Řekne-li se polovina devadesátých let, vybaví se mi jedna vzpomínka. Ve věku mých pěti let, někdy v roce 1994, přijely do Brna kolotoče. Bylo tehdy povinností všech rodičů, aby svoje děti vzali povozit, tak ani můj otec nezaváhal a mě i mou nejlepší kamarádku Johanku vyvedl ven. Mezi všemi těmi čistě devadesátkovými, kýčovitě vydesignovanými stroji jsme si vybraly létající talíř.

Sotva se s námi vznesl kousek nad zem, poskytl se našim očím otřesný výjev. Zpoza malé zídky na Moravském náměstí hbitě vyskočil malý kluk, rychle a zoufale se rozhlédl a ještě zoufaleji se rozběhl uličkami mezi atrakcemi. Cikán. Za malou chvíli se ze všech stran vynořilo několik dalších postav s holýma lebkama.

V rukou měli tyče a baseballové pálky, vzájemně se hecovali, povzbuzovali, jako smečka se baví pronásledováním své mladší oběti. Z perspektivy talíře je všechno jasné v jedné vteřině. Hrůza, strach a bezmoc, která se mě jímala, když jsem musela toto pozorovat ze stupidní atrakce, zůstává po skoro dvaceti letech nezměněná.

Pamatuju si, že nás můj otec tiskl k sobě, ale taky, že to bylo více méně k ničemu. Poprvé v životě jsem se setkala s tím, že člověk chce ublížit druhému člověku, nadto mladšímu a v přesile a ještě to dělá sám sobě pro radost. Z rozmaru. Perspektiva pouťové atrakce v ten moment navždy prolomila perspektivu dětského vnímání a nebylo třeba znát slovo rasismus, aby i pětileté dítě pochopilo, co je to za hnus.

Když jsem pak v roce 2008 jako do dospělosti vstupující člověk viděla v televizi záběry z dnes už legendární demonstrace v Janově, okamžitě jsem před očima zase měla onen devadesátej čtvrtej. Nebudu tady popisovat další a další akce, které se v průběhu několika let odehrály ani to, jakou roli v nich sehrála většinová společnost zaklínající se slovem “slušný Čech", to ví dnes už každý.

Sociální nepokoje tu od toho roku 2008 jsou latentně přítomné takřka bez přestávky. Sládek sice vymizel, ale některé jeho rétorické figury (například tu o příživnících) převzaly mainstreamové politické strany a záminkou pro demonstraci oněch slušných lidí se může stát i úplně vymyšlený incident (jako například ten v Břeclavi), média si na slově Rom zajišťují návštěvnost, na závažnost zprávy nehledě.

Protiromské pochody se přejmenovaly na Pochody proti násilí (nebo pro slušnost), a asi i proto si jejich účastnici nebojí vzít s sebou nějakou tu mačetu, pálku nebo aspoň blbou dřevěnou tyč. Už se nekřičí „Cikáni do plynu“, ale „Cikáni do práce“, nebo prostě jen staré dobré „černé svině“ a o dnu, kterého jsme jako společnost dosáhly otevřenou nenávistí k čerstvě narozeným dětem v kauze „Paterčata“, se ani zmiňovat nechci.

Změnilo se ale hlavně ještě jedno. Zatímco v devadesátých letech tu byla určitá skupina příslušníků řekněme „elit“, kteří odhodlaně a trvale vystupovali proti projevům rasistické nenávisti a agrese v naší společnosti (mezi ně patřili i mí rodiče, které za to dodnes obdivuju), dnes je na protirasistických barikádách budete hledat velmi obtížně.

Ačkoliv už několikátý víkend proběhly takřka pokusy o pogromy na Romy (těžko si představit, co by nastalo, kdyby na místě demonstrací nebyla policie), v Duchcově i v Budějovicích provázené pouličními nepokoji, létajícími kameny nebo hořícími popelnicemi a jinými otevřenými projevy rasové nenávisti, soudě podle našich elit to vypadá, že stále palčivějším problémem je strach z návratu komunistů k moci.

Samozřejmě. Každý má právo určit si, co je pro něj téma, a co naopak ne, a podle toho vynakládat svou energii. Udržovat se ostražitým ve vztahu k minulosti je důležité, ale neméně důležité je žít přítomností, zvlášť, je-li takto kritická.

Těžko si dnes představit chápavý výraz ve tváři nezaměstnaného, dluhy zkoušeného, frustrovného Čecha při snaze mu vysvětlit, že problémem dneška je ztráta paměti ve vztahu ke komunistickým zločinům, také nárůsty preferencí KSČM se nedají oné ztrátě paměti přisoudit úplně jednoznačně.

A při vší úctě k podobným aktivitám se obávám, že stejně tak by podobnou výzvu nepochopil ani Rom, kterému týden co týden pod okny někdo hrozí de facto smrtí jen pro jeho barvu kůže. Podle posledních událostí prostě už (hodně dlouho) nejsme v situaci, kdy je adekvátní taktně mlčet. Je potřeba dát jasně najevo nesouhlas s tím, že tu týden co týden (na internetu minutu co minutu) jedna skupina obyvatel volá takřka po vyhlazení té druhé, často navíc za hlasitého povzbuzování některých veřejných činitelů, jako je například poslanec Otto Chaloupka. ¨

Vyjádřit ohrožené straně, že má zastání nejen u obdivuhodných aktivistů, kteří na full time job nasazují energii a čas na aktivní vyjádření podpory a poskytnutí základní pomoci, ale že rasismus potažmo anticikanismus je něco, s čím nesouhlasí nikdo, kdo opravdu rozumí podstatě slova „slušnost“.

Bez urážky, ale představa, že se vrátí komunismus nebo něco padesátým letům podobné, je dost iluzorní. Zato prvních obětí „hněvu přizpůsobivých Čechů“ se můžeme obávat každým dnem. V tomto kontextu mě smutně překvapuje, kolik ticha se na toto téma rozprostírá z jindy tolik činorodých a všelijak ostražitých končin našich veřejně aktivních osobností.

Protože jestliže se k mému dětství váže tak silně jedna vzpomínka na pouhé pozorování pokusu o lynčování člověka člověkem, na co asi budou vzpomínat dnešní romské děti?