Jednoznačně černobílé odebírání dětí
Saša UhlováDokumentární film Zatajené dopisy otevírá téma, které českou společnost nebolí, i když by mělo. Je jím odebírání dětí z rodin za účelem převýchovy v padesátých letech.
„Když proběhl mezi prvními domky, zastavil se a rozhlížel se vesnicí. Byla jako po vymření. Pak zaslechl z dálky křik. Popoběhl. Opilý chlap klečel v příkopě a dávil. Druhý stál nad ním opřený o strom. Oči měl nepřítomné, jakoby skleněné.
Na návsi, před domkem s černým eternitem seděli dva chlapi a střídavě pili z lahve.
Před nimi shluk lidí, černých, rozcuchaných, otrhaných a nabalených do špinavých hadrů. Ze všech stran ječely děti. Psi se rvali, cenili na sebe zuby a byli polepeni seschlým blátem.“ (Na cikánské stezce)
Chudoba cti netratí
Dětská kniha Josefa Pohla Na cikánské stezce, která pojednává o tom, jak v pohraničí vznikla škola pro romské děti, mě hodně ovlivnila. Až v dospělosti jsem se vyrovnala se sugestivními popisy Romů, kterých je plná. Když jsem sama poprvé vstoupila do chudé romské domácnosti, byla jsem v šoku. Vybavil se mi totiž pocit odporu a zhnusení, který jsem jako dítě při četbě knihy cítila. Dívala jsem se na temnou prázdnou místnost, kde byla jen postel. Stará Romka něco řekla své vnučce romsky a já najednou měla dojem, že vyrůstat tady musí být hrůza.
Zážitek z četby knihy byl natolik silný, že se mi v tu chvíli vrátil v plné síle. Kvůli té knize jsem nabyla dojmu, že Romové nemají normální mezilidské vztahy a že dětem bylo lépe ve škole, kde později i bydlely.
S rodinou, ke které jsem přišla na návštěvu a která na mě tak hrozně zapůsobila, jsem se skamarádila a řadu let stýkala. Zjistila jsem, že vztahy mají normální, ba velice láskyplné a že děti tu vyrůstají ve větší pohodě, než v mnoha jiných domácnostech. A pochopila jsem, že odebrat je jejich rodičům, by byl zločin.