V zářivém sobotním odpoledni jsem byla přítomna ve středočeské obci Vrátkov u Českého Brodu Jabkobraní, takové místní slavnosti v prastaré krajině v okolí Českého Brodu (z níž mám pocit, že je obdělána ne na 100 procent, ale nejméně na 600 procent, protože má pod nohama svých obyvatel vrstvy, kultivované předky). Byla to moc pěkná akce, na níž se připomínaly tradiční a konzervativní hodnoty. Jednou z nich — a v tuto chvíli tou hlavní — byly výrobky a výpěstky místního zemědělství, zahradnictví a sadařství.Ovoce, šťávy, mošty, med, domácí sýry, pečené prase, klobásy a jablečné koláče či štrúdly. Vyhodnocení soutěže o nejlepší štrúdl bylo vrcholem odpoledne, publikum hlasovalo pomocí ořechů vhozených do misky, občanské sdružení Rozvoj Vrátkova vlastním úsilím nechalo obsahově vypracovat a vyrobit informační tabuli o historii obce, k předání nazkoušeli spřátelení amatéři krátkou divadelní scénu Vrátkov v běhu staletí. Trochu se i šermovalo a bubnovalo, šermíři se celé odpoledne věnovali dětem. Z hřiště výhled do krajiny, v sousední vsi románská bazilika. Krásná oslava tradic, že?

Ale z jiného místa: vzpomínám si dobře, jak sady kolem Radnic, které zakládal už Kašpar Šternberk (mezi studiem pravěkých rostlin, korespondencí s Goethem a osnováním Národního muzea s kruhem českých vzdělanců) , stály v 90. letech 20. století v listopadu neočesané a zasněžené, protože továrna na jejich zpracování, Marila Rokycany, v proudu privatizace nějak zanikla a nebylo komu ta jablka prodat. Vyšlechtěné stromy rychle degenerují, takže další léta už se sady kácely. Tradice i pracovní příležitosti šly zu grund a zbývá ještě připomenout, že jak Radnice, tak Rokycany mají tradiční romské obyvatelstvo, z nějž ženy i muži jistě v těch zaniklých provozech pracovali. Kde pracují dnes, to nevím, asi nikde.