Čtrnáctého a patnáctého října navštívila Prahu Eszter Hajdú, režisérka dokumentu Verdikt v Maďarsku. Zachycuje průběh soudního procesu, který vyšetřoval sérii rasisticky motivovaných vražd Romů. Sériové útoky neonacistického hnutí si v letech 2008—2009 vyžádaly devět lidských obětí, nejmladší byly čtyři roky. Tři z obžalovaných dostali trest na doživotí, jeden na třináct let odnětí svobody.

„My tady ale takové sériové vraždy nemáme,“ ozvalo se z publika po zhlédnutí filmu. Je naše situace tedy menším fašismem? A je genocida Romů vykonávaná českým četnictvem v Letech u Písku v době protektorátu menší genocidou než ta v Osvětimi?

Genocida: když záleží na číslech

V Hodoníně, v Letech u Písku, v Terezíně či v Osvětimi zemřely statisíce lidí. O tom, jakým způsobem se o holocaustu mluví, jak se hodnotí a jestli je takový způsob správný, se debatovalo na Městském úřadě Prahy 5.

Terezínská iniciativa tu minulý týden představila svoji činnost a otevírala prostor k diskusi s názvem „Od čísel k příběhům“. Mimo jiné jsme tematizovali fakt, který potvrdila jedna z přítomných učitelek historie: žáci prahnou po dramatickém násilí a příběh bez dostatečného počtu obětí je zkrátka příliš „netankuje“.

A co tankuje nás? Jsou to čísla a statistiky, nebo životní příběhy? Dokážeme chápat individuální zlo jako veliké nebezpečí, kterému se musí zamezit, či čekáme na dostatečný „mord“, abychom v sobě objevili kousek osobní odpovědnosti? Ne odpovědnosti za oběti rasismu nebo genocidy, ale za současné společenské klima — v něm je zapotřebí vynášet jasné myšlenky a odvážně vystupovat vůči jakémukoli, byť i „malému“ fašismu.

Hned v poměrně intelektuálním úvodu debaty mě oslovila jedna zpráva: po holocaustu je hlavní optikou ta etická, až po ní přichází právo na poznání. Touha po poznání a vzdělání neospravedlňuje cokoli neetického. A tak jsem dostala odpověď na jednu ze svých otázek: „Jak je možné, že i lidé, kteří mají vůči Romům jistou empatii, pracují s nimi nebo znají holocaust a rasismus z vlastní zkušenosti, jak to, že jsou zcela přirozeně schopni produkovat anticiganistické postoje? Jak je možné, že vždy alespoň jeden z těch proromsky smýšlejících lidí poznamená ‚ty problémy tam přeci jsou‘, aby mu někdo z Romů odvětil ‚ano, nejsme všichni stejní, i mezi námi jsou dobří a špatní lidé‘?“