Patrik Eichler ve svém posledním textu poukázal na způsob, jakým média tvarují obraz komunistů a komunismu. Projev Miroslava Grebeníčka z minulého pátku média automaticky zařadila do přihrádky komunistických výroků. Titulky většiny internetových zpravodajských serverů zjednodušily sdělení celého Grebeníčkova projevu do formulace „Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť“.

I letmý pohled na plné znění projevu ukazuje, že Grebeníček Palachovu oběť nezpochybnil. Odkud se potom vzaly titulky? Jednoduchou odpověď nabízí článek, který vyšel na Idnesu záhy po upozornění na zmíněný projev. Fotografie mladých komunistů s popiskem „Komunisté za své názory často demonstrují. Za jejich vlády demonstrace proti nim možné nebyly - respektive se neobešly bez následků,“ otevírá okomentovaný výčet citátů funkcionářů KSČM, které se týkají období před rokem 1989. Text Grebeníčkův projev ještě za tepla řadí do „hitparády“ komunistických výroků. Stává se srozumitelným, jedním z mnoha. Jako by čtenáře nabádal k zábavě namísto rozčilení: podívejte, to, co řekl před chvílí Grebeníček, není nic nového. Komunisté volají po návratu do minulosti: odporují, že by režim panující v Československu mezi léty 1948-1989 byl zločinným, volají po obnově železné opony, lživě vyzdvihují vlastní členy jako oběti nacismu, obhajují činnost pohraniční stráže a nyní dokonce zpochybňují čin Jana Palacha.

Komunistický štítek nalepený na některé výroky o minulosti pak znamená všechno předešlé. Komunistický výrok je ten, který se za každou cenu pevně drží oficiální stranické linie předlistopadové KSČ. Když Miroslav Grebeníček promluvil ve sněmovně o Jana Palachovi, nemohl pronést nic jiného než komunistický výrok: musel jeho čin zpochybnit. Tuto logiku, kdy komunismus znamená pouze obhajobu minulosti, Patrik Eichler velice trefně nazval Pavlovovým reflexem.

Dále však s Patrikem Eichlerem souhlasit nemohu. Nedokážu s ním sdílet optimistické vysvětlení současného průběhu souboje o minulost. Ve svém článku píše, že vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, prosazení zákona o třetím odboji a nynější snaha o ustavení 16. ledna coby státního svátku na památku Jana Palacha jsou sice pokusy o legislativní upevnění konkrétní interpretace historického příběhu, ale zároveň bez dalšího osvětlení avšak s patřičnou dávkou sebejistoty uvádí, že pravice již monopol na výklad minulosti ztratila. Co když uvedené sdělení obrátíme do upravené otázky: Prohrála již pravice souboj o minulost?

Nejdříve musí být jasno v tom, jaký příběh se upevňuje v současné legislativě. Jedná se o výklad období 1948-1989 (případně šířeji 1938-1989) jako jednolité „doby nesvobody“. Příběh rozlišuje zlý, represivní režim a dobrou utlačovanou společnost. V různých variantách klade důraz tu na absolutní moc režimu a jindy na aktivní odpor společnosti. Jednání jedinců se rozlišuje na kolaboraci či odpor/odboj.