Když jsem nedávno odjížděla z Plzně vlakem, dívala jsem se na polozbořený objekt kdysi kulturního domu Inwest, mezi námi Plzeňáky důvěrně zvaného Dům hrůzy u Radbuzy. Už z něj trčely armatury, polovina stavby byla jakoby utržená, vypadalo to dramaticky. Vzpomněla jsem si, že jenom o kousek dál jsme takhle v polovině 80. let 20. století přihlíželi demolici nádherné budovy secesní lékárny, která musela udělat místo křižovatce, na níž odborníci na dopravní stavitelství dodnes vyučují, jaké všemožné chyby mohou nastat při takové dopravní stavbě v širším centru města. O zbourání krásné lékárny už se nemluví, zapomnělo se na ni podobně jako na celou Sirkovou ulici, naše děti se nad starými fotkami už jenom můžou dohadovat, co to tam stálo.

Domu hrůzy u Radbuzy žádná škoda není, byla to ohavná stavba vyprojektovaná mimořádně netalentovaným architektem (a dobře zavedeným, podobnou hrůzu se mu podařilo postavit ještě v Klatovech), zaměstnanci kulturních institucí tam chodili v 70. letech na brigády jako v letech padesátých (můj muž například betonoval, když byl zaměstnancem památkové péče) a podle toho vypadala kvalita a vůbec všechno. Materiály postupem času oprýskaly a zkorodovaly, už to byl téměř skanzen marnosti oné doby normalizace. V budově byl divadelní sál (později Divadlo Miroslava Horníčka), který se ke skutečnému divadlu nehodil, měl špatnou dispozici, malé zázemí a bídnou akustiku. Společenský sál byl dobrý tak možná k pořádání sjezdů KV KSČ a i o tom pochybuju, možná tam mohl uspět koncert nějaké druhořadé hvězdy pop-music, ale to nevím, na to bych nešla. Zbytek tvořily nesmyslné prosklené chodby a šatny bez obsluhy a dole obchodní pasáž, která jediná měla jakýsi smysl. V celém tom objektu jsem zažila jenom jednu opravdu zdařilou kulturní akci — to když tu brzy po převratu hrálo HaDivadlo své slavné Hvězdy na vrbě: inscenovali tu hru o normalizaci do celého prostoru plzeňské normalizační stvůry a výsledek byl ohromující.