Cílem Práva a spravedlnost je ovládnout Státní radu pro rozhlasové a televizní vysílání a provést nové regionální a komunální volby. Alespoň to říká Sławomir Sierakowski — známý polský sociolog a politický komentátor a hlava liberálně levicového sdružení Krytyka Polityczna.

Kromě toho předseda PiS Jarosław Kaczyński potřebuje nástroj, aby udržel loajalitu prezidenta Andrzeje Dudy (tomu podle Sierakowského za porušování Ústavy hrozí Státní tribunál) a aby hned na začátku volebního období zlikvidoval protestní formaci Kukiz ’15.

Ta hlasuje v otázkách souvisejících s aktuální krizí kolem Ústavního soudu společně s Právem a spravedlností. A Sierakowski se oprávněně ptá: „Na co je voličům antisystémová strana, když jde od prvního dne na ruku nové vládě?“

Víkendové demonstrace — jedna na podporu dnešního Ústavního soudu a proti straně Právo a spravedlnost a druhá na podporu Ústavního soudu, který bude hájit zájmy běžných Poláků, a na podporu Práva a spravedlnosti — jsou výrazem rozdělení polské společnosti.

Legislativně administrativní argumentace a hesla obav o nezávislost Ústavního soudu jsou ve sporu o směřování Polska první příležitostí, na které se liberální a proevropský tábor může s táborem konzervativním a národně orientovaným po prohraných volbách zásadně střetnout.

Cestu k dnešní krizi ovšem otevřela svými kroky donedávna vládní Občanská platforma, tedy politický reprezentant právě polského liberálního tábora.

Platformou nominovaný prezident Bronisław Komorowski v červenci 2013 předložil Sejmu k projednání návrh nového zákona o Ústavním soudu (tisk 1590 z VII. zasedání Sejmu po roce 1991).

Cílem nového zákona tehdy mělo být zrychlit jednání před Ústavním soudem. Podle polských médií trvá rozhodnutí v jednom případu soudu v průměru osmnáct měsíců. Díky možnosti častěji konat neveřejná zasedání soudu a rozhodovat o případech jen v několikačlenných senátech mělo dojít ke zkrácení této doby.

Problém je, že návrh zákona poté ležel v Sejmu bez povšimnutí až do května 2015. Tedy kromě jiného do doby, kdy už de facto běžela kampaň před říjnovými volbami do obou komor parlamentu. A kdy bylo nejen jasné, že Občanská platforma nezvítězí, ale i čím dál pravděpodobnější, že se jí po volbách nepodaří ani sestavit koalici všech proti Právu a spravedlnosti.

Druhé čtení návrhu zákona se konalo 26. května 2015, dva roky po předložení návrhu do Sejmu a dva dny po II. kole prezidentských voleb, ve kterých zvítězil kandidát Práva a spravedlnosti Andrzej Duda.

Během projednávání v Sejmu se v prezidentském návrhu změnilo několik věcí. Pro náš příběh je důležitá ta (čl. 137), podle které je nominace na místa soudců Ústavního soudu, jejichž mandát skončí do konce roku 2015, možné předkládat do třiceti dnů od okamžiku, kdy nový zákon vstoupí v platnost.

Takových soudců bylo pět — třem končil mandát během listopadu a dvěma během prosince. Cíl daného článku byl jasný — zvolit na všech pět míst kandidáty nominované protipisovskou koalicí.

Toto ustanovení v zákoně zůstalo po projednání v Senátu, dalším projednání v Sejmu a podpisu prezidenta, tím byl v té době ještě dva týdny Bronisław Komorowski. Dne 30. července pak zákon vyšel ve Sbírce zákonů.

Sedmnáct dní před parlamentními volbami, 8. října 2015, pak Sejm hlasy Občanské platformy, Polské lidové strany a Svazu demokratické levice zvolil (tisky 3954 až 3958/VII) pětici ústavních soudců na místa, která se uvolní do konce roku 2015.

Právo a spravedlnost už tehdy mluvilo o „kažení státu“ a neústavním postupu a prezident Andrzej Duda odmítl pětici takto zvolených ústavních soudců jmenovat.

Parlamentní volby do obou komor polského parlamentu 25. října 2015 s převahou vyhrála strana Právo a spravedlnost. A o měsíc později, 25. listopadu 2015, Sejm schválil pětici usnesení (tisky 42 až 46/VIII), kterými zneplatnil volbu Ústavních soudců provedenou Sejmem v říjnu. A otevřel tím cestu k nové volbě.

Argumenty použité v odůvodnění návrhu usnesení jsou procedurální, kladou na stejnou úroveň Ústavu, zákon o Ústavním soudu a jednací řád Sejmu a tvrdí, že jediný, kdo je oprávněn rozhodovat o regulérnosti provedení volby ústavních soudců Sejmem, je Sejm. Autor odůvodnění píše, že samozřejmě nejde o odvolání zvoleného soudce, protože ke zvolení kvůli právně vadné proceduře vůbec nedošlo.

Cílem útoku přitom je onen článek 137 zákona o Ústavním soudu, který předchozímu Sejmu umožnil zvolit kandidáty na místa soudců, jejichž mandát končil v prosinci 2015.

Na základě těchto rozhodnutí pak Sejm, už na základě nominace Práva a spravedlnosti, zvolil (tisky 56/VIII) 2. prosince pětici nových soudců. Od čtyřech z nich prezident Andrzej Duda přijal slib o den později.

Jenže ten stejný den, 3. prosince 2015, polský Ústavní soud rozhodl, že volba dvou ústavních soudců končícím Sejmem v říjnu 2015 byla neústavní, když jejich mandát měl vypršet až v prosinci, a tedy už v době zasedání nového Sejmu (jeho první zasedání se konalo 12. listopadu, čtyři dny poté, co třem soudcům Ústavního soudu už jejich funkční období skončilo). Tři další soudci ale byli zvoleni ve shodě s Ústavou. A prezident je měl bezodkladně jmenovat.

Vláda ovšem nejprve odmítla publikovat rozhodnutí Ústavního soudu, které tak formálně nemůže vstoupit v platnost. A posléze řekla, že ho publikuje v souladu s předchozími procedurálními rozhodnutími bezodkladně, tedy do čtrnácti dnů — do 17. prosince 2015.

V mezičase ovšem Právo a spravedlnost udělalo ještě jednu věc. Mezi 13. a 20. listopadem prohnalo legislativním procesem novelu zákona o Ústavním soudu (tisk 12/VIII). V té navrhla několik věcí od zkrácení funkčního období stávajícího předsedy Ústavního soudu, jehož délka není v této chvíli určena nijak, přes určení lhůty na složení slibu soudce na třicet dní a stanovení, že mandát soudce začíná složením slibu, po pokus zpětně legitimizovat novou volbu soudců na místa, která se uvolnila (a byla Sejmem obsazena) před začátkem aktuálního funkčního období Sejmu.

Ústavní soud pak všechny výše zmíněné změny 9. prosince odmítl jako neústavní. Některé další části novely nerozporoval. Prezident Duda ovšem ve stejný den přijal slib od páté soudkyně zvolené Sejmem s většinou PiS.

Dosavadním výsledkem krize tedy je deset Sejmem zvolených soudců. Usnesení o zvolení pěti z nich byla v říjnu 2015 následujícím Sejmem zrušena, Ústavní soud ale rozhodl, že tři z nich — na místa uvolněná během listopadu — byli zvoleni v souladu s Ústavou a prezident je měl bez odkladu jmenovat.

Dalších pět soudců zvolil Sejm s většinou Práva a spravedlnosti, tři z nich byli podle Ústavního soudu zvoleni protiústavně (na místa ve shodě s Ústavou obsazená už předchozím Sejmem), všech pět ale už složilo slib do rukou prezidenta Dudy.

Nejméně osm lidí se tedy nyní může ucházet o pět míst v Ústavním soudu. V této chvíli se zdá zjevné, že Právo a spravedlnost nebude akceptovat jiné než vlastní stanovisko ve věci. A že tedy krize bude ještě dále pokračovat. Terčem zjevně bude předseda Ústavního soudu Andrzej Rzepliński, jehož mandát soudce trvá až do 18. prosince 2016.

A nové krize lze čekat nejen v případě Státní rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejíž mandát končí v srpnu 2016, a jejíž členy jmenují Sejm, Senát a prezident, ale i v případě obecních a regionálních samospráv, jejichž volební období bude končit až v listopadu 2018.

Cílem Práva a spravedlnosti přitom není Ústavní soud, ten je nástrojem, který může blokovat změny, kterými bude PiS chtít posílit svoji moc ve státě.

Mluvil o tom ostatně předseda Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński na nedělní demonstraci před sídlem Ústavního soudu.

Ústavní soud, řekl kromě jiného, je ve své dnešní podobě pevností komunistů a zlodějů, kteří mohou za vše špatné v Polsku za posledních dvacet šest let.

Skandování „Pryč s rudým soudem“ a „Komunisti a zloději, všichni v Polsku se vám smějí“ tentokrát nepatřilo jen domácím liberálům, ale i opozici, která se ve své většině sešla na stejném místě o den dříve.