Soužití Čechů a Romů je stále zadrhnuté, mezi oběma etniky stojí něco jako pomyslná zeď nebo frontová linie. Obě strany fronty leží uhnízděné ve svém zákopu, kde se opevňují proti svému strachu z druhých. Upevňují si svoje pravdy o situaci a občas vyšlou signál straně druhé. Jak už to v zákopech chodí, může se jednat o pokus sebrat síly a zaútočit, nebo se vysílá propaganda.

Propaganda majority se stále opakuje - Romové nepracují, kradou, jsou násilní. Stát s tím nic nedělá, naopak je zvýhodňuje a v případě konfliktů měří dvojím metrem. Romové a jejich zastánci v odpověď na to spouští protipalbu, a sice:

- kradou i Češi a v objemu je to i víc peněz, protože kradou na vysokých postech; užívají se hesla typu „Romové tuto zemi nevytunelovali“ a podobně;

- rasistické zločiny jsou brutálnější než romská přepadení. Romové sice v Novém Boru útočili mačetami, ale neonacisti ve Vítkově málem upálili malé dítě.

A vedou se spory:

- jestli noviny vypichují etnicitu romských pachatelů kriminálních činů, nebo jestli naopak zamlčují zločiny, kde jsou podezřelými Romové;

- jestli soudy dávají Čechům a Romům stejné tresty ze stejné zločiny - vždy se jako na potvoru povede nalézt případ, kde druhá strana dostala trest nižší, tudíž důkaz, že soudy straní jedné straně. Nebere se v úvahu, že každý trestný čin se soudí vzhledem k okolnostem individuálně a že každý soudce rovněž soudí individuálně.

Na nehezké protiromské útoky přichází nehezké protiútoky. Novinami předloni proběhla tragická událost, že na Svitavsku zabila matka své malé děti - v „diskusi“ pod článkem se objevil příspěvek, že toho je schopná jedině Češka, Romka by toto neudělala….

Aktuálně nový stupeň kolem tohoto přetahování vyvinula v nadsázce skupina Čechy v Čechách nechceme, která upozorňuje opět na krajní případy asociálního chování části Čechů.

Mimo tento zásadní spor „kdo je horší“ běží neméně zásadní spor „kdo za to může“, respektive „kdo si začal“. V historii se hledá kriminální chování cikánských kočovníků nebo cikánské otroctví v Rumunsku zrušené až v 19. století nebo vyhlazování Romů za světové války.

Každý nynější větší konflikt pramení z nějakého menšího a ten zase z toho, že situace je napjatá řadu dnů, let nebo generací. Obě strany se snaží najít prvotní příčinu u strany druhé, ovšem začátku ani konce nelze dohlédnout; běží to na způsob koloběhu krevní msty.

Připomíná mi to celé scénu z amerického seriálu South Park v epizodě „Dva dny před pozítří“. Sousední město zaplaví voda z protržené přehrady a chlapec jménem Stan žádá rodiče, aby šli na pomoc lidem, protože: „Někdo těm lidem musí pomoct ze střech, ne?“ Otec ale Stana poopraví: „To teď není důležité synku, teď je důležité zjistit, čí to byla vlastně vina.“

Divák seriálu se může smát absurditě takového chování, v českých podmínkách je ale bráno smrtelně vážně. Obě strany chtějí svalit vinu na tu druhou, ospravedlnit svoje dosavadní chování, a to s patřičným vybitím emocí.

Třetí strana, nazvěme ji českou-protirasistickou, a strana romská hledají v ukazování na kriminality části Čechů lék, prostředek proti rasismu. Ne úplně úspěšně. Na styl skupiny „Stop Čechům“ reaguje česká majorita většinou tím, že hledá o to větší špatnosti u Romů.

Vzájemný odstup se jen dál prohlubuje. Ale řekněme, že část české společnosti se takříkajíc chytne za nos, přijme za své, že část viny leží na obou stranách konfliktu. Pokud nechce skončit pouze u tohoto konstatování, co může podnikat dál?

Poslední série protiromských pochodů zavítala i do měst, která nemají se soužitím problémy a kde se pochody z toho důvodu nesetkaly s pochopením. Jičínský starosta Jiří Liška reagoval: „Nikdo z nás to tady nechápeme, proč zrovna v Jičíně. Žije tady pár desítek Romů, rozptýleně po městě, v žádném ghettu, v soužití s nimi nejsou větší problémy a pracuje se s nimi přímo v terénu.“

V prohlášení je slyšet jedna zásada. Demokrat chce vyřešení konfliktů a soužití, pracuje i preventivně. Naopak extremista chce vyhrocení konfliktů i tam, kde nejsou, aby mohl dovést vztahy k otevřenému boji, rasové segregaci či „konečnému řešení“. A vyhrocené vztahy pak provokovat ještě více, jak je zase patrné z tohoto prohlášení jednoho z organizátorů protiromských pochodů.

Vzájemné styky jako cesta ke společnému soužití

Soužití, pěstování vzájemných kontaktů, nehrocení konfliktů, to je právě jedna z možných cest. Tam, kde lidé různých etnik vyrůstají od dětství nebo po generace vedle sebe, tam funguje xenofobie podstatně méně.

Vidět je to na příkladu zvláštních škol - dalo by se čekat, že problémy se soužitím Čechů a Romů se tu projeví ve zvýšené míře (a také tu konflikty probíhají), ale pro značnou část českých žáků znamená pobyt ve zvláštní škole sníženou míru xenofobie do života, protože jako děti se s romskými spolužáky naučily vycházet nebo se skamarádily.

Jiný příklad pochází z Německa z volebních zisků neonacistické NPD, která chodí do voleb s politikou zaměřenou proti přistěhovalcům. NPD získala ve volbách ve spolkových zemích s menším počtem přistěhovalců větší zisky než v zemích, kde žije přistěhovalců více. A nešlo o to, že by snad přistěhovalci měli už takovou hlasovací sílu.

Nejpravděpodobnější vysvětlení znělo, že voliči neměli obrázek přistěhovalce zprostředkovaný pouze negativní propagandou NPD, ale znali přistěhovalce osobně - jako sousedy nebo kolegy. Pro naše podmínky s tím souzní Barbora Antonová, když tvrdí: „Největšími bojovníky proti „cikánskému zlořádu“ (termín ze zlaté éry nacismu) jsou často lidé, kteří s Romy vlastně ani nepřišli do styku a své nepřímé zkušenosti zakládají na fámách a hospodských kecech.“

Sportovní historik židovského původu Simon Kuper srovnával etnickou situaci v Nizozemí před druhou světovou válkou a nyní. Před válkou tvořili významnou menšinu Židé, kteří stáli sice trochu na okraji, ale v neděli se sebrali a šli jako všichni ostatní na fotbal a pomáhalo jim to v zařazení se do společnosti. Mnoho Židů pak hrálo v různých klubech v různých ligách.

V současnosti žijí v ghettech místo Židů černošští nebo arabští přistěhovalci, ti na fotbal nechodí, jsou uzavření do svého světa a soužití s majoritou je na hraně. Psal to dávno před vraždou nizozemského protimuslimského politika Pima Fortuyna rukou islámského extremisty a před nepokoji v podobných ghettech ve Francii, Británii nebo Švédsku.

Vznik podobných romských ghett v Čechách je rizikem. Pro člena ghetta znamená ztíženou možnost, jak se zapojit do života společnosti, pro majoritu znamená sousedství ghetta zvýšenou míru kriminality, potažmo stupňování vlastní xenofobie. Prevence vzniku ghett je v zájmu menšin i většinové společnosti (tedy s výjimkou rasistů, jak jsme uvedli výše). A hned k tomu přidám jednu, pro někoho možná kontroverzní tezi.

První protiromské demonstrace vypukly před dvěma lety v Novém Boru a šluknovském výběžku. Místní lidé si stěžovali na kriminalitu a násilí, které přičítali Romům. Demonstrací využila DSSS a nakonec se sama ujala jejich vedení a organizování, v čemž pokračuje letos. Na obranu Romů vystoupilo několik skupin a jednotlivců.

Co mi tam ale ve zpětném pohledu chybí, to bylo právě obrácení se k většinové společnosti s tezí, že antirasisté mají přeci stejný cíl - eliminaci vzniku ghett, začlenění Romů do společnosti, nekonfliktní vztahy….Pokud vyjádřím podporu Romům před násilím, sluší se vyjádřit podporu před násilím i druhé straně. Většinová společnost si zaslouží bezpečí a i ukázat alternativu oproti jednoduchým řešením rasistů.

Příklon části většinové společnosti k rasistům ostatně pramení z pocitu, že rasisté jsou jediní, kdo se jich zastane, a že všichni ostatní se na ně vykašlali. Alternativa v podobě soužití existuje, pravda není tak jednoduchá a je náročnější na čas i úsilí, je už pak jen na volbě lidí, kterou cestou se vydají.

Jak začít nebo pokračovat - nenapadá mě nic lepšího nebo sofistikovanějšího než navázat nebo obnovit vzájemné styky. V tomto ohledu je jedno, jestli budou probíhat v neděli odpoledne na fotbale nebo v neděli dopoledne v kostele. Důležité je, aby proběhly a trvaly. Paleta možností je různá, od oficiálních projektů jako v Ostravě přes české a romské organizace po sousedské nebo místní vztahy, které může navázat skoro každý, kdo má zájem.

Nepřistoupit na pravidla stanovená rasisty

Pozitivní publicitu mezi Romy vynesly akce zaměřené vůči protiromským pochodům, pozitivní ohlasy by určitě přineslo (respektive přináší) zapojení Romů do dobrovolných akcí typu odstraňování následků povodní nebo podobných. Obrazně řečeno, to znamená vyjít ze svých zákopů, přestat hartusit, přestat mávat prapory a hesly a podat ruku druhé straně.

V České republice funguje praxe, že být proti rasismu znamená obhajovat Romy. Když se objeví zločin spáchaný Romy, ukáže se na zločiny spáchané Čechy. Dochází tím k paradoxní situaci. Pokud je cílem antirasismu soužití Čechů a Romů, tak se ho má dosáhnout tím, že se na jednu ze stran vylije co nejvíc špíny. Jenže kdo by se s takovou skupinou lidí pak chtěl stýkat, když jsou v ní samí zločinci a podvodníci….

Přijde mi to jako přistoupení na hru soupeře, na pravidla stanovená rasisty. Rasisté vyhledávají u Romů ty složky společnosti, na kterých chtějí dokazovat nemožnost soužití s nimi. Antirasisté, nejvíce ti ve stylu skupiny „Stop Čechům“, ukazují na ty segmenty české společnosti, se kterými se rovněž vyjít nedá. To je dobrý základ pro zdůvodnění nutnosti vzájemné segregace, ale ne soužití….

Na mačetový útok v Novém Boru antirasisté odpovídají tím, že neonacisté ve Vítkově podpálili dům obývaný Romy. Mimo takové relativizace je další možnost, jak se k věci postavit — říci, že útok mačetou je sám o sobě ohromným zločinem proti lidskosti, a zároveň ohromným zločinem proti soužití, který uškodil na dlouhou dobu vztahům nejen v Novém Boru, ale v celém státě.

Drobnější zločiny spáchané Romy se dají relativizovat tím, že velkých zločinů v bankách nebo politice se dopouštějí Češi, dokonce velmi vzdělaní a dokonale „přizpůsobení“. Na to se dá namítnout, že člověka se více dotkne krádež dvou stovek spáchaná na jeho osobě, než rozkrádání ve velkém, které pocítí dejme tomu srážkou pěti stovek na výplatě, protože stát musí rozkradené peníze někde zacelit.

V životě každého člověka nejde jen o peníze, lidé žijí i z jiných věcí, například mezilidských vztahů. A tady nadělá šok při krádeži peněženky s pár stovkami větší šrámy na duši než ztracené miliardy ve státním rozpočtu. Rozumově tomu má být naopak, ale citově to probíhá právě takto; cit se málokdy řídí logikou.

Vzájemné vztahy se obecně odvíjejí od vztahů na nejnižší úrovni, tedy od kontaktů osobních, sousedských. Taková facka nebo nadávky ve škole zanechají škody na duši po celý život, a kdo ví, u kolika účastníků protiromských pochodů se jejich pocit křivdy nese až tak daleko do dětství. Ale zase je dobré podívat se na věc z pohledu druhé strany, Romové se s nepřátelským chováním setkávají také, někteří ještě před narozením jako paterčata z Milovic, další během života a z hlediska procentuálního poměru ještě více.

Totiž zatímco Čech se setká s Romem podle místa několikrát za den nebo vůbec, tak Rom, pokud vyjde ven, narazí na Čecha takřka okamžitě, a s tím i na riziko nějakého nepřátelského náznaku. A pokud jsem mluvil o nějaké facce, která mohla padnout na základní škole a kterou postižený nese životem, aby křivdu hodlal napravit na protiromském pochodu, tak na co pak budou vzpomínat romské děti , pod jejichž okny se odehrává pokus o pogrom….

Ale dost takových špatných zpráv, respektive na všem špatném můžeme vystopovat i něco pozitivního. Při pokusech o pogromy se projevila solidarita lidí, kteří šli na ohrožené ubytovny zabavit děti, aby rámus venku vnímaly pokud možno co nejméně. Akce pořádala iniciativa Nenávist není řešení a v rámci ní podle svých vyjádření i lidé z nynější iniciativy Stop Čechům (abych nebyl jen kritický, to bych nerad).

Přijde mi to symbolické v tom, že snaha o společné soužití Čechů a Romů je v dnešních generacích tak zasekaná, že je do budoucna potřebné začít navazovat kontakty od generací nových, nezatížených. Takový dětský tábor, kde budou Češi a Romové na místě vedoucích i dětského osazenstva, myslím, dokáže přes svoji nenápadnost udělat více dobrého než neustálé hlasité vytrubování hesel.