Nepřipadá mi příliš vkusné vyjadřovat se veřejně k situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), když je můj mladší bratr Michal Uhl členem jeho rady. Ovšem vzhledem k tomu, že jiné pěkné pravidlo, a to, že neneseme odpovědnost za činy svých příbuzných, zdá se neplatí, rozhodla jsem se porušit i to první.

Zpolitizovaná rada?

Nepříjemné je to o to víc, že jsem už rezignovala na debatu o minulosti a antikomunismu, protože mám pocit, že nikam nevede, a také jsem nesouhlasila s tím, že můj bratr Michal Uhl kandiduje do rady ÚSTR. Bohužel jsem však o nových členech rady nerozhodovala já, nýbrž Senát PČR.

Můj nesouhlas pramenil zejména ze skutečnosti, že jeho jméno (do této chvíle nikoli on sám) je veřejně známé, a on se tak nutně musel vystavit podezření, že byl zvolen proto, že se jmenuje Uhl. Tedy nemusel, pokud by rada dělala to, co si přejí antikomunisté a odpůrci změn v ÚSTR, to znamená nic. Skutečnost, že sociologické vzdělání je pro danou funkci docela vhodné, na věci nic nemění, dokonce ani to, že potomci odpůrců minulého režimu v předešlých radách působili, a nikomu to nevadilo. Dalším hendicapem je v české ageistické společnosti jeho věk. Je tedy snadným terčem, což věcné diskuzi neprospívá.

Na druhou stranu kdyby nebyl synem disidentů, byl by třeba synem komunistů. Nebo by mu zase vyčítali, že jeho jméno nikdo nezná, že nikdo neví, kdo je a odkud pochází. Ono by se asi vždycky něco našlo. Jediným opravdu zaručeným receptem proti společenské šikaně je nevyčnívat a nic nedělat. Otázkou ovšem zůstává, zda má smysl investovat tolik energie do nápravy instituce, ve které pořádek zřejmě udělat nelze.

Levicový senát sice navolil radu politicky poměrně vyváženě, nicméně se brzy začaly ozývat hlasy, že se chystá levicový puč. A sešly se zde navíc zcela nešťastně dva aspekty. Prvním je rovina technického fungování ÚSTRu, zejména pak chaos, který provází digitalizace, neschopnost dosavadního ředitele ústav reálně vést, a rovina ideologická, tedy otázka čím vším by se ÚSTR měl zabývat a k čemu by měl sloužit.

Levicový puč

V protilevicovém rauši (už je možná načase přestat používat eufemismu antikomunistický, když se ve skutečnosti jedná o strach z levice) se dostaly do oběhu různé fámy. Nová rada prý je politicky zaúkolovaná, aby ústav zrušila, znepřístupnila archiv, zastavila digitalizaci, a připravila půdu pro koalici KSČM a ČSSD, přetvořila obraz dějin, atd. atp. Nejlépe to asi shrnula Monika Pajerová ve svém alarmistickém příspěvku, ve kterém (od 38. minuty a 28. sekundy) nastiňuje temnou budoucnost vlády levice a ptá se: Co se stalo s Petruškou Šustrovou, kterou jsme znali jako normálního slušného (rozuměj pravicového) člověka? A neptá se jen Monika Pajerová, tu otázku si klade řada protilevičáků (to označení je ovšem jazykově odporné, zřejmě zůstanu u toho antikomunismu).

Pro všechny ty, kteří se ptají: Co se stalo s Petruškou Šustrovou? mám odpověď. Přečtěte si její knihu O světě kolem nás, což je vydaný soubor publicistických textů Šustrové, z nichž část věnuje situaci v ÚSTRu. Abyste koupi či zapůjčení knihy zúročili plně, můžete se v článcích snažit odhalit její trockistickou úchylku, nebo bolševické sklony. Přeji dobrou zábavu.

Věcná kritika ústavu spíše technického rázu ze strany Petrušky Šustrové dostala navolením nové rady konečně prostor, neboť ji většina členů byla ochotná podpořit. K tomu se přidalo ještě další téma, a to politické chápání instituce.

Byla to zlá a krutá totalita, odpovědnost neneseme

Za velice nešťastnou považuji terminologickou tahanici o pojem totalita. Debaty o pojmech jsou obtížné, i když se odehrávají v malé skupině lidí, přínosné jsou v rámci jednoho vědního oboru, a snad jsou ještě k něčemu v mezioborové diskuzi. V polarizované společnosti, kterou Česká republika bezesporu je, je taková debata nemožná. Ba co hůř, dále ji rozděluje.

Každý argument, který bych se pokusila vyslovit na podporu teze, že totalitou lze nazývat padesátá léta, nikoli však normalizaci, budou mí názoroví oponenti chápat jako bagatelizaci toho období. Nic na tom nemění skutečnost, že já zase vnímám jako bagatelizaci povahy systému let padesátých, když se obě tato období staví (terminologicky) na roveň.

Stejně nešťastné je zmiňovat ve zkratkovité a emocionálně vyhrocené diskuzi o minulosti materiální výdobytky, byť rozumím záměru pochopit, co všechno přispělo k udržení tehdejšího režimu. Když se však něco takového vysloví nahlas, antikomunisté jsou okamžitě přesvědčení, že ten, kdo něco takového řekl, minulý režim hájí.

Pokud bych otevírala diskuzi o pojetí minulosti, začala bych z jiného konce. Předpokládejme, že si nikdo z nás, kdo o tom přemýšlíme a případné diktatury (nebo totality, autoritářského režimu, vlády pevné ruky, prostě jak je každému libo; jsme v novinách, je to můj oddechový sloupek, který čtete doufám jen pro radost, nikoli analýza, a už vůbec ne vědecká stať) se bojíme, nepřeje žít v nesvobodné společnosti. Jaké je třeba vzít si poučení z minulosti? K čemu nám vlastně minulost může sloužit?

Domnívám se, že je třeba klást si zejména dvě otázky. První je, jaké jsou příčiny toho, že se  takové režimy vytváří, a druhá je, co přispívá k tomu, že se nějakou dobu udrží. Kdyby jediné nesvobodné režimy na světě byly ty komunistické, zněla by možná správná odpověď na první otázku: komunismus. Ale není tomu tak, nesvobodný režim může mít i jinou příčinu, než je „propagace komunismu“.

Odpověď na druhou otázku by mohla znít strach z represe. Mohla. Ale zní? Když si představím pozdní normalizaci, napadá mě, proč vlastně chodili lidé k volbám? Opravdu to bylo ze strachu, že jejich děti nebudou moci studovat, když tam nepůjdou, jak se mnozí z nich hájí? Zkoumal někdo, zda lidé, kteří děti v kritickém věku s ambicemi studovat neměli, ignorovali častěji volby? A víte, co by se stalo, kdyby k těm volbám nikdo nešel? Zřejmě by to byl režimu konec.

Používání tvrdého pojmu totalita je v ČR tolik populární proto, že je to pro řadu lidí výhodné. Čím hůře budou popisovat normalizační režim, tím spíše se mohou vyvazovat z odpovědnosti za vlastní slabost, kolaboraci, loajalitu, které husákovskému vedení prokazovali.

Nejsem sice jediná, kdo se snaží na tento aspekt vnímání normalizace poukazovat, přede mnou, to udělal už například Petr Pithart (viz například odpověď na první otázku v tomto rozhovoru), ale to jsem nevěděla a přišla jsem na to sama. Připadám si úplně jako Jára Cimmrman.

Velká válka o jeden ústav

Snaha přivést do archivu řád, zajistit, aby digitalizované dokumenty byly opatřené příslušnými metadaty, tedy archivními popisy a seřazené do inventářů a katalogů tak, aby byly skutečně přístupné badatelům i široké veřejnosti, se ve zhysterizované diskuzi přetavila v obavu, že se archívy uzavřou, možná dokonce zničí. A to proto, že v radě sedí levičáci. Ti mají přirozeně jedinou touhu: zabránit zkoumání minulosti, ochránit komunisty, protože všichni levičáci jsou v hloubi duše „bolševici“ („bolševici“ jsou obzvlášť hnusní komunisté).

Opravdu nikoho z rozhicovaných antikomunistů nenapadlo, že škraloupy v minulosti mají i politici pravicových stran? A že za motivem některých politiků ODS může být kromě snahy vytřískat pro sebe politický kapitál i obava, že archivy už nebudou pod jejich nepřímou kontrolou, a něco se v nich najde i na ně?

To, co se spustilo v reakci na působení nové rady, mělo povahu davové hysterie. Sledovala jsem tiskové konference, poslouchala záznamy z jednání rady, četla články v novinách, a také sledovala diskuze na facebooku, kde jsem při dobrém mentálním zdraví přežila už dvoje emotivně vyhrocené volby. Špína, která se kolem mě valila, se mě tentokrát dotýkala i osobně. Říkala jsem si, proč mám pořád dokola číst v různých diskuzích, že je můj otec trockista, bratr bolševik, marxista, kryptokomunista, popřípadě také trockista, Petruška Šustrová trockistka či maoistka, levičáci odporní bolševici, socialisti komouši, a tak pořád dokola. Co mi to jen připomíná?

A když se, aniž bych se k situaci nějak výrazně vyjadřovala, dostalo této milé pozornosti několikrát i mně, ovládla mě snad poprvé v životě chuť argumentovat mým dětstvím, abych dokázala, že opravdu vím, co to znamená žít v nesvobodě, a že bych byla blázen, kdybych si jakoukoli formu nesvobodné společnosti přála.

V takové diskuzi mám výraznou nevýhodu. Můj oponent zná mou rodinnou historii, tedy aspoň si to myslí, a libovolně ji interpretuje, kdežto já většinou vůbec nevím, co dělal před listopadem 1989, netuším, co dělali jeho rodiče, nemohu znát traumata, která si sebou nese. A tak jsem se rozhodla dát si od virtuálních diskuzí na pár dní pauzu. Abych neubližovala sobě, nebo těm druhým.

Nová levicová rada a nové pravicové vedení

Nakonec se ukázalo, že nová ředitelka je blízká ODS, jak píše ve své velice zajímavé analýze Jan Schneider (Nová šéfka ÚSTR Pavla Foglová měla v minulosti vazbu na ODS, její nový náměstek je spojen s TOP 09, a výběrové řízení — které podle mě mělo být hned, a ne až za rok, kdyby snad radní stáli o nějakou tu konstruktivní kritiku — proběhne zcela určitě pod přísnou kontrolou veřejnosti. Rada navíc nemá kromě výběru ředitele žádné pravomoci, a opravdu těžko bude ovlivňovat to, o čem mají historici bádat. Levicový puč se tedy nekoná. Racionálnější komentáře, které nebudou postavené na hysterickém fanatismu, projdou bez většího zájmu angažované veřejnosti a zůstane jen podivná pachuť nejrůznějších podezření a obvinění z bolševismu. A taky jako obvykle strach ze všeho levicového, abych nezapomněla.

Na závěr nic veselého

Smutnou podívanou pro mě byla tisková konference, kde kromě trapného výlevu Ondřeje Vetchého, protagonisty mnoha „totalitních“ filmů (ke kterému napsal výborný komentář opět Jan Schneider, Vetchý k vidění v odkazu na tiskovou konferneci od 37. minuty a 40 sekundy), četla Naděžda Kavalírová z papíru své prohlášení. Zdůraznila, že je čte jako politická vězeňkyně, k nimž zjevně neřadila Petrušku Šustrovou. Naděžda Kavalírová byla v padesátých letech uvězněna, a za normalizace pracovala osmnáct let jako samostatný odborový referent na ministerstvu práce a sociálních věcí, což neuvádím proto, abych ji dehonestovala, ale proto, abych ukázala, jak nevyzpytatelné jsou cesty páně. A také pro ilustraci toho, jak je minulost celé společnosti i každého jedince složitá, i když se některým lidem zdá vše průzračně jasné. Já ji za angažmá na ministerstvu v té tvrdé totalitě morálně soudit nedokážu, vy ano?