fakt, že v Evropském parlamentu nepatří do žádného z relevantních politických klubů, ale do Skupiny Evropských konzervativců a reformistů spolu s ODS a britskými Konzervativci. Pro svou politiku tedy budou obtížně hledat podporu na celoevropské úrovni mimo jiné proto, že nebudou mít kam do Evropy volat, když taková podpora bude potřeba.