V rámci terénního výzkumu k mé diplomové práci jsem navštívil největší romskou osadu na Slovensku — Jarovnice. V romské části obce (takzvané „osadě“) žije přes pět tisíc lidí. Romové v obci tvoří většinu, což je znát i na složení místního zastupitelstva. Kromě sedmi obchodů je v obci také restaurace.

Po dni stráveném na návštěvě u známých v osadě, komunitním centru a na obecním úřadě jsem si chtěl v místní hospodě dát pivo. Když jsem k restauraci přicházel, znejistěl jsem, protože hospoda měla dva vchody. Hned mě napadlo, že se jedná o segregační opatření. Myšlenku jsem však rychle opustil, protože jsem si říkal, že takhle okatě by to neskoulel ani kříženec Konvičky s Okamurou.

Jedna část hospody měla špinavá skla a mříže na oknech. Druhou část bych popsal jako klasickou vesnickou „knajpu“. Vešel jsem automaticky do části za mřížemi, abych se přesvědčil, že se jedná o sklad nebo něco v tom smyslu. Potvrdil se mi však prvotní předpoklad. Asi pět stolů s lavicemi, stěny s nesčetným počtem vyškrábaných nápisů, žádné osvětlení a výčep nikde. U jednoho stolu seděli tři Romové okolo čtyřiceti let a upozornili mě, že jsem si spletl dveře, že pro mě je vchod vedle, že tohle je část „pre cigánov“. Zeptal jsem se, jestli si tady také můžu dát pivo. Dívali se na mě jako na zjevení, ale řekli, že pivo tam dostanu a ukázali k zamřížovanému oknu ve zdi, které dělilo romskou část hospody od neromské.

Několikrát jsem do mříže, za kterou byl bar, zakřičel pozdrav, než se objevil mladý barman, který mě s vyděšeným výrazem opět upozornil, že pivo dostanu, ale že vchod je vedle. Zeptal jsem se, jestli je problém, když si svoje pivo vypiju tady. Reakce se opakovala. Musel jsem barmanovi, který měl asi starost o mou rasovou čistotu, důrazně dát najevo, že se do jeho gádžovské části nechystám. Prostrčil jsem mříží peníze a po chvíli dostal pivo do kelímku. Samozřejmě, že v „bílé“ části se točí pivo do sklenic.

Při dotazu na popelník mi bylo s klidným obličejem sděleno, že ten nedostanu, ale že to mám klepat a házet na zem, že je to v pohodě. Napadlo mě, jak by se asi tvářil na takové počínání v jeho „árijské“ části lokálu. Popelník jsem nedostal ani po několikerém upozornění na fakt, že nejsem dobytek, abych házel v hospodě vajgly na zem. Odpovědí mi bylo pokrčení ramen.

Od sedící trojice mužů jsem se dozvěděl, že tohle rozdělení je tu už třicet let a že vedle nepustí ani starostu, kdyby tam chtěl jít, jelikož je také Rom. Když jsem se posadil, ozval se bzučák a mříž vedoucí do zadní části hospody se otevřela. Zjistil jsem, že to barman pouští lidi od hracích automatů, které jsou v romské části hospody. Dal jsem se do řeči s návštěvníky a shledal jsem, že osazenstvo je téměř shodné s jakýmkoli jiným na české vesnici — zedník, stavbyvedoucí, další jezdí za prací pravidelně do Čech. Jediný rozdíl byl v barvě kůže a ochotě smutně tolerovat rasistická opatření nastavené majitelem lokálu.

Za posledních šest let jsem navštívil několik romských osad, hlavně na východním Slovensku. S diskriminací Romů se setkávám i ve svém zaměstnání sociálního pracovníka. Takovéhle segregační a otevřeně rasistické opatření, tolerované místní municipalitou i veřejností jsem však nikde neviděl.

Xenofobní nálady vůči Romům jsou na Slovensku ještě více viditelné než v České republice. S rasistickými řečmi a všemožnými podobnými opatřeními jsem se setkal od majority nesčetkněkrát. Ještě nikdy jsem se však nesetkal s tak neuvěřitelnou absencí aspoň symbolické snahy takové jednání maskovat.

Pokud se taková opatření stanou oficiálními, jsou přijímána veřejností a současně ignorována orgány státu, které mají tuto otázku na starost, čelíme praxi v jádru srovnatelné s nacistickým Německem nebo a rasistickou segregací v USA. Z podobných opatření na nás civí ta nejhorší praxe moderních dějin.