Polští národovci vás přepadnou nejspíše na místech, kde to můžete předvídat. Na fotbale, na univerzitě, na ulici, ve Vratislavi, ve Varšavě 11. listopadu a ve východopolském Białystoku.

Buď musíte mít smůlu, nebo vypadat jako gay, nebo navštívit přednášku nějakého „židobolševika“, nebo být squatter nebo Čečenec.

To jsou situace a role, ve kterých vám v Polsku násilí nebo hrozba násilím ze strany národovců hrozí nejspíše. V posledních letech totiž nešlo ze strany polské ultrapravice jen o napadání lidí na ulicích nebo útoky na squaty, ale i pokusy o rozbíjení přednášek na vysokých školách.

Ideologické zázemí polských pravicových násilníků není pro naši domácí debatu důležité, stejně jak není potřeba popisovat rozdíly mezi různými národoveckými organizacemi u našich severních sousedů.

Některé tyto organizace staví na meziválečné národní demokracii, svého druhu fašistickém státu z let 1926 až 1939, za kterého se i v Polsku zavírali sociální demokraté a socialisté do vězení a internace.

Některé se odvolávají na tradici poválečného protikomunistického odboje. Ať už toho spojeného se jménem prolondýnské, a tedy protikomunistické a protisovětské Zemské armády (AK) nebo se jménem Národních ozbrojených sil (NSZ), jejichž jméno je ostatně často slyšet coby pokřik na národoveckých demonstracích.

Ve všech národoveckých skupinách se tak či onak setkáváme s antisemitismem.

Je přitom třeba napsat, že Polsko v prvních letech po druhé světové válce zažívalo regulérní válku občanskou. Není na mě soudit oprávněnost pozic, které tehdy lidé zastávali nebo byli nuceni zastávat.

Marnost a tragédii boje protisovětských sil podle mě více než dobře popisuje spisovatel Jerzy Andrzejewski v románu Popel a démant (česky 1948) a Andrzej Wajda v jeho filmové adaptaci (1958).

Ta zmínka je ale důležitá, aby bylo možné napsat, že jednak národovci často se rekrutující z řad fotbalových fanoušků odkazem k heroické tradici protisovětského boje jen zastírají svou ochotu k násilným akcím neplatným historickým programem.

Tak za druhé, že velká část společnosti silně hodnotově konzervativní, národovecký, antisemitský, antikomunistický a protiruský program v různých poměrech považuje za adekvátní.

Dokladem je jak vítězství Práva a spravedlnosti v posledních volbách, tak politický úspěch národoveckého Národního hnutí i pravidelné relativní úspěchy různých extrémních národovců například v regionu Krakova.

Používáním konzervativní rétoriky plní Právo a spravedlnost úkol velké strany svádět do hlavního politického proudu i extremistické okraje svého politického programu a nedávat prostor svébytné radikálně pravicové reprezentaci.

S čím se při pohledu z České republiky máme setkávat jako s problémem, je fakt, že postoje většinové vlády Práva a spravedlnosti by v českém prostředí stály někde na okraji politiky KDU-ČSL nebo ODS a nejblíže by snad měly k polistopadovému konzervativismu KDS kombinovanému s rozvinutým slovníkem sociálního populismu.

Čím více veřejných projevů tohoto programu bude v Polsku zaznívat z nejvyšších míst, tím pravděpodobnější bude, že se v nějaké podobě budeme setkávat buď s tolerancí k akcím radikální pravice, nebo s odkazy radikální pravice na slova různých ministrů nebo významných komentátorů. — Když ministr říká, jsme přeci v právu. Což se ostatně stalo i případě, který o víkendu zaznamenala česká média.

Vicepremiér a ministr kultury Piotr Gliński se pokusil vynutit si zrušení premiéry hry Smrt a dívka v Polském divadle ve Vratislavi, protože v něm vystupují pornoherci.

Demonstrace se v sobotu večer před divadlem účastnilo několik desítek lidí. Policie jich zadržela dvacet. Účastnili se i lidé, kteří se minulou středu účastnili protiimigrantské demonstrace na vratislavském hlavním náměstí, během které spálili figurínu Žida.

Slova „ministr kultury řekl, že se to představení nemá odehrát, a my jsme tu proto, abychom ho podpořili,“ zaznamenala pro veřejnou paměť vratislavská Gazeta Wyborcza.