Bylo definitivně potvrzeno, že bývalý hotel Praha v pražské čtvrti Hanspaulka může jeho nový majitel, finanční impérium PPF Group N. V. kontrolované pravděpodobně nejbohatším člověkem v ČR Petrem Kellnerem, zbourat a postavit na jeho místě nový objekt. Obhájci rozhodnutí poukazují na to, jak se tato mohutná betonová stavba nehodí do prostředí vilové čtvrti s převládající architekturou z prvních tří desetiletí dvacátého století nehodí a zcela ignorují, že u projektu elitní školy Open Gate, která má již nefunkční hotel nahradit, bude snad okolí citlivě respektovat.

V polemikách se ozývá i stanovisko, že hotel Praha je nejošklivější stavbou v současné Praze. O estetických preferencích lze těžko diskutovat. Argumenty tam mají jen podpůrnou funkci. Spíše je to tak, že bezprostřední ekonomický a politický zájem se zprostředkovaně objevuje v hodnocení architektonického díla. Hotel je ošklivý, protože byl postaven v sedmdesátých letech a do konce minulého režimu sloužil k ubytování zahraničních hostů komunistické strany a vlády. Nic naplat, že několik architektů a dalších odborníků nedávno navrhlo budovu památkově chránit s poukazem na to, že jde o unikátní ukázku architektury vybočující z dobového průměru a že interiér stavby i vybavení hotelu představuje neobyčejně ucelený soubor dobového výtvarnictví a designu.

Zbourání komplexu asi opravdu těžko racionálně využitelného má nejspíš ekonomické důvody. Výchova ekonomické a mocenské elity na specializované základní a střední škole může být chápána jako cíl politický. Přesto ale je nutno likvidaci stavby pokládat za součást systematického smazávání paměti národa. Život nejméně dvou generací má být postupně anulován. Pro čtyři poválečná desetiletí se nastavuje informační vakuum. Lépe řečeno na informace si systematicky vytváří monopol vítězové politického sporu, který proběhl celkem hladce a rychle na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Oni rozhodují o obsazení rolí Hrdinů a Padouchů. To, co dokládá jejich verzi dějin, může a má být uchováno a chráněno. To, co ukazuje, že život není hrdinnou epopejí odehrávající se mezi silami Světla a Dobra a mocnostmi Tmy a Zla nýbrž komplikovaným předivem příběhů nás obyčejných smrtelníků, je důsledně odstraňováno.

Společenství zbavené reálné paměti, jemuž byl vnucen selektivní obraz minulosti, je invalidizováno. Z fiktivní minulosti se nelze ničemu naučit. Nebo pokud přece něčemu, tak nekritické měkkosti k držitelům moci. Z takto podaných dějin se nelze naučit občanské hrdosti. Černobílá story vnucovaná ze všech stran činí z většiny obyvatel, která se nechá ovlivnit, slouhy systému.

Poctiví historici provedli v posledních desetiletích kritickou sebereflexi. Nechtějí se už podílet na historii psané vítězi. Neredukují dějiny na dějiny panovníků a válek. Nechtějí na přání mocných obsazovat postavy minulosti do předem určených rolí. Odmítají iluzi vědecké objektivity, jíž má odůvodňovat to, že tvrzení o historických faktech jsou dobře doložena v pramenech, především v archivních materiálech. Vědí, že práce archiváře končí a práce historika začíná tam, kde se dochované záznamy třídí podle důležitosti, kde se seskupují a obdařují důrazy a interpretacemi. Současní sebekritičtí historici vědí o subjektivitě historikovy práce, vědí také o zasazení historiografické práce do historie samotné. Jinými slovy přiznávají, že historik není vyjmut z historických dějů a že psaním o minulosti spoluutváří přítomnost a budoucnost.

Nedávno polemicky probíraný projekt Ústavu pro studium totalitních režimů se někdy charakterizuje jako projekt paměti národa. To, že ústav s ambicí na to, že je institucí vědeckou, je podle zákona 181/2007 organizační složkou státu (§ 3, odst. 1), že tedy stojí vedle parlamentu, vlády, ministerstev a jejich úřadů, vedle justice, policie a tajných služeb, znamená, že je pod přímým vlivem státu. To při chybějícím odlišení politiky a státní správy znamená pod vlivem vládnoucí politické síly. ODS nedávno sražená vyšetřovanými zločiny z jejího pozadí blízko hranice volitelnosti si vytvořila ústav ke svému obrazu. Vytvořila ústav pro selekci paměti národa. Zákon nepotřebuje, aby historici dospěli svým bádáním ke zhodnocení sledovaného období minulosti. Dřív, než se první historik v Ústavu zaměstnal, už bylo hodnocení hotové a vyslovené v několika odstavcích preambule. Badatelům už nezbývá, než obecná schémata mytologizované paměti národa ilustrovat vhodně vybranými fakty.

Když se v senátu vytvořila jiná většina, než ta, která Ústav v roce 2007 pověřila ideologickým úkolem, a když se změnilo složení koncepčně rozhodující Rady Ústavu, propukl na straně protagonistů dosavadního pojetí Ústavu vztek. O zasloužilé disidentce a politické vězenkyni minulého režimu Petrušce Šustrové se začaly šířit fámy, že snad bude předávat klíče od Archivu bezpečnostních složek komunistům. V této psychologické válce ovšem zakladatelé Ústavu nezvítězili a nová Rada se snaží přiblížit Ústav, nakolik je to aspoň trochu možné, ke standardnímu vědeckému prostředí.

Pokusy o protiromské pogromy zmařené policií v Duchcově a v Českých Budějovicích ukazují, jak je paměť zdejšího obyvatelstva selektivní. Jak zejména nejmladší dospělé a dospívající generaci nedochází, že rasistická ideologie stojící politicky v pozadí jejich vzedmutých emocí nemůže přispět k reálnému řešení problematického soužití většiny s romskou menšinou, a že podle stejné ideologie jsou Češi jen další na řadě určení k likvidaci. Už II. republika v létech 1938 vytvořila lágry pro Romy a eliminovala Židy z veřejného prostoru. To, že se po nacistické okupaci českých zemích Hitlerovo „ausradieren, likvidieren“ vztáhlo na Čechy, to byl jen logický důsledek stejného smýšlení. Ale historická paměť českou účast na likvidační ideologii nepodržela. Ukazuje se i v tomto bodu jako těžce sklerotická. Takto zapomětlivá historická paměť činí z nás a našich předků pouhé pasivní oběti.

Od šesté třídy základní školy až po maturitu jsem měl na střední škole učitelku dějepisu, jmenovala se Tatjana Kolíková, která nepřijala ideologii tehdejších vítězů a dějiny posledních desetiletí nám vyprávěla tak, jak si je pamatovala. Nějakých pět a dvacet z třiceti žáků třídy se při její výuce polohlasně bavilo, pět nás zbývajících se na její hodinu přesunulo do prvních lavic a viseli jsme jí na rtech. S úžasem jsme sledovali směs odvahy, kritičnosti, ironie a jasného myšlení. Moc bych si přál, aby mezi současnými učiteli a lidmi, kteří prezentují historii v médiích a rozhodují o hmotných památkách minulosti, byli lidé podobně stateční. Obávám se, že minulý režim byl po značnou část svého působení u nás represivní, ale reálná možnost myšlenkově oponovat v něm byla. Současná vládní moc vyvolává erozi ústavních demokratických principů nenápadně, obvykle se za jiné názory nepropouští z práce a nezavírá. Cenzura a autocenzura je však mnohem efektivnější a kritické myšlení bere za své.