Válka, boj, dobytá kóta, puč — válečnické či alespoň vyhrocené metafory vytrvale provázejí dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Zdá se, že je to pokračování prudké polarizace společnosti, kterou přinesla prezidentská volba. Při bližším pohledu můžeme rozeznat přinejmenším tři roviny zápasu: spor mezi samotnými historiky, spor politiků zainteresovaných stran, a konečně, na nejhlubší úrovni, vnitřní zápas odehrávající se v mysli a paměti účastníků této nekrvavé války.

Spory a šarvátky mezi historiky provázejí ÚSTR od samého začátku, a nejsou vzhledem k charakteru a způsobu založení této instituce ničím neobvyklým. Dlouhá řada renomovaných odborníků, kteří za jeho nedlouhou existenci Ústav opustili, o tom podává dostatečně výmluvné svědectví. Tyto spory samy o sobě, pokud se odehrávají na úrovni souboje odlišných koncepcí, pohledů na hodnocení minulosti, přitom jsou vlastně prospěšné. V instituci, o níž se ještě před jejím vznikem vedly ohnivé odborné i politické debaty, je na ně jen mnohem víc vidět.

Užitečnost sporu jako prostředku k dosažení hlubšího a diferencovanějšího porozumění dokazují i texty historiků, které byly sporem podníceny. Vítězslav Sommer (zde a zde), Radka Šustrová (zde), Matěj Spurný (zde a zde) nebo Michal Kopeček nabídli promyšlený kritický pohled. Dá se říci, že bez dnešního sporu by jejich texty buď nevznikly, nebo by se jim dostalo mnohem menší pozornosti.

Politický spor o ÚSTR zajímavě ukazuje aktuální rozpoložení našich největších stran. Zatímco ODS je velmi aktivní, ústy premiéra Nečase mluví o puči, TOP 09 se drží zcela stranou a její předseda deklaruje ve sporu neutralitu. Sociální demokracie se brání nařčením z převratu a deklaruje ochotu Ústav zachovat a naopak jej stabilizovat a odpolitizovat. Komunisté považují celé dění kolem ÚSTRu za směšné a distancují se od něj.

Celkově je ovšem z reakcí politiků jasné, že v tomto zápolení nejde o žádné velké sousto. Snad jen občanští demokraté, zápasící s rekordním poklesem preferencí, cítí možnost upoutat na sebe radikální antikomunistickou rétorikou pozornost. Spíše se ovšem dá očekávat, že profitovat bude z události nakonec TOP 09, která se svou zdrženlivostí zcela očistila od případného podezření z politizace Ústavu a ukazuje sympaticky nezaujatou tvář.

V obtížné situaci se naopak ocitli ti z představitelů sociální demokracie, kteří jsou do sporu osobně zaangažováni. Pro Jiřího Dienstbiera i Lubomíra Zaorálka může být úspěch nové Rady ÚSTR v podobě uklidnění situace a zkvalitnění práce Ústavu významný v očích mnoha voličů levého středu, pro něž je (zřejmě na rozdíl od většiny ostatních voličů levice) dění kolem ÚSTRu podstatné. Nyní musí zejména Lubomír Zaorálek čelit vskutku drsné ofenzívě, kdy si dokonce z úst kardinála Duky vyslechl srovnání s krvavým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem.

Možná nejzajímavější je ale ta rovina sporu, která se dotýká největšího počtu z nás. Virtuální válka o ÚSTR zuřící několik dní na sociálních sítích a internetových diskusích odhalila, jak také může vypadat „vyrovnávání se“ s nevstřebanou a nezpracovanou minulostí. Nebyla a není to vždy četba pro útlocitné povahy. Nezřídka se například opakovala slova o tom, že jsme v roce 1989 prostě měli co nejvíc komunistů postřílet, padaly výrazy jako „komančský odpad“ na adresu radních Uhla a Šustrové. Jak si povšiml i odborník na období stalinismu Vítězslav Sommer, došlo dokonce ke vzkříšení obvinění z trockismu.

Laciný antikomunismus, pomáhající si paradoxně některými nástroji z arsenálu profesionálů komunistické propagandy, je zkrátka realitou. Není na tom nic divného: zločiny čtyřiceti let komunistické vlády jsou nepopiratelné, a vždy tak bude nasnadě přenášet frustraci z neuspokojivé, nemorální, nemilosrdné současnosti na zřetelného a jasně pojmenovatelného někdejšího nepřítele. O to více, že někteří představitelé dnešní KSČM se do tohoto obrazu bez obtíží vejdou.

O to důležitější je podporovat nestranné bádání o všech aspektech nedávné minulosti. To se naštěstí děje nezávisle na Ústavu totalit; dobrým vyústěním současné krize kolem ÚSTR by bylo, kdyby se na tomto společném díle i nadále a možná ještě lépe mohlo podílet i toto specifické historické pracoviště. Snad se totiž dá říci, že nejlepším způsobem vyrovnání se s minulostí je žít plně v přítomnosti a umět tvořivě a trpělivě pracovat s dědictvím vlastní paměti.