Blížící se polské prezidentské volby se vlivem vývoje voličských preferencí i průběhu předvolební kampaně proměňují ve velmi zajímavou sondu do stavu současné polské společnosti a její politické scény. Přestože mnozí komentátoři poukazují, že oproti původním očekáváním se volby mohou změnit v drama, fakticky se nic dramatického pravděpodobně neodehraje. Dramatická je spíš atmosféra, která předvolební kampaň a prezentaci jednotlivých kandidátů provází. Ta však není nová, je rysem veřejných poměrů u našich severních sousedů již několik let.

Jestliže se ještě začátkem letošního roku zdálo prakticky stoprocentní jednoznačné vítězství stávajícího prezidenta Bronisława Komorowského z vládní PO, dnes je naopak téměř jisté, že se v prvním kole o novém prezidentovi nerozhodne, a že si polská společnost onen luxus všeobecně sdíleného souhlasu s jedním kandidátem rozhodně nedopřeje. Ty tam jsou Komorowského preference překračující šedesát procent: v posledních průzkumech se stávající prezident přibližuje (byť shora) hranici čtyřiceti procent.

Příčinou tohoto oslabení je mohutná kampaň a razantní prezentace kandidáta opozičního PiS, právníka a europoslance Andrzeje Dudy. Tento dvaačtyřicetiletý charismatický politik dokázal během čtvrtroku přesvědčit dobrou třetinu polských voličů, že je nejvhodnějším kandidátem na post hlavy státu. Jeho postup do druhého kola voleb se nyní zdá být nevyhnutelný. Bylo by však navýsost povrchní tvrdit, že Duda vděčí za svůj vzestup především svému charismatu a efektivně vedené kampani v americkém stylu.

Instrumentalizace smolenského výročí

Jakkoliv ani tyto faktory nelze podceňovat, jsou hlavní důvody Dudovy zvyšující se obliby daleko hlouběji strukturálně zakořeněny a tkví v modu polského stranického soupeření, který byl nastaven roku 2010. Smolenská tragédie, jejíž páté výročí časově koincidovalo s horkou fází letošní prezidentské kampaně, byla zdrojem hlubokého rozkolu na polské politické scéně, který rozděluje strany současné vládnoucí koalice (především pak PO na jedné a opoziční PiS na druhé straně).

Představitelé této strany v čele s bratrem zahynuvšího prezidenta Jarosławem Kaczyńským označují představitele minulé Tuskovy vlády, jakož i současné vlády premiérky Ewy Kopacz za faktické spoluviníky této tragédie. Od původních polo-konspirativních konstrukcí, charakterizovaných tezí o ruském spiknutí s vědomím polské vlády, přešli po krátké době k obviňování vládních představitelů z maření vyšetřování letecké katastrofy a přisluhování ruské straně v jejích dehonestačních kampaních vůči polským představitelům i posádce letadla.

Desátého dubna 2015, tedy v den pátého výročí tragédie, proběhla na půdě Sejmu konference, kde místopředseda PiS Antoni Macierewicz představil výsledky své vyšetřovací akce, v níž odhalil nejen zjištěné skutečnosti o příčinách tragédie, ale především pochybení a cílené zásahy do vyšetřování z ruské strany. Zároveň upozornil na údajnou spoluúčast polských vládních orgánů v těchto procesech a především pak obvinil své politické konkurenty z cílené dehonestační kampaně vůči obětem tragédie.

Emocionálně nabitý průběh konference pak jen dokreslilo vystoupení vdovy po generálu Andrzeji Błasikovi, veliteli polského armádního letectva, jenž měl podle zveřejněných odposlechů údajně v kabině letadla těsně před tragédií nabádat pilota k přistání v mlze. Manželka zesnulého generála si postěžovala, že již rok po tragédii začala mediální kampaň pod taktovkou vládních míst, jejímž cílem je zneuctít památku jejího manžela. Z politického hlediska však na jejím vystoupení bylo pozoruhodné to, že nepřímo podpořila opoziční PiS a jejího předsedu Jarosława Kaczyńského v zápase o pravdu o Smolensku.

Na celodenním masovém shromáždění sympatizantů bratrů Kaczyńských před prezidentským palácem ve Varšavě vystoupili přední politici PiS včetně prezidentského kandidáta Andrzeje Dudy. Všechny tyto události pak samozřejmě náležitě pojala konzervativní média v čele Rydzykovým mediálním impériem, tj. Radiem Maryja a televizí Trwam, i Wildsteinovou a Sakiewiczovou televizí Republika, tedy médii jednoznačně stojícími na straně PiS.

Tato média také dávají mohutný prostor prezentaci Andrzeje Dudy v rámci prezidentské kampaně (včetně hodinových profilových rozhovorů a přenosů z důležitých mítinků). Sám Duda, jenž v minulosti pracoval jako vysoký úředník kanceláře prezidenta Lecha Kaczyńského, pak jako jeden z hlavních důvodů své prezidentské kandidatury uvádí vědomí odpovědnosti za nesení odkazu zahynuvšího prezidenta a jeho soukmenovců.

Vládní strany i levicová parlamentní opozice postoj PiS a jeho politickou instrumentalizaci smolenského výročí zásadně odsoudili. Je však nabíledni, že výsledky vyšetřování i objektivní okolnosti jejich průběhu včetně toho, že vrak Tupoleva, černé skříňky i ostatky některých obětí stále zůstávají na území Ruské federace, rozhodně nesignalizují, že by argumentace představitelů PiS byla ve všech ohledech zcela nemístná.

Vládní představitelé jsou obviňováni z aktivního přisluhování ruské straně v manipulaci s výsledky vyšetřování a maření jeho realizace, kterým se však nedokážou aktivně bránit, přestože by měli mít v ruce pádné důkazy o tom, že vyvíjí nejvyšší diplomatický tlak na zdárný průběh vyšetřování. Nedokáží to především proto, že celých pět let pokračující polarizace na této ose, která započala již bezprostředně po prezidentských volbách 2010, byla ze strany vládní PO vždy charakterizována téměř mechanicky prováděnou snahou prezentovat sebe sama coby nositele „zdravého rozumu“, kteří jsou apriori obviňováni ze strany opozice ze zcela nesmyslných provinění. Situace se však především na mezinárodním poli zásadně změnila, a skutečnosti roku 2010 se z perspektivy dnešních dní jeví dosti odlišně.

Razantnost postoje k Ukrajině jako indikátor úspěchu

Zde se již dostáváme k druhému, a ještě zásadnějšímu faktoru hodnocení postojů obou stran k zmiňovaným symbolům. Jde o zásadní proměnu geopolitické konstelace ve východní Evropě, vzniklé po anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na východní Ukrajině, jakož i postoji evropských zemí vůči současnému vedení Ruské federace.

Jestliže roku 2010 se polská vláda snažila úzce kooperovat s ruskou stranou při vyšetřování coby s partnerem, o němž se předpokládá jeho spolehlivost, dnes by podobný předpoklad vyvolával spíše udivený výraz a to nejen pod dojmy dosavadních výsledků vyšetřování, nýbrž především s ohledem na mezinárodní pozici, kterou Putinovo vedení v Evropě má.

Polské veřejné mínění, tradičně značně podezíravé vůči ruské straně, se pod dojmy zahraničních událostí posledního půl druhého roku nehodlá smířit s premisou, že správným postojem polské vlády je prezentovat se jako spolehlivý partner, jehož indikátorem spolehlivosti je nezasahování do průběhu vyšetřování a poskytnutí všech důležitých podkladů pro jeho realizaci ruské straně.

Zvyšující se počet polských občanů, kteří jsou přesvědčeni o selhání polských orgánů při realizaci vyšetřování, vyžaduje reakci polské vlády a představitelů PO, kteří však k dané věci spíše mlčí. To ovšem neznamená, že by se představitelé vlády a prezident Komorowski k situaci na Ukrajině vůbec nevyjadřovali a neměli zájem na vytvoření vzorců kooperace s Kyjevem, který bude mít pro Polsko zásadní geopolitický přínos.

Prozatímním vyvrcholením tohoto snažení byl nedávný projev polského prezidenta v ukrajinském parlamentu, v němž Bronisław Komorowski jednoznačně podpořil prozápadní kurs Ukrajiny. Podobné polohy však představitelům PiS nestačí, neboť pro ně adekvátní reakcí na konflikt na východní Ukrajině by bylo vyzbrojit ukrajinskou armádu západní technikou a zbraněmi.

Vnitropolitické faktory jako vystužení polarizace

Výše řečeným se nesnažíme vymezit veškeré příčiny vzestupu preferencí Andrzeje Dudy a oslabení Bronisława Komorowského. Kritika opozičních činitelů vůči vládě není motivována pouze anti-ruskými a smolenskými resentimenty nemalé části polské společnosti, je však ovlivněna výrazně i ryze vnitropolitickými tématy.

Zejména ostrá kritika vládních opatření v socioekonomické oblasti (za kterou lze ovšem považovat přeneseně i plán zavedení Eura v Polsku, které PiS zásadně odmítá), nedostatečné veřejné investice, odchod především mladých lidí ze země i rostoucí nezaměstnanost jsou reálnými tématy prezidentské kampaně, přestože s kompetencemi hlavy státu bezprostředně nesouvisí.

Prezident Komorowski je ze strany svého hlavního protikandidáta kritizován především za souhlas s příslušnými zákonnými normami prosazenými vládní koalicí, k nimž připojuje svůj podpis a nevyužívá svého práva suspenzivního veta. Fakticky je však tato tematizace předvolební rozpravy reálným začátkem kampaně před podzimními parlamentními volbami, v nichž jsou již síly obou stran víceméně vyrovnané.

Polský stranicko-systémový exceptionalismus

Navzdory přesvědčivosti výše uvedených argumentů je přesto navýsost pozoruhodné, že ani v případě prezidentských voleb v Polsku nedochází k proměnám voličských identifikací a masivnějšímu přesunu podpory k protestním, ryze nepolitickým, neřkuli antipolitickým kandidátům.

Na rozdíl od všech sousedních zemí, kde došlo v posledních parlamentních volbách k výrazným přesunům voličské podpory od zavedených stran k protestním hnutím, vidíme v Polsku mimořádnou stabilitu formátu systému: dominance dvou hlavních pólů PO a PiS se zdá být do podzimních parlamentních voleb neotřesitelná, a jejím průvodním jevem jsou i očekáváné výsledky prezidentských voleb.

V nich sice vystupují dva kandidáti, obecně považovaní za anti-establishmentové, avšak za jejich úspěch je zatím paradoxně považováno toliko možné překročení pětiprocentní hranice voličské podpory. Jsou jimi pravicový populista Janusz Korwin-Mikke, lídr nově vzniklé strany KORWiN, jenž patří ke stálicím polské politické scény coby nositel silně anti-evropského, nacionalistického a proruského étosu, ale taktéž hudebník a herec Paweł Kukiz, jenž se prezentuje typickým neo-populistickým stylem coby tribun skutečných zájmů občanů, kterým byla jejich moc odňata „zlými“ politickými stranami. Tradičním Kukizovým tématem je v této souvislosti požadavek na změnu volebního systému do Sejmu směrem k zavedení většinové procedury s jednomandátovými obvody. Oba tito kandidáti získávají větší podíl sympatií především mezi mladšími voliči. Jejich reálné šance na zvolení jsou však zcela mizivé.

Proč se v Polsku nemůže objevit žádný Kiska po slovenském vzoru, a proč se pozice kandidátů zavedených stran zdá být neotřesitelná, není třeba složitě zdůvodňovat. Tím nejdůležitějším faktorem je skutečnost, že polská parlamentní opozice v čele s PiS dokáže účinně kanalizovat hlasy výrazné části dlouhodobě nespokojených a frustrovaných částí populace.

Naopak nonkonformně a proti politickému establishmentu naladění polští voliči mají takový strach z návratu Kaczyńského konzervativců k moci, že se jim stále vyplácí coby menší zlo zvolit reprezentanty stávající vládní garnitury než experimentovat s hlasy pro alternativy Kukizova formátu.

Společně přetrvávajícím symbolem této pokračující polarizace je tzv. „smolenský syndrom“, do něhož si posledních pět let polská společnost zvykla vkládat své naděje i běsy. A ten zde bude tak dlouho přítomen, dokud budou na vedoucích místech přímí aktéři smolenské polarizace. Dnešní stav tedy bude pravděpodobně trvat ještě hezkou řádku let. A kdo ví, zda se nebude politicky dědit. Je až vzrušujícím způsobem paradoxní, že je to právě tento zásadní společenský předěl, co (na rozdíl od okolních společností) zaručuji funkční stabilitu polského stranického systému a politické scény.