„Včerejší odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana bylo čistě politickým rozhodnutím. Sociální demokracie zneužila většinu, kterou má v Senátu, a postupně do rady Ústavu dosazovala své exponenty, kteří včera poslušně splnili zadání špiček sociální demokracie pod taktovkou Jiřího Dienstbiera, Lubomíra Zaorálka a komunistů. Jedinou čestnou výjimkou mezi radními je dnes již jen doktorka Naděnka Kavalírová. Je to další důkaz neustále se prohlubující spolupráce mezi sociálními demokraty a komunisty. Zvlášť znepokojující je přitom to, že čtvrt století po sametové revoluci se komunisti prostřednictvím sociálních demokratů opět snaží kontrolovat školství a studium historie a snaží se diktovat, jak se smí a nesmí mluvit o nacistické a komunistické historii naší země. Přitom právě to jim sociální demokraté povolují na krajích, jak vidíme dnes i denně, a včerejším rozhodnutím ukázali, že jsou připraveni dělat to i na celostátní úrovni.“

Takové bylo včerejší prohlášení poslance za ODS Marka Bendy k vyhrocené situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud by se jednalo o prohlášení člověka s psychiatrickou diagnózou paranoie, bylo by vlastně všechno v pořádku. Zatím se ovšem žádný psychiatr neodhodlal, nezbývá tedy, než se vyjádřením Marka Bendy zabývat vážně.

Mobilizační potenciál promluvy je na první pohled značný. Marek Benda odvážně odhaluje „exponenty“ poslušně plnící zadání sil zla. Za takový slovník by se jistě nemusel stydět ani Klement Gottwald ve svých nejlepších letech. Nelze se ovšem zbavit dojmu pocitu viny, jímž Benda musí trpět. Pocitu viny, zdali nemohl přece jen pracovat lépe a povšimnout si, jaký zákon kdysi, při zakládání ÚSTRu, spatřil světlo světa.

No ano, bylo to přece v dobách, kdy ODS měla v Senátu většinu a nejspíš v domnění, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Když o většinu v Senátu přišla, musí pak jít nutně o ohrožení demokracie ze strany temných sil, tedy komunistů, které sociální demokracie beztak jen kryje.

Chápu Bendovo rozhořčení nad vlastním selháním. Ač je vládní koalice, jejímž je členem, schopna svou stojedničkovou většinou rozvrátit cokoli, úplně zapomněli změnit zákon o ÚSTRu. A včas převést pravomoci z oranžového Senátu na Sněmovnu, kterou ještě kontrolují. Neodpustitelné! A nezachrání to nejspíš ani „Naděnka“, která byla v radě ÚSTRu přehlasována. A jak jinak než nedemokraticky. Hned také běžela bránit demokracii za Markem, protože co je to za pořádky, aby si ji mohl dovolit někdo přehlasovat. Třeba ta strašná „levičačka“, předsedkyně rady ÚSTRu, někdejší mluvčí Charty 77, členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, komunistickým režimem dva roky vězněná Petruška Šustrová, jejíž levicovost už demaskovali takoví myslitelé jako Petr Hájek nebo Adam B. Bartoš, od nichž je „nalevo“ vlastně kdokoli. (Kdo chce nahlédnout do děsivé „levicové“ tváře „exponenta“ Petrušky Šustrové, může si přečíst třeba tohle.)

Pokud jste to ještě nevěděli, podle ODS a Marka Bendy má právo na existenci pouze jeden typ demokracie. A to ten, v němž vítězí ODS a v němž má občan právo svobodně a demokraticky zvolit si... ODS. Jakákoli jiná volba je totiž nedemokratická. Kdo ví, jestli splňuje kritéria demokratičnosti aspoň TOP 09. Pokud tedy máte pocit, že vás současná vláda dře z kůže a že byste měli volit sociální demokraty a komunisty, je vaší povinností si uvědomit, že nemůžete, protože byste volili totalitu, a že vaše jediné demokratické právo je volit strany, které vás dřou z kůže. A podobně je tomu v hysterické kauze ÚSTR.

Pakliže se vyskytne zákon, který kdysi protlačila sněmovnou ODS podobným způsobem, jakým se dnes protlačují vládní reformy, a který po vcelku logické změně konstelace politických sil začne nahrávat opozici, jde automaticky o útok na demokracii. Musíme pro to ovšem mít pochopení. Marek Benda se při svém pracovním vytížení zmohl jen na absolvování plzeňských práv.

Jak výtečná to byla škola dokládá i jeho floskule „politické rozhodnutí“ použité samozřejmě pejorativně. Jde vůbec o specialitu ODS, když její politici dehonestují všemožné akce, děje a jevy, jako např. demonstraci odborářů nebo nyní dění kolem ÚSTRu, slovem politický. A myslí tím účelový, neupřímný, vypočítavý apod. Vypovídají tím především sami o sobě. O tom, co pro ně znamená „politika“. A také o úrovni svého myšlení a vzdělání. Protože kdyby nějakým disponovali, věděli by, že slovo politika je odvozeno od řeckého slova „polis“, tedy obec. A tedy že „politika“ znamená správu věcí obce, starost o věci obce. To znamená, že cokoli pronesete o své obci, např. České republice, cokoli ve vztahu k ní uděláte (a je to takřka cokoli), je politickým činem. A dokonce i to, když prohlásíte, že vás politika nezajímá. I to je politickou skutečností. Stejně jako je politickou skutečností, že je Marek Benda schopen držet se s podobnými deficity inteligence a představivosti ve vrcholové politice už dvacet let. Člověk, který si myslí, že ústav, jenž si ve svých proslovech občas příznačně plete s úřadem a který vznikl na základě politického rozhodnutí ODS, by měl být z oblasti politických rozhodnutí náhle vyjmut. Nejspíš skrze magické zaklínadlo. Jiná možnost mě nenapadá.

Prohlášení Marka Bendy tak jen dokazuje, co o ODS dnes už všichni vědí. Že není ochotna respektovat ani zákony, které si pro sebe na míru schválila. Natož ty ostatní. A že byl ÚSTR od samého začátku směřován k tomu, aby studium naší minulosti učinil klackem na levicovou opozici. O tom není pochyb přinejmenším od kauzy s Jiřím Dienstbierem starším, kterou v reakci na Bendův projev připomněl jeho syn, a v níž byl tento disident a za komunismu politicky pronásledovaný a vězněný člověk lživě skrze „únik“ materiálů do médií obviněn ze spolupráce s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou i přes to, že přímo v ÚSTRu byl k dispozici spis prokazující opak.

Mám ovšem s Ústavem pro studium totalitních režimů i svou osobní zkušenost. Zhruba před půl rokem se začal uskutečňovat projekt autorů spolupracujících s moskevským Těatr Doc, v rámci něhož měli ruští a čeští dramatici vytvořit společný text reflektující události kolem Pražského jara 1968 a následné ruské invaze. Přítomen byl také zástupce ÚSTRu. Posléze jsem se dozvěděl, že tento chlapec vyvíjel na českou koordinátorku nátlak, abych byl z projektu jako ideologicky nevyhovující odstraněn. Když se to u ní nesetkalo se vstřícností, telefonoval do Českého centra v Moskvě, aby mě na pokračování projektu na ruské půdě nepozvali, protože nejsem důstojný zástupce České republiky, mé názory jsou zcestné a že tam vůbec ztropím jen nějakou neplechu. Jeho požadavek se ovšem ani v Českém centru nesetkal s pochopením, protože v něm, na rozdíl od ÚSTRu, ještě stále sedí demokraté, což by měl Marek Benda určitě napravit, a do Moskvy jsem nakonec letěl.

Mí noví ruští přátelé, poměrně protiputinovsky naladění dramatici, byli historkou docela pobaveni a vyslovili přání, abych fragment o této obskurní zkušenosti do projektu ještě přidal, protože v Rusku určitě padne na úrodnou půdu. A tak ji napíšu. Ať i Rusové vidí, jak krásná je česká demokracie podle ÚSTRu a Marka Bendy, vášnivého obhájce Ústavu pro studium totalitních režimů, uctívajícího jednu z ikon totalitních režimů, samozřejmě těch správných, protože proamerických a protilevicových, Pinocheta.