Sociální demokracie se znemožnila! Tfuj! ÚSTR musíme zrušit! Takto a podobně oslavovala mladá univerzitní levice středeční volbu čtyř nových členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ze svého pohledu má pravdu zcela: ÚSTR je symbolická kóta české pravice v souboji o výklad let vlády KSČ. Je to instituce, která cíleně pomlouvala zasloužilé reprezentanty politické a kulturní levice, jakým je Milan Kundera a byl Jiří Dienstbier starší. A je to instituce, ze které nakonec i ti nemnozí příznivci levice byli odejiti. Pokud jde o symbolický spor, lidé a instituce splývají. Adam Hradilek a Jan Hrbáček a ÚSTR jsou jedno, a kdo je v ÚSTR, nebude odlišen.

Zvolit za členku Rady symbolické instituce devětaosmdesátiletou vypjatě antikomunistickou předsedkyni Konfederace politických vězňů Naděždu Kavalírovou je krok, který museli mladí příznivci levice od senátorů považovat za zradu na ideálech nebo přinejlepším za špatný vtip. Šestačtyřicetihlavý senátní klub si pak renomé nevylepšil, když zvolil další kandidáty čtyřiceti hlasy, z nichž kdovíkolik bylo sociálnědemokratických. Jediný z nich, politolog Lukáš Jelínek, přitom tak či onak může být považován za kandidáta levice.

A v tom všem má mladá univerzitní levice pravdu. A v tom všem je středeční hlasování Senátu ostudou klubu sociální demokracie.

Připojme jen několik ale.

Ale první: Při volbách tohoto typu rozhoduje osobní renomé kandidáta. Jenže ani jeden z těch renomovaných akademiků, které by snad mladá univerzitní levice chtěla mezi členy Rady ÚSTR vidět, prostě a jednoduše nekandidoval. Řada z nich to dokonce výslovně odmítla. Není pak divu, že byli zvoleni lidé, u kterých už měli senátoři povědomí, že se angažují (Michal Uhl). A že z jakoby neutrálních odborníků vybrali archivářku Emílii Benešovou. Ten ÚSTR je totiž vlastně také veliký archiv, na který by asi měl někdo dohlížet.

Ale druhé: Při volbách tohoto typu rozhodují osobní kontakty na lidi, kteří rozhodují. Jenže je to mladá univerzitní levice, kdo se od sociální demokracie často okázale distancuje, aby jí pak beztrestně mohla vytýkat zbabělost. Jenže když u nějakého rozhodování nejsem, těžko mohu předpokládat, že na mě někdo bude brát ohled. A to zvlášť tehdy, když jako vlivný člověk mám kolem sebe lidi, kteří se přeci v tématu vyznají a znám je už dvacet let. Jistě je tu deficit věku, ale ten se překonává sám od sebe.

Ale třetí: Nelze senátorům za ODS zakázat, aby hlasovali. Sdílím názor, že umožnit volbu Naděždy Kavalírové do Rady ÚSTR je trestuhodná chyba. Jenomže pokud dostala 42 hlasů a na jednání bylo přítomno nejméně 25 senátorů ze stran s antikomunistickým profilem, tak kolik bylo potřeba hlasů od sociální demokracie? Těžko přitom přesvědčit všechny senátory sociální demokracie, aby nehlasovali pro zástupkyni Konfederace politických vězňů. Má to důvody historické i symbolické, roli jistě sehrál i strach části senátorů z případné další štvavé kampaně proti ČSSD, pokud by Senát Naděždu Kavalírovou odmítl.

Ale čtvrté: Práce pokračuje. Jeden člověk navržený občanskými sdruženími bude volen v březnu. Příští rok by měli být zvoleni i dva kandidáti navrhovaní Sněmovnou. Do roka a do dne tak bude Rada ÚSTR vypadat jinak a je potřeba se zasadit o to, aby vypadala lépe. A pokud si mladá levice vybrala ÚSTR jako cvičiště pro další politické střety, pak je na čase se do toho tréninku pustit. Protože ÚSTR je kóta symbolická, ale vlastně malicherná, když vidíme, že na příští vládu levice čeká rušení soukromých penzijních fondů, razantní zdaňování bank nebo práce na technologické změně, která nám přinese energetickou soběstačnost.

Mladých politiků s ideály a zkušenostmi bude česká levice pro tyto úkoly potřebovat více, než jich bude k dispozici. V sociální demokracii jsou osobnosti, na které se dá v tomto směru obrátit. Udělat to může i ten, kdo se strany jako celku zatím ještě bojí.