Supermarkety jsem začala nenávidět už v devadesátých letech, kdy to u nás na vsi na Chebsku zabalila napřed Jednota a pak i soukromý krámek U čápa. Všichni začali nakupovat v nově postaveném Kauflandu a obecní mínění označilo majitele krámku U čápa za vydřiduchy, protože v Kauflandu je všechno levnější. Od té doby jsme dřeli těžké tašky autobusem z Kauflandu, a když něco došlo nebo jsem změnila stravovací rodinný plán, nedalo se to nijak improvizovat. Naše děti byly tehdy ve věku, kdy snědly přesně tolik jídla, kolik ho bylo doma, kdybychom dělali bůhvíjaké zásoby, vůbec bychom nevyšli s výplatou.

Doma byly brambory, chleba, nudle, olej, mouka a podobně, něco na ten chleba, maximálně vajíčka. Cesta velkých zásob, doplňovaných jednou za čas, byla pro nás neschůdná — kdo by také ten obrovský nákup autobusem přivezl? Svůj krámek na návsi jsme si my, vesničané, zlikvidovali sami svou vášní pro Kaufland a jiné super- a hypermarkety, ale to se stalo před dvanácti lety, tak nač ty stesky.