Supermarkety jsem začala nenávidět už v devadesátých letech, kdy to u nás na vsi na Chebsku zabalila napřed Jednota a pak i soukromý krámek U čápa. Všichni začali nakupovat v nově postaveném Kauflandu a obecní mínění označilo majitele krámku U čápa za vydřiduchy, protože v Kauflandu je všechno levnější. Od té doby jsme dřeli těžké tašky autobusem z Kauflandu, a když něco došlo nebo jsem změnila stravovací rodinný plán, nedalo se to nijak improvizovat. Naše děti byly tehdy ve věku, kdy snědly přesně tolik jídla, kolik ho bylo doma, kdybychom dělali bůhvíjaké zásoby, vůbec bychom nevyšli s výplatou.

Doma byly brambory, chleba, nudle, olej, mouka a podobně, něco na ten chleba, maximálně vajíčka. Cesta velkých zásob, doplňovaných jednou za čas, byla pro nás neschůdná — kdo by také ten obrovský nákup autobusem přivezl? Svůj krámek na návsi jsme si my, vesničané, zlikvidovali sami svou vášní pro Kaufland a jiné super- a hypermarkety, ale to se stalo před dvanácti lety, tak nač ty stesky.

V té samé době mi pohled na hypermarkety pootočil režisér Ladislav Smoček, s nímž jsem natáčela rozhovory pro plzeňský rozhlas. Ladislav Smoček je plzeňský rodák, vyprávěl, jak Plzeň, která se jevila šedivá a nudná, byla krásná před válkou tím, jak byla velkoměstská, všude svítily neony a v ulicích byli hezky oblečení lidé, firemní štíty byly malebné a město, plné kaváren a biografů, mělo šmrnc. To vše se v padesátých letech ztratilo. „Tenhle šmrnc najdete dneska v Carrefouru — čerstvá pizza, teplé bagety, mnoho druhů sýra, vína, pečiva, zeleniny. Carrefour má francouzského ducha, přinesl do Čech kulturu prodeje, výběr, rozmanitost,“ říkal Ladislav Smoček a nebyl důvod se nad tím nezamyslet. Režisér nebyl žádný požitkář ani zvláštní konzument, šlo mu o eleganci.

Pro nás byl Carrefour daleko, mnohem blíž bylo Tesco u nádraží, které tedy šmrnc rozhodně nemělo. Po dvou letech už ani Carrefour neměl tu eleganci, zelenina tam byla často nahnilá, oříšky přestaly být volně dostupné — a pak to Carrefour u nás zabalil. Když přemýšlím, kdo zlikvidoval tuhle eleganci, odpověď nenalézám. Svět — včetně světa nákupů — přestal být přehledný. Na místo Kauflandu se nastěhovalo Tesco: ani pizza, ani bagety, ani rybí delikatesy, ani prodavači na kolečkových bruslích, kterými Carrefour okouzloval děti. Bylo nám to jedno, do toho obchodu se dalo jezdit stejně jenom autem, byl daleko za městem na Borských polích. Ostatně stejné Tesco máme u nádraží. Až teď mě napadá, že elegantní obchod má být přece v centru — a ne někde v dáli na Borských polích. Jenomže Carrefour se zkazil a pak to zabalil všude.

Jednu zimu jsem strávila natáčením zvuků v supermarketech — podařilo se mi zaznamenat i smrt zákazníka, i ztrátu dítěte, rozbitý porcelánový servis, hysterický záchvat — jediné, co jsem nezažila, byl porod. V supermarketu mohl člověk zažít opravdu všechno.

V Praze na sídlišti, kde dnes bydlím, jsme v okolí měli samoobsluhy tři. Středostavovský Albert, který byl co do kultury prodeje celkem normální samoobsluha. Dalo se tam platit kartou, brali stravenky. O něco dál je nesympatický Lidl, kde nemají košíky, neberou stravenky a vůbec spoustu věcí nemají, protože v Lidlu nejde o poptávku zákazníků, ale o odbyt vlastního zboží. Člověk tam například nemůže koupit jeden pomeranč, deset deka čehokoli nebo půl litru mléka. Prostě to nevedou.

U zastávky autobusu je ještě Norma, vlastní sestra Lidlu, kde nelze nic — ani platit kartou, ani stravenkou, zeleninu tam mají ohnilou ze zásady, zboží tam leží celkem bez ladu a skladu, moc toho nemají. Člověk si tam připadá jako socka — a skutečně, socky tam většinou chodí a pak stojí venku opřené v závětří a pijí lahvové pivo nebo krabicák... V Normě člověk pozná nejnižší vrstvu obyvatel sídliště, a to je také jediný důvod, proč tam chodím. Norma a Lidl mají ještě jednu hroznou vlastnost, totiž že nevedou nákupní košíky, takže každý, i malý nákup, musí člověk vézt v káře mezi regály a musí mít na tu káru minci. Nechápu, proč ty mince už dávno nezrušili, vždyť pětikoruna by nemohla zabránit, aby někdo káru ukradl. A kdo by ji kradl a co by s ní dělal? Že by si do ní naložil ty lahváče, dokud je nevypije? Takto člověk musí lovit minci, cloumat s károu, překonávat její svévolný pohyb do stran a nakonec ještě dobývat minci zpátky.

V Albertu košíky měli, chodila jsem tedy tam. Taky tam pokladní zdravily, což v Lidlu nedělají (tam je to „U grobiána“) a v Normě je fronta u pokladny střediskem sociální pomoci, poradnou, místem stížností a stesků a trvá to tam dlouho i proto, že sám pokladní personál je retardovaný. Jenže Albert nám zavřeli.

Tak jsem byla za svou dlouholetou nenávist k supermarketům potrestaná — musím chodit tam, kde se mi to protiví, kde potraviny, které mám ráda, nevedou, kde mě nutí dělat, co nechci. Mimo jiné koupit si litr mléka, které se mi doma zkazí. Kdyby měli, sakra, aspoň půllitrové mléko, když už nemají vejce balená po šesti a chleba Šumava je tam nasládlý a bez vůně! A tehdy, před Vánoci, mě Pán Supermarketu vyslyšel. Chceš půllitrové mléko? Máš ho mít! Otevřela jsem doma litrovou krabici a ejhle — byla plná jen do poloviny. Jen půl litru mléka v litrové krabici s nápisem Pilos z Lidlu. Alelujá!