V zářivém sobotním odpoledni jsem byla přítomna ve středočeské obci Vrátkov u Českého Brodu Jabkobraní, takové místní slavnosti v prastaré krajině v okolí Českého Brodu (z níž mám pocit, že je obdělána ne na 100 procent, ale nejméně na 600 procent, protože má pod nohama svých obyvatel vrstvy, kultivované předky). Byla to moc pěkná akce, na níž se připomínaly tradiční a konzervativní hodnoty. Jednou z nich — a v tuto chvíli tou hlavní — byly výrobky a výpěstky místního zemědělství, zahradnictví a sadařství.Ovoce, šťávy, mošty, med, domácí sýry, pečené prase, klobásy a jablečné koláče či štrúdly. Vyhodnocení soutěže o nejlepší štrúdl bylo vrcholem odpoledne, publikum hlasovalo pomocí ořechů vhozených do misky, občanské sdružení Rozvoj Vrátkova vlastním úsilím nechalo obsahově vypracovat a vyrobit informační tabuli o historii obce, k předání nazkoušeli spřátelení amatéři krátkou divadelní scénu Vrátkov v běhu staletí. Trochu se i šermovalo a bubnovalo, šermíři se celé odpoledne věnovali dětem. Z hřiště výhled do krajiny, v sousední vsi románská bazilika. Krásná oslava tradic, že?

Ale z jiného místa: vzpomínám si dobře, jak sady kolem Radnic, které zakládal už Kašpar Šternberk (mezi studiem pravěkých rostlin, korespondencí s Goethem a osnováním Národního muzea s kruhem českých vzdělanců) , stály v 90. letech 20. století v listopadu neočesané a zasněžené, protože továrna na jejich zpracování, Marila Rokycany, v proudu privatizace nějak zanikla a nebylo komu ta jablka prodat. Vyšlechtěné stromy rychle degenerují, takže další léta už se sady kácely. Tradice i pracovní příležitosti šly zu grund a zbývá ještě připomenout, že jak Radnice, tak Rokycany mají tradiční romské obyvatelstvo, z nějž ženy i muži jistě v těch zaniklých provozech pracovali. Kde pracují dnes, to nevím, asi nikde.

V okolí Českého Brodu to nebylo tak drastické, ale zhroucení odbytu ovoce způsobilo zemědělcům velké starosti. Tehdejší odpovědí na tyto stížnosti (mluvím o devadesátých letech) nebylo co nejrychlejší zavedení trhů a svépomocného zpracovatelství, ale příkrá argumentace tím, že holt dotovaná jablka z Itálie jsou levnější a to se nedá nic dělat. Do časopisu Týden psával takovéhle komentáře redaktor (nomen omen) Pšenička. A místo tržnic a trhů rostly další a další supermarkety. Ovocnáře nakonec zachránilo, když s nimi ty supermarkety konečně uzavřely příslovečně nevýhodné smlouvy. Možná pomohli i multikulturní Vietnamci se svou sítí prodejen ovoce a zeleniny, která, vzpomeňme si, tady taky přece v 90. letech ještě nebyla.

Tržnice jsme, snad jako jediná země v Evropě, zlikvidovali sami, v té krásné Staroměstské, která byla ozdobou pražského centra, kde by se „plody české země“ vyjímaly před zraky největšího možného počtu cizinců i domácích návštěvníků Prahy, v tomhle „břichu Prahy“ , o němž psal své temperamentní reportáže E.E.Kisch, je dávno vestavěn supermarket Albert a už to nikdo nezmění. Na nádhernou železnou klenbu nikdo zrak nepozvedne. Nevzpomínám si, že by tehdy Václav Klaus v kterékoli ze svých funkcí hájil tradiční hodnoty „národního“ zemědělství, obchodu, řemesla. Svádět přebytek supermarketů a úplnou likvidaci tržišť ( které teď všeobecně zavádíme a nemáme na nich co prodávat, protože pěstitelé už jsou zavedeni jinak a mají jiné smlouvy) na Evropskou unii je demagogie, nikde v Evropě, včetně Slovenska, Polska, NDR a dalších postkomunistických zemích se tohle nestalo.

Podobně to je s mléčnými výrobky, jejichž místní charakteristiku a kvalitu dokonale zlikvidovala firma Danone se svými globalizovanými produkty. Přece privatizace mlékáren byla jednou z prvních korupčních afér u nás, a měla za následek především likvidaci menších mlékáren. Kdekoli v Evropské unii, včetně Slovenska, dostane člověk lepší mléko a mléčné výrobky než u nás, čert vezmi ty supermarkety. Přece i tenhle útok (tehdy ještě, dnes už ne) levných krámů s obrovským kvantem nekvalitního zboží způsobil falešný dojem, že všeho je dost, je to celkem levné a nejdůležitější je kvantita. Ještě před několika týdny jsem v podchodu v metru u Muzea viděla příšernou reklamu na, tuším, Lidl, na níž je rodina od velkého tatínka přes maminku, babičku, dědu, děti až po pejska a kočičku, jak ze všech sil vlečou nákupní vozík. U toho text: Táhnou, táhnou, ale plný vozík neutáhnou.

Na Jabkobraní ve Vrátkově ale nešlo jen o dobré tradiční jídlo. Vystoupil také pěvecký sbor a kroužek historických tanců. V obou tělesech byli členové všech generací, včetně celkem malých dětí, a dokázali vtáhnout do kola a do zpěvu i publikum. Sbor nakonec zazpíval Svatováclavský chorál, všechny jeho sloky. I tohle přece patří k tradičním hodnotám společnosti - její kultura, vědomí její starobylosti i schopnost navázat cestou experimentů. Pospolitost generací nejen v rodině, ale i v obci či v nějaké veřejné aktivitě. Pospolitost, která chrání před samotou, přestavuje i zdroj pomoci, kde je třeba, a dává životu řád a možnost rovného prosazení všech bez ohledu na sociální status.

Pod dojmem toho svatováclavského chorálu jsem si otevřela dodatečně prezidentův projev ze Staré Boleslavi, do něhož se mi nechtělo a odkládala jsem to, a větší snůšku demagogií a blábolu jsem už dávno nečetla. Vždyť ty tradiční hodnoty a konzervativní kvality zničila zejména Klausova devadesátá léta s jejich neregulovaným trhem, který podkuřoval konzumentům, až je úplně zblbnul. Který nikoho nechránil, ani oblasti, kde nastala úplná likvidační smršť. Vždyť to je démon levné pracovní síly, který k nám přivedl dělníky z východu prostřednictvím otrokářských agentur. Vždyť se náklady na zisky firem, zaměstnávajících tyhle nešťastné multikulturní pracovní síly, přenesly na stát v podobě podpor v nezaměstnanosti pro ty, kteří přišli o práci, a řešení problémů s lidmi bez domova, dokladů i prostředků, které zde tenhle divný kapitalismus zanechal. Multikulturalismus nám ordinuje globalizovaný trh, ropné a jiné války, a ani tomu tak neříkejme, protože o kulturu tady vůbec nejde. Tradiční a konzervativní hodnoty, jako je kultura, krajina, jazyk, víra, rodina a půda vylučuje z dialogu kdo? Mně se naopak zdá, že pan prezident vylučuje svou demagogií dialog.

Na konci minulého, quasi socialistického režimu, jsme si s mým mužem říkali, že kdyby nás nedejbože vyhodili z práce, můžeme jít dělat znovu to, co už jsme dělali: já jít pracovat do lesa a on do kravína. Po převratu bychom už nemohli — v lese pracují vesměs zahraniční dělníci z východu, kravíny v podstatě zanikly. Kdyby nás dnes vyhodili, musíme na pracák.

Pan prezident rád mluví o odpovědnosti za vlastní život a za životy rodinných příslušníků. Staví na piedestal rodinu a protekčním jednáním vůči svým synům dává jasně najevo, jak si takovou tradiční rodinu představuje. Ale v tradici naší národní kultury máme i Maryšu bratří Mrštíků a Preissové Její pastorkyňu, které tradiční rodinu problematizují — tak kam až, ke kterému modelu chce pan prezident do minulosti zajít? Když mluví o privilegiích, která v minulosti nikdy neexistovala, má zřejmě na mysli registrované partnerství. Ale v minulosti neexistovalo ani třeba volební právo žen — proti tomu pan prezident také namítá? Proč by neměly osoby stejného pohlaví vyjádřit odpovědnost za sebe navzájem právním svazkem, v čem se to vzpírá hodnotovému systému Západu? Proč se vůbec odvolává na rodinu v souvislosti se svatým Václavem, jehož příběh je zrovna dost hrůzostrašnou a rozhodně ne konzervativní rodinnou historií?

V úzkosti o sebe i své blízké člověk bývá spíš konzervativní. Přece si často přejeme, aby se něco bylo prostě nestalo, věci aby šly tak, jak šly dřív. Experiment, odvaha k novému řešení nejde moc z úzkostí dohromady. Ke změně většinou přistupujeme tehdy, kdy už je stávající stav neudržitelný. Na rozdíl od pana prezidenta si myslím, že společnost Západu je úzkostná ve svém lpění na stávajícím uspořádání (mluvím o občanské společnosti, nechávám stranou byznys) a že by potřebovala pojmenovat to, v čem žije, a odhodlat se ke změně, bez níž to prostě nepůjde.