Ministr školství Josef Dobeš přišel s dalším plánem, jak ušetřit. Svoji vizi pro střední školy ministr nazval „Ideální škola“. V rámci Dobešova plánu u nás existenci obhájí jen „ideální školy s ideálním počtem dětí, učitelů, nepedagogických pracovníků, ale i tříd“. Projekt, který ministr představil hejtmanům, počítá se slučováním a rušením škol, kde mají nedostatek žáků. Za minimální počet dětí ve třídě ministerstvo považuje sedmnáct žáků.

Málokteré město je tak podivné jako Aš. Aš například nemá žádné historické centrum, žádné centrální náměstí. To někdejší Goethovo se změnilo v kruhový objezd, nad nímž stojí pouhé dvě zachované veřejné budovy z devatenáctého století. Tam, co je dnes zmíněný kruháč, byl kdysi „marktplatz“, nad ním se tyčil velkolepý luteránský kostel, vedle něj evangelický hřbitov, veřejné budovy i malé obytné domy a domky. Hezké to nebylo ani počátkem devatenáctého století, kdy tudy pravidelně projížděl Johann Wolfgang Goethe na svých cestách z Weimaru do Chebu a Karlových Varů — ve svých denících se vyjádřil o Aši jako o „nejošklivějším městě křesťanského světa“.

Z jeho deníků také víme, že jednou zašel na představení kočovného divadelního souboru, hráli Kotzebuovy Husity u Naumburku. Neměl tu žádné osobní přátele a nic ho tu nezajímalo, táhl ho velkolepý vznik a rozvoj Mariánských a Františkových Lázní. Aš se začala rozvíjet až později, kdy se tu usadili se svým podnikáním textilní magnáti. Ti to ovšem vzali řádně do ruky a postavili nejen továrny, ale také rozhlednu na Heinbergu, veřejné budovy pro rozvoj ducha i těla, bytové domy i honosné vily. Založili parky, pořídili nové varhany. Na vrcholu této slávy, kdy pomalu spěla ke konci rakouská monarchie, založili gymnázium a odbornou textilní školu.

Na tom, co se dělo v Aši ve dvacátém století, by se mohly učit dějiny krizí a totalit.

Po roce 1945 zbylo město s přísně vojenským režimem. Protestantský kostel vyhořel a v roce 1970 byl zbořen, hřbitov se změnil v tenisové kurty, a tak je nejfantastičtější budovou v Aši dnes budova někdejší přádelny, která má architekturu románské baziliky, jaké známe třeba z Bologne. Pak je ve městě ještě pár velkolepých činžáků, sokolovna, známá „žehlička“, což je dům na ostrém rohu, ale všechno je prostoupeno mezerami po vybouraných domech, vsazenými paneláky, socialistickou výstavbou odporného (ale opravdu neurvale hnusného) Prioru a po roce 1990 i vestavěním plochých a tupých staveb samoobsluh Penny market a Plus, mezi nimiž se tyčí osamělý komín po zbourané továrně.