Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, to jsem udělal, myslím, úplně poprvé, že jako řídící schůze jsem se hned přihlásil a využil jsem práva přednosti. Udělal jsem to proto, že chci promluvit ještě o jiných možných výhradách, než které na začátku svého vystoupení uvedl kolega Liška. A jsou to výhrady velmi obecné, a proto myslím, že je logické, abych s nimi vystoupil na začátku rozpravy.

Je to zbytečné, já to přesto řeknu, že nemám vůbec nic proti motivům autorů tohoto zákona. Jsem ale přesvědčen, že je možné naplnit je nějak jinak. Budu mluvit o zákonech, které hodnotí minulost a které, chtě nechtě, uzákoňují výklad minulosti. A pokládám za nutné začít určitou rekapitulací. Budu mluvit nejdřív o Česko-německé deklaraci z roku 2000. Sněmovna deklaraci schválila, ale k větě, kterou se vyjadřuje souhlas s ní, přidala slova, kterými přitvrdila asi vůbec nejzávažnější myšlenku deklarace, totiž ideu tlusté čáry za minulostí.

Zatímco v samotné deklaraci Česká republika a Spolková republika Německo prohlašují, že v historii nebudou hledat střelivo pro politické útoky, podle Sněmovny se takové činnosti musí přímo cíleně zabránit, tedy nevracet se k poválečným letům, ale vyloučit je z politické rozpravy. Tento přidaný text naváděl, jak deklaraci rozumět a číst.

Byly tehdy spory o to, zda to vůbec není znehodnocení, či přímo zneplatnění deklarace. Připomenu, že Senát deklaraci schválil, aniž by ji naštěstí jakkoli dointerpretovával. Pokus o to tu byl. Jsou tu možná pamětníci, i já si na to dobře pamatuji, protože jsem tehdy právě řídil schůzi.

Pak připomenu zákon č. 292/2004, o zásluhách Edvarda Beneše. Senát návrh zákona, připomenu, že to byl návrh komunistických poslanců, zamítl. Já osobně dodávám, naštěstí. Sněmovna však naše zamítnutí přehlasovala. Prezident zákon nepodepsal.

Máme čistý štít, i pokud jde o návrh zákona o Památníku z doby nesvobody z roku 1999. Byl to návrh kolegy Žantovského, který vymezil tuto dobu lety 1939-1989, aniž hodnotil a pojmenovával minulost, její jednotlivé fáze. Bylo tím vročením nepřímo řečeno, že o tom, zda do let nesvobody patří i léta 45-48, nebude rozhodovat zákonodárce, ale bude to předmětem nikdy nekončících bádání a diskusí, které bude památník organizovat a stimulovat. Byl jsem pro. Zákon nepoužíval adjektiva totalitní, autoritářský, nedemokratický. Podle mého názoru výstižně mluvil prostě o době nesvobody.

Vláda Miloše Zemana s naším návrhem zákona vyslovila nesouhlas. Sněmovna náš návrh zamítla právě proto, že ve vročení památníku byly zahrnuty i ony necelé tři poválečné roky. Čili Sněmovna zaujala pozici negativního zákonodárce, který si osobuje právo minulost třídit a hodnotit.