Čtrnáctého a patnáctého října navštívila Prahu Eszter Hajdú, režisérka dokumentu Verdikt v Maďarsku. Zachycuje průběh soudního procesu, který vyšetřoval sérii rasisticky motivovaných vražd Romů. Sériové útoky neonacistického hnutí si v letech 2008—2009 vyžádaly devět lidských obětí, nejmladší byly čtyři roky. Tři z obžalovaných dostali trest na doživotí, jeden na třináct let odnětí svobody.

„My tady ale takové sériové vraždy nemáme,“ ozvalo se z publika po zhlédnutí filmu. Je naše situace tedy menším fašismem? A je genocida Romů vykonávaná českým četnictvem v Letech u Písku v době protektorátu menší genocidou než ta v Osvětimi?

Genocida: když záleží na číslech

V Hodoníně, v Letech u Písku, v Terezíně či v Osvětimi zemřely statisíce lidí. O tom, jakým způsobem se o holocaustu mluví, jak se hodnotí a jestli je takový způsob správný, se debatovalo na Městském úřadě Prahy 5.

Terezínská iniciativa tu minulý týden představila svoji činnost a otevírala prostor k diskusi s názvem „Od čísel k příběhům“. Mimo jiné jsme tematizovali fakt, který potvrdila jedna z přítomných učitelek historie: žáci prahnou po dramatickém násilí a příběh bez dostatečného počtu obětí je zkrátka příliš „netankuje“.

A co tankuje nás? Jsou to čísla a statistiky, nebo životní příběhy? Dokážeme chápat individuální zlo jako veliké nebezpečí, kterému se musí zamezit, či čekáme na dostatečný „mord“, abychom v sobě objevili kousek osobní odpovědnosti? Ne odpovědnosti za oběti rasismu nebo genocidy, ale za současné společenské klima — v něm je zapotřebí vynášet jasné myšlenky a odvážně vystupovat vůči jakémukoli, byť i „malému“ fašismu.

Hned v poměrně intelektuálním úvodu debaty mě oslovila jedna zpráva: po holocaustu je hlavní optikou ta etická, až po ní přichází právo na poznání. Touha po poznání a vzdělání neospravedlňuje cokoli neetického. A tak jsem dostala odpověď na jednu ze svých otázek: „Jak je možné, že i lidé, kteří mají vůči Romům jistou empatii, pracují s nimi nebo znají holocaust a rasismus z vlastní zkušenosti, jak to, že jsou zcela přirozeně schopni produkovat anticiganistické postoje? Jak je možné, že vždy alespoň jeden z těch proromsky smýšlejících lidí poznamená ‚ty problémy tam přeci jsou‘, aby mu někdo z Romů odvětil ‚ano, nejsme všichni stejní, i mezi námi jsou dobří a špatní lidé‘?“

Jak je možné, že i v prostředí vzdělaném, intelektuálním a zkušeném je možné toto slýchat? Že by nám chyběla ta potřebná etika? Až vědomě uchopíme toto krásné slovo a nebude jen knižním pojmem, až ho začneme skutečně žít, pak snad budeme schopni mluvit o nenávisti, rasismu a fašismu s úctou k jeho obětem.

Pokus o pogrom není pogrom?

V létě 2013 otřásly Českou republikou bouřlivé protiromské demonstrace doprovázené dokonce pokusy o pogromy na Romy. V průběhu osmi měsíců jich bylo zhruba pětatřicet. Staly se folklorem české společnosti a prohloubily kořeny českého anticiganismu. Neofašisté upevnili svou moc na lokální úrovni, nenávistné demonstrace jim pomohly dosadit do zastupitelstva města Duchcov jejich hlavní organizátory.

V důsledku toho musí romská komunita čelit šikaně a její občanská práva jsou silně narušován. O respektu a snaze žít ve vzájemném míru a porozumění tu nemůže být ani řeč, na slovo demokracie v jejich případě zapomeňte. Dokázal to také poslední medializovaný zásah policie v Duchcově: strážníci ukončili piknik Romů v parku, který organizovala skupina Romane Kale Panthera, aby upozornila na novou vyhlášku, která silně omezuje pohyb Romů ve veřejném prostoru města.

Chybí seriózní výzkum v těch městech, která musela čelit těmto agresivním pochodům. Nevíme, jaký dopad měly tyto pochody na komunitu, jak ovlivnily děti a jejich další vývoj, jak se proměnily potřeby Romů, kteří byli obětí těchto pochodů, nebo jak se v nově vyhrocené atmosféře formovala majoritní společnost.

Jako by pochody nestačily. Jako by v sobě situace neměla ten správný impuls pro odpovědný vládní výzkum, jako by všichni čekali v letargii na první oběti. Vláda by přitom mohla dát najevo, že jí záleží na bezpečném životě českých občanů, a navíc by se aktivně přičinila o to, aby se již násilné scenérie hraničící s pogromy v našich ulicích neopakovaly.

Vláda však dosud žádné funkční preventivní kroky nepodnikla a bez rychlé, přesné a etické analýzy asi jen těžko podnikne. Vládní přístup páchne alibismem: „Nemohli jsme nic dělat, neměli jsme data a nevěděli jsme, jak s danou situací naložit.“

Vzpomínám si, že režisérka Eszter Hajdú nás při debatě po filmu chtěla uvést do souvislostí, ukázat, jak přemýšlí majorita v Maďarsku. Nepodivovala se nad mírou anticiganismu, spíše byla zklamaná, hovořila s jistým naštváním, aby demonstrovala, jak hluboko má nenávist vůči Romům v Maďarsku zapuštěné kořeny.

Někdo by řekl, že se to „omílá pořád dokola“, a měl by do značné míry pravdu. Kdykoli je společnost postavena před vlastní selhání jako v případě svého soužití s Romy, tak jej odmítá. Jako by to byl její stín, za kterým se nechce ohlédnout. Ozývají se hlasy, že už by se o rasismu nemělo mluvit, že lidé ho vždy znovu a znovu jako příčinu zla odmítají. Já osobně jsem opačného názoru. Je potřeba „omílat“ mnohem víc a to „omílání“ navíc podpořit i vlastním jednáním. Jednat nejen slovem, ale i skutkem. Když někdo v tramvaji začne nadávat na uprchlíky, dejte dotyčnému zdvořile (ale jasně) najevo, že sebemenší nenávist nepatří do společného prostoru. Když se obdobným způsobem někdo vztahuje k Romům, nedávejte mu svou tichou podporu. Ani zadarmo, ani výměnou za něco.

První a druhá kolej

Fašismus si své oběti vybírá. Je populistický, a proto oblíbený. Na některé své nepřátele umí na čas zapomenout, aby si na ně za chvíli zase vzpomněl.

Kdyby česká společnost nezaujímala tak vyhrocený postoj k uprchlíkům, který se projevuje demonstracemi občanů a politickou bezohledností jejich politických reprezentantů, utvrzovala by patrně svůj anticiganistický folklor dalšími pokusy o pogromy na Romy v českých zemích. Ironicky a nekorektně řečeno, „díky uprchlíkům mají čeští Romové klid“. Je tomu ale skutečně tak? A co by to mělo pro české Romy znamenat? Máme se radovat, že máme klid, nebo brečet, že už se na nás jako na oběti nemyslí?

Samozřejmě ani jeden přístup není vhodný. Pořád je to ten stejný fašismus, pořád ta samá nenávist, tatáž xenofobie, za kterou se možná skrývá strach, možná ideologie, vždy však sdílený světonázor, že každý jiný nebo cizí přestává být člověkem. Přesně takový názor totiž společnost potřebuje, aby si mohla ospravedlnit nelidské zacházení s ostatními lidmi, totalitní praktiky univerzit a fašistické tendence státu.

Diktátorská forma vládnutí bývá posilována právě takovým falešným, tedy dehumanizujícím příběhem o světě. Je to cesta upevnění fašismu a ztráty humanistických principů, na nichž bychom měli budovat a udržovat demokratickou společnost.