Téma nacionalismů, téma našeho a cizího, téma většin a menšin se prolíná celou lidskou historií, ať uvědoměně, či neuvědoměně. K reflexi těchto přežívajících atavismů, pocitů kulturní nadřazenosti vlastního kmene, komunity či vlastního národa a dalších důsledků úzkosti z cizího, obav z jinakosti, pokud jde o doby vzdálené i nedávné, přispěla významným způsobem antropologie.

Říkám-li antropologii, myslím tím antropologii kulturní a sociální. Ta se plně rozešla, jak v metodách, tak zejména hodnotově, s fyzickou antropologií předválečnou, jejíž hodnotová východiska v kombinaci s mnoha dalšími předpoklady umožnila brutální zneužití s děsivými důsledky v období nacionálního socialismu.

Kulturní antropologie, na rozdíl od fyzické, se svou koncepcí kulturního relativismu a důsledným odmítnutím rozdělení národů na civilizované a necivilizované plně vymanila z problematického rámce hodnotové hierarchizace jednotlivých národů.

V každé společnosti působí vzorce chování, které lidi sdružují do vytváření a strukturování společenství, ať už na základě jazyka, náboženství, tradic a zvyklostí. To samo o sobě jistě není nic špatného. Problém nastává, stávají-li se tato kritéria v komunikaci jedinými možnými nebo zásadně převažujícími. Tedy, pokud ten, kdo mluví jiným jazykem, či se hlásí k jinému náboženství nebo je jinak odlišný, je ze společnosti vytěsňován.

Takový problém začínáme opět pociťovat intenzivněji v současné době. Můžeme sledovat nárůst xenofobie a rasismu. S těmito atavismy si ale dokáže zdravá společnost, i díky již existující reflexi, za normálních okolností poradit. Jenže naše společnost není v tomto ohledu v dobré kondici a nesnášenlivost vůči menšinám, zejména vůči Romům, ale nejen vůči nim, prorůstá celou společností. Demonstrace proti Romům, mediální zobrazování této menšiny, různé poplašné zprávy a fámy o Romech zamořují veřejný prostor.