Prosluli jako nacionalisté, odpůrci imigrace a hlubší integrace Evropy, v očích analytiků je ovšem charakterizovalo ještě něco jiného: vůdce a vůdkyně francouzské krajní pravice, starý ještěr Jean-Marie Le Pen a jeho obratnější dcera Marine, nikdy nepromeškali možnost využít obav a strachu obyčejných lidí, ať už o práci nebo o život.

Nikdy se netrápili potřebou hledat či čekat na pravdu, když jim mohla posloužit aktuálně populární fáma. Nikdy neopomněli pálit do vzdálených, mnohavýznamových, a proto snadných strašidel jako evrobyrokracie, multi-kulti či politická korektnost. Vždy přitom stálé i potenciální stoupence ujišťovali, že oni všichni jsou lepší než cizinci, než intelektuálové a další nepřející jejich hnutí. Lepší, protože specifičtější, opravdovější a s výjimečnými hodnotami, takovými, jež člověk z žádného jiného kulturního okruhu nemá, a které jsou tudíž hodné prvořadé ochrany.

To byla a stále je podstata lepenismu. A není tu jen ten francouzský.

↗

Jean-Marie a Marine Le Penovi spolu dnes nemluví. Jejich přístup se ale rozlézá po celé Evropě. Foto Ernst Morales, flickr.com

V České republice se pokusila jít stejnou cestou řada populistů, Miroslavem Sládkem počínaje a Janou Wolfovou konče, vždy ale maximálně s přechodnými úspěchy. Dnes se k lepenismu hlásí otevřeně Úsvit bez Tomia Okamury, ovšem největším českým Le Penem se zjevně rozhodl být Miloš Zeman, což je přeškoda, protože tento provokující, avšak nesporně inteligentní a v debatách obraný politik mohl po Klausově éře českému veřejnému mínění hodně pomoci, třeba i pozvednout je na západoevropskou úroveň.

Jsou tu ale i další adepti: Petr Fiala, konzervativní komunisté a členové ČSSD ze staré školy a v posledních měsících také Andrej Babiš.

Znaky a zásady

Když chce jít dnes politik lepenovskou cestou, nestačí volat po ostraze vnějších hranic Evropské unie, po praktických krocích k zvládnutí uprchlické krize, po postihování náboženských fanatiků či po tom, aby i cizinci museli respektovat zákony. Dotyčný adept se musí tvářit, jako by všechno zmíněné požadoval především vždycky on sám, jako by stále docházelo na jeho slova a jako by zde existovala nějaká supervlivná skupina, která se snaží všechna rozumná opatření sabotovat, nejlépe kvůli své ideologické zaslepenosti.

V Českém prostředí jsou takovouto silou sluníčkáři, vítači a pražská kavárna.

Nesmí být přiznáno, že žádná relevantní síla ve skutečnosti nikdy neusilovala o úplné otevření hranic a nekontrolované zaplnění České republiky migranty; že těch pár stovek aktivních lidí chce jen, aby Česká republika byla taky trochu solidární, přičemž většina z nich pomáhá, jak může, už dávno i sama.

Nesmí být přiznáno, že by nikdo ani z té kavárny odtržené od obyčejných lidí ve skutečnosti žádnou šaríu v ČR netoleroval, že se z uprchlické vlny neraduje a že bezpečnostní rizika nepodceňuje, pouze že odmítá vnímat uprchlíky, a to i ekonomické uprchlíky, jako prospěchářské kobylky a jejich děti jako lidské štíty.

Musí být naznačován opak.

Má-li být lepenista úspěšný, musí stále upozorňovat a útočit na zásadní hrozbu, ale ne posílat lidi na druhý konec světa do války jako americký jestřáb či propracovávat, předkládat k debatě a vyjednávat možná realistická řešení jako profesionální evropský politik. Třeba je lát neschopnosti EU, řecké lenosti chránit hranice, nepřijatelnosti kvót, zjevné touze sluníčkářek být znásilněny a stále s pomocí YouTube dokazovat zlo v podstatě islámu.

Cesta Le Penů byla vždy snadnou cestou.

Když už lepenisté předkládají nějaké konkrétní návrhy, vždy jde o jednoduchá razantní opatření, jež jsou buď v dané situaci nerealizovatelná, nebo nezaplatitelná, anebo mají potenciál způsobit vedlejší důsledky typu humanitární katastrofy. Daleko raději však Le Peni vyhlašují obecné návrhy jako bránit hodnoty, zajistit bezpečnost či válčit s islámským extremismem.

A pokud není dané posluchačstvo zvyklé na cizince ze vzdálenějších zemí, nesmí chybět ani rasismus, ovšem ne nacisticky biologický, spíše kulturní a nepřímo artikulovaný. Takové to: „No jo, Arab, měl by jít raději do Ománu, vždyť tam jsou taky muslimové a v jeho kultuře by mu bylo líp.“

Vystrašení lidé tomu rozumí.

Bude soutěž?

V každé evropské zemi se dnes nějaký Le Pen najde, ba celá lepenistická strana nebo i několik stran. Češi na tom nejsou zdaleka nejhůře. Neonacistům typu „Žídi, do plynu“ z devadesátých let zdá se odzvonilo a v české společnosti není tradice šovinisticky agresivního národovectví silnější než tradice humanismu.

Údělem státníka je ale zvlášť v takových situacích, jaká nastala po pařížských útocích, myslet věcně, mluvit ohleduplně a jednat z rozhledem. Le Pen se naopak pokusí využít strach, rozdmýchat atmosféru a demonstrovat převahu. A Le Penů i u nás přibývá.

Andrej Babiš umístil v pondělí na svůj Twitter video, kde hrozbu terorismus spojuje přímo s uprchlíky, vybízí k osazení schengenské hranice (tedy i oněch tří tisíc řeckých ostrovů) centrálně řízenou pohraniční stráží a zdůrazňuje, že zase došlo na jeho slova.

Miloš Zeman se chystá dnes na Albertově vzpomínat na Listopad s lidmi s čistě sládkovskými názory, takovými, které dovedl v devadesátých letech tak umě ztrapňovat.

Uvidíme, kolik českých politiků ještě neodolá a v této nelehké atmosféře začne být novými Le Peny. Daleko větší hrozbou než islamizace je u nás dnes 17. listopadu 2015 nebezpečí, že zástupci lidu začnou v lepenismu soutěžit.