Šestého srpna se ujal svého úřadu nový polský prezident Andrzej Duda. Ve svém inauguračním projevu představil své programové priority, mezi nimiž vedle v Polsku tradičně důležitých otázek hodnotových, zahraničněpolitických či témat takzvané „politiky paměti“ figuruje i závazek předložit některé legislativní návrhy ve významných otázkách daňové či sociální oblasti.

Nechybí zde mnohokráte zdůrazňovaný cíl snížení věku odchodu do důchodu, poměrně velkou pozornost ale budí i kontroverzní sliby zavedení faktického osvobození nejnižších příjmových vrstev od daňové zátěže, či státní subvence do některých postižených sektorů národního hospodářství, především hornictví nebo lodního průmyslu.

Zatímco ze strany poslanců stávající vládní koalice obdržel ve velké míře záporné reakce (a v jednom momentě dokonce i nesouhlasné bučení), poslanci „jeho“ opozičního Práva a Spravedlnosti (PiS) zahrnuli prezidenta bouřlivými ovacemi a potleskem vestoje. Celkově atmosféra a prostředí připomínalo spíš představení programového prohlášení vlády novým premiérem než prezidentskou inauguraci.

Nová epocha polského poloprezidencialismu

Polsko bylo po roce 1990 mnohými domácími i zahraničními politology tradičně řazeno mezi jeden z uvažovaných příkladů poloprezidentského režimu v Evropě. Tato skutečnost byla dána jednak vzorci politické kultury, kdy obnovení prezidentského úřadu v roce 1989 (a poté jeho posílení již ve směru plné demokratizace o rok později) bylo nahlíženo jako opětovné vyzvednutí tradic silného politického vůdcovství, které v Polsku existovaly od obnovy státu po první světové válce.

Jsou však spojeny i s úlohou výrazných osobností polských dějin v době takzvaných „záborů“ a neexistence samostatného státu v 19. století (jakkoliv tyto tradice nebyly nikdy předtím spojeny přímo s prezidentským úřadem). Významnou úlohu pro budoucí vnímání prezidentského úřadu a jeho váhy v systému pak samozřejmě sehrává i první přímo zvolený polský prezident Lech Wałesa a jeho předchozí historická role.

Zatímco za úřadování jeho dvou nástupců Alexandra Kwaśniewského a Lecha Kaczyńského bylo možno sledovat kontinuitu úlohy silných prezidentů, neplatilo to již do takové míry za posledního prezidenta Bronisława Komorowského, jenž zastával úřad v posledních pěti letech. Komorowski byl svými politickými oponenty namnoze kriticky (až výsměšně) označován za „vládního notáře“, který poslušně odsouhlasil všechny vládní návrhy zákonů, které prošly parlamentem a doputovaly na jeho stůl k podpisu. Sám prakticky nevyužíval práva zákonodárné iniciativy, kterou polský prezident na rozdíl od toho českého disponuje. O využití institutu referenda již vůbec nemluvě.

Ať už tuto praxi vysvětlovali jakkoliv, je zřejmé, že vláda Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL) požívala zcela mimořádné výhody v podobě neaktivistického prezidenta, který do vládní politiky prakticky nezasahoval a svou ústavní úlohu plnil zcela loajálně „svému“ premiérovi a předsedovi vlastní strany Donaldu Tuskovi.

V posledním roce (za vlády Ewy Kopacz) došlo k poněkud jinému nastavení symbolických autorit v rámci ústavních institucí. Z hlediska formálně-institucionální praxe se však na dosavadním modelu vládnutí prakticky nic nezměnilo. Přinejmenším Polsko v letech 2010—2015 tedy do množiny poloprezidentských režimů rozhodně řadit nelze. Polsko v těchto letech fungovalo jako standardní parlamentní režim.