Téma nacionalismů, téma našeho a cizího, téma většin a menšin se prolíná celou lidskou historií, ať uvědoměně, či neuvědoměně. K reflexi těchto přežívajících atavismů, pocitů kulturní nadřazenosti vlastního kmene, komunity či vlastního národa a dalších důsledků úzkosti z cizího, obav z jinakosti, pokud jde o doby vzdálené i nedávné, přispěla významným způsobem antropologie.

Říkám-li antropologii, myslím tím antropologii kulturní a sociální. Ta se plně rozešla, jak v metodách, tak zejména hodnotově, s fyzickou antropologií předválečnou, jejíž hodnotová východiska v kombinaci s mnoha dalšími předpoklady umožnila brutální zneužití s děsivými důsledky v období nacionálního socialismu.

Kulturní antropologie, na rozdíl od fyzické, se svou koncepcí kulturního relativismu a důsledným odmítnutím rozdělení národů na civilizované a necivilizované plně vymanila z problematického rámce hodnotové hierarchizace jednotlivých národů.

V každé společnosti působí vzorce chování, které lidi sdružují do vytváření a strukturování společenství, ať už na základě jazyka, náboženství, tradic a zvyklostí. To samo o sobě jistě není nic špatného. Problém nastává, stávají-li se tato kritéria v komunikaci jedinými možnými nebo zásadně převažujícími. Tedy, pokud ten, kdo mluví jiným jazykem, či se hlásí k jinému náboženství nebo je jinak odlišný, je ze společnosti vytěsňován.

Takový problém začínáme opět pociťovat intenzivněji v současné době. Můžeme sledovat nárůst xenofobie a rasismu. S těmito atavismy si ale dokáže zdravá společnost, i díky již existující reflexi, za normálních okolností poradit. Jenže naše společnost není v tomto ohledu v dobré kondici a nesnášenlivost vůči menšinám, zejména vůči Romům, ale nejen vůči nim, prorůstá celou společností. Demonstrace proti Romům, mediální zobrazování této menšiny, různé poplašné zprávy a fámy o Romech zamořují veřejný prostor.

Nezúčastněnému pozorovateli, který by četl jen noviny a diskusní příspěvky pod články na českých serverech, by se mohlo zdát, že Romové představují hlavní a možná dokonce jediný problém, který česká společnost má. Co je příčinou tohoto stavu? Proč česká společnost opět začíná stavět svou identitu na vymezování se vůči této poměrně malé menšině?

Důvodů je několik. Jako první bych ráda zmínila rozdělení, které umožňuje vyostřené vnímání „našeho“ kmene od toho „jejich“. Mnozí Romové sice žijí, nebo aspoň do nedávna žili, poměrně dobře integrováni do většinové společnosti, ale vzrůstá procento těch, kteří jsou zcela vyloučeni na okraj. Žijí v ubytovnách nebo v ghettech a jejich děti chodí do jiných škol, než děti z většinové společnosti.

↗

Romové jsou čím dále tím častěji terčem slovních, ale i fyzických útoků. Foto Zdeněk Figura, Mediafax

S nárůstem nezaměstnanosti mnoho Romů přišlo o práci, nebo pracují v nestálých zaměstnáních bez pracovně právní ochrany a navíc segregovaně v romských partách. Situací k přirozenému setkávání v místě bydliště, ve škole a v zaměstnání ubývá. To umocňuje pocit odlišnosti a je živnou půdou pro strach z neznámého, jiného.

Důsledky, které to pro tuto zranitelnou menšinu má, jsou katastrofální. Vytěsňování se zvyšuje, problémy narůstají a strach většiny přechází místy v paniku a hysterii. A to znemožňuje integraci i v případech, kde by se za jiných okolností uskutečňovala. A tak i romské rodiny, které ještě nedopadly na sociální dno a mají sílu a vůli problémům čelit, začínají pociťovat důsledky vztahu majority k Romům.

Nastávají potíže se sháněním normálního bydlení a trvalého zaměstnání. Romští žáci se setkávají ve škole s posměšky, Romové jsou čím dále tím častěji terčem slovních, ale i fyzických útoků. To vše může romské rodiny velice rychle přesunout na okraj společnosti. Rodinu to zatlačuje do ghetta, děti do praktické — dříve zvláštní - nebo segregované školy a místo výdělku tu jsou jen sociální dávky, ze kterých se nežije dobře nikomu, samozřejmě ani Romům.

Kde je ale příčina tohoto stavu? Proč se tak rychle zvyšuje faktická segregace, a tím se umocňuje pocit cizosti a odlišnosti? Jednou z příčin je nerovnost, na kterou nebyla česká společnost po listopadovém převratu připravená a která v posledních letech citelně zasáhla i střední vrstvy. Existenční obavy, které přes veškerá ujišťování mnohých politiků i novinářů, že si zde lidé žijí nad poměry, mnoho lidí pociťuje na vlastní kůži, jsou jednou z příčin frustrace a snížené tolerance české společnosti.

Lidská práva nejsou žádnou ideologií nebo abstraktní konstrukcí. A nejsou to jen práva občanská či politická, jak se ti, kteří o lidských právech kriticky hovoří, snaží veřejnosti podsouvat. Součástí lidských, tedy základní práv jsou podle českého ústavního pořádku a podle ratifikovaných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, i práva hospodářská, sociální a kulturní.

Mezi jednotlivými ústavně zaručenými a zákonem zajišťovanými právy jsou rozdíly, pokud jde o odpovědnost státu a jeho povinnosti, a také pokud jde o vymahatelnost práva. Pokud chceme hájit kulturní práva menšin, je nezbytné, abychom nezapomínali na sociální práva celé společnosti.

Je nutno se bránit tomu, aby ve společnosti byli lidé, kteří se obávají, že neuplatí hypotéku, že přijdou o práci, nebo že nevydělají dost jako živnostníci, lidé, kteří se bojí exekuce, kteří mají strach, že neuživí děti na studiích, nebo že přijdou o bydlení. Společnost takových překážek a životních tragédií nebude otevřená k žádným menšinám a už vůbec ne k těm, které dokáže identifikovat podle vzhledu.

Pocit nespravedlnosti a ukřivděnosti, který mnoho lidí má, brání tomu, aby se politickou cestou mohla prosadit opatření, jež by mohla vést k integraci. Fakticky to integraci zabraňuje, protože nešťastná společnost bude vždy hledat viníka své frustrace.

Bez jisté míry rovnosti, tedy rovnoprávnosti, nemůže být demokracie.