Ministr školství Josef Dobeš přišel s dalším plánem, jak ušetřit. Svoji vizi pro střední školy ministr nazval „Ideální škola“. V rámci Dobešova plánu u nás existenci obhájí jen „ideální školy s ideálním počtem dětí, učitelů, nepedagogických pracovníků, ale i tříd“. Projekt, který ministr představil hejtmanům, počítá se slučováním a rušením škol, kde mají nedostatek žáků. Za minimální počet dětí ve třídě ministerstvo považuje sedmnáct žáků.

Málokteré město je tak podivné jako Aš. Aš například nemá žádné historické centrum, žádné centrální náměstí. To někdejší Goethovo se změnilo v kruhový objezd, nad nímž stojí pouhé dvě zachované veřejné budovy z devatenáctého století. Tam, co je dnes zmíněný kruháč, byl kdysi „marktplatz“, nad ním se tyčil velkolepý luteránský kostel, vedle něj evangelický hřbitov, veřejné budovy i malé obytné domy a domky. Hezké to nebylo ani počátkem devatenáctého století, kdy tudy pravidelně projížděl Johann Wolfgang Goethe na svých cestách z Weimaru do Chebu a Karlových Varů — ve svých denících se vyjádřil o Aši jako o „nejošklivějším městě křesťanského světa“.

Z jeho deníků také víme, že jednou zašel na představení kočovného divadelního souboru, hráli Kotzebuovy Husity u Naumburku. Neměl tu žádné osobní přátele a nic ho tu nezajímalo, táhl ho velkolepý vznik a rozvoj Mariánských a Františkových Lázní. Aš se začala rozvíjet až později, kdy se tu usadili se svým podnikáním textilní magnáti. Ti to ovšem vzali řádně do ruky a postavili nejen továrny, ale také rozhlednu na Heinbergu, veřejné budovy pro rozvoj ducha i těla, bytové domy i honosné vily. Založili parky, pořídili nové varhany. Na vrcholu této slávy, kdy pomalu spěla ke konci rakouská monarchie, založili gymnázium a odbornou textilní školu.

Na tom, co se dělo v Aši ve dvacátém století, by se mohly učit dějiny krizí a totalit.

Po roce 1945 zbylo město s přísně vojenským režimem. Protestantský kostel vyhořel a v roce 1970 byl zbořen, hřbitov se změnil v tenisové kurty, a tak je nejfantastičtější budovou v Aši dnes budova někdejší přádelny, která má architekturu románské baziliky, jaké známe třeba z Bologne. Pak je ve městě ještě pár velkolepých činžáků, sokolovna, známá „žehlička“, což je dům na ostrém rohu, ale všechno je prostoupeno mezerami po vybouraných domech, vsazenými paneláky, socialistickou výstavbou odporného (ale opravdu neurvale hnusného) Prioru a po roce 1990 i vestavěním plochých a tupých staveb samoobsluh Penny market a Plus, mezi nimiž se tyčí osamělý komín po zbourané továrně.

Aš je ovšem město neobyčejně zajímavé. Je to město — úkol, být v Aši starostou jistě není snadné, ale má to smysl, je tu co dělat. Kromě toho město není zase tak nudné, jak se to jevilo Goethovi, protože leží v nádherné přírodě Smrčin, pro nás dodnes málo známých hor, které se otevřením hranice staly dostupnými i se svými rozhlednami, lyžařskými středisky, skalními labyrinty a prameny řek, z nichž naše Ohře vyvěrá v Německu, zatímco duryňská Elster pramení kousek od Aše v Čechách.

V Aši se podařilo docílit toho, že se menší německé firmy, které většinou sídlí nedaleko za hranicemi, nastěhovaly se svými linkami do stávajících průmyslových objektů. Ne do všech, protože ašský průmysl byl nepředstavitelně mocný, vlastně na každém kroku tu člověk narazí na zajímavý tovární objekt, často opuštěný, a některé jsou už zbourány (po jednom z nich zbyl ten komín mezi supermarkety). Ale přesto — od té chvíle, co odtáhly otrokářské agentury, dodávající a strašlivě vykořisťující levnou a opravdu málo kvalifikovanou pracovní sílu — je v Aši celkem malá nezaměstnanost.

Veliký problém Aše je ovšem sociální struktura obyvatel. V létech, kdy tu byl konec světa a „ďábelské ostrovy“ rozdělené Evropy, se do Aše stěhovalo a v ní zůstávalo samozřejmě víc těch obyvatel, kterým je identita a kultura místa jedno, než těch, kterým na ní záleží. Ti druzí byli zato mimořádně skvělí.

Patřili mezi ně i lidé, kteří po roce 1990 obnovili v Aši gymnázium. Znala jsem je jako abonenty představení chebského divadla, ale i jako aktivní účastníky amatérských divadelních přehlídek. Byli to i přírodovědci — a Aš s jejím zaniklým starým průmyslem a nádhernou přírodou byla přímo laboratoří ekologické výchovy. Byli to lidé sportovně založení — kdo jiný by také v Aši obstál.

A teď jsem se dozvěděla, že gymnázium v Aši (v roce 2002 sloučené s bývalou Střední průmyslovou školou textilní, v níž se po pádu českého textilního průmyslu už neměl kdo a k čemu kvalifikovat) má být opět zrušeno. Ministr Dobeš tomu říká „ideální škola“.

Historie ašského gymnázia sahá až do roku 1908, kdy bylo v Aši založeno Státní reálné gymnázium s vyučovacím jazykem německým. S vypuknutím druhé světové války bylo vyučování ukončeno a znovu zahájeno v roce 1947 již s vyučovacím jazykem českým.

1. 9. 1949 byla výuka na reálném gymnáziu zastavena a v roce 1954 zřízena Jedenáctiletá střední škola, a tím se do Aše gymnaziální vzdělání vrátilo. 1. září 1959 se rozhodnutím Ministerstva školství a kultury mění JSŠ na experimentální Dvanáctiletou střední školu, později na Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ). V roce 1965 bylo v Aši gymnázium zrušeno a převedeno do Chebu, avšak v roce 1990 se podařilo víceleté gymnázium v Aši obnovit. Na tomto výpisu z internetové stránky školy je vidět, že boj o kulturní identitu Aše byl po celé století spojen s otázkou gymnázia.

K 1. 7. 2002 došlo k administrativnímu sloučení Gymnázia se Střední průmyslovou školou textilní. Střední odborná škola se může pochlubit dlouhou, více než stoletou historií. V současné době nabízí nový studijní obor Informatika v ekonomice, což je docela dobrá nabídka pro nejrůznější profese v oněch menších německých firmách, které se v Aši stabilizovaly. Důležitá je také spolupráce s partnerskými školami v Německu a výuka němčiny, jejíž znalost je v krajích při německé hranici stále dosti špatná, ačkoliv je evidentně důležitá už kvůli tomu, že ašští zaměstnavatelé jsou převážně německé firmy(a že je také možno pracovat bez problémů v Německu).

Pro školní rok 2010/11 bylo přijato 24 žáků do primy osmiletého gymnázia a třináct žáků do třídy informačních technologií. Patří mezi ně i děti vietnamské, což je pro budoucí rozvoj oblasti s tak velkým podílem vietnamského obyvatelstva také velice důležité.

Zástupci ohrožené školy i rodičů zformulovali dopis hejtmanovi a zastupitelům Karlovarského kraje, v němž upozorňují na to, že třináctitisícové město bez střední školy by bylo smutnou raritou, že Karlovarský kraj patří mezi kraje s nejnižší úrovní vzdělání v České republice, že opuštěná budova na Hlavní třídě bude dalším svědkem úpadku města, který nastane i odchodem vysokoškolsky vzdělaných učitelů. Nebudou-li ašské děti ve svém městě prožívat školní léta, nebudou se sem chtít v dospělosti vracet. Že do budovy se investovaly prostředky na opravu, které tak přijdou nazmar. Na otevřený dopis přišla odpověď od jednoho zastupitele hnutí Alternativa a jednoho zastupitele za KSČM.

A já k tomu dodávám, že upadnou i sportovní, zájmové a umělecké aktivity dětí, protože budou časově zcela zaneprázdněny dojížděním, že nebude co předvést, a tím upadne i místní autentická kultura, ubude čtenářů v knihovně a život města se ještě víc zkomercializuje a propadne kamsi do let normalizace sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Stokrát se může Goethův pomník vrátit po restaurování na místo příhodnější než je kruhový objezd, symbolem města bude už definitivně osamělý komín mezi dvěma levnými samoobsluhami.

Program současné vlády není v ničem rozvojový, všechna navrhovaná opatření vždy vedou jenom k dalšímu úpadku a opuštění léty budovaných hodnot. Možná by se mohlo namítnout, že kladem takové hrozby zrušení gymnázia v Aši je to, že se lidé zmůžou na odpor a postaví se za svoje město. K čemu pak ale máme stát a jeho politiku, když si úplně všechno slušné, kulturní a rozvojové musí lidé vydemonstrovat, vyprotestovat a vynutit? To je tu stát proto, aby vyvolával demonstrace a petice, protože jinak není schopen ani ochoten vidět a rozvíjet to, co je potřebné?

Karlovarský kraj má sociálně demokratického hejtmana i senátora, jak to, že se svého nejzápadnějšího města v jeho kulturním ohrožení nezastanou oni? Nebo je za tím trapný politický důvod, protože představitelé ašské inteligence jsou včetně starosty z jiné politické strany?

Musím říci, že se těm současným škrtacím politikům divím. Divím se, že je to baví, řešit jenom, co se kde ušetří a zruší. Člověk by řekl, že na politice je zajímavé hlavně to, co se dá založit, rozvíjet, ustavit, pěstovat, uvést do chodu, podpořit. Město jako Aš a celé Ašsko, ona historická „Aschländchen“ je, jak už jsem zkraje napsala, vzrušující politický úkol. Možná by tam páni politikové měli někdy zajet.