Nesnesitelná lehkost blití na Milana Kunderu
Petr PospíchalRozhovor redaktora Vitvara s autorem Novákem v Respektu je těžká četba. Podává svědectví o tom, že z českých dějin ani jeden z pánů nepochopil vůbec nic. Působí, jako by chtěl Respekt nabrat kurs k Parlamentním listům středních vrstev.
Je to jedna z nejostřejších bojových metod v přímých střetech. Odjištěný granát vhodíte do davu a chvíli počkáte, co se bude dít. Jedno ale víte najisto: že se něco stane.
Týdeník Respekt se rozhodl simulovat tuto metodu písmem. Uveřejňuje dva texty o Milanu Kunderovi, článek Jana H. Vitvara s názvem Nesnesitelné bytí Milana Kundery o knize Jana Nováka, která v nejbližších dnech vyjde pod názvem Kundera, a také rozhovor téhož redaktora s autorem knihy.
Autor Novák je z těch, kteří se s ničím příliš nepářou. Skromnost a uměřenost ho nesvazují, sám sebe v rozhovoru přirovnává ke španělskému conquistadorovi ze 16.století Hernánu Cortézovi, dobyvateli Aztécké říše a velké části dnešního Mexika.
O Kunderovi toho Novák podle svých slov moc nevěděl až do chvíle, kdy si v antikvariátu náhodou koupil Kunderovu knihu Poslední máj, poemu o Juliu Fučíkovi z roku 1954 ve třetím vydání z roku 1963. Autor Novák zděšen, že ještě v tom roce vyšla Kunderovi tato kniha, si řekl, že o něm, nevěda nic, chce vědět víc.
Nováka zajímají témata, která můžou oslovit svět, nic menšího jej nezajímá, a proto se rozhodl o Kunderovi napsat knihu. Tazatel Vitvar tahá lano stejným směrem, připomíná autorovi jeho knihu o bratrech Mašínových z roku 2004 a ptá se: „Lákalo vás podívat se i na druhou stranu barikády?“ Novák je úderný, ale velkorysý, s jemnocitem dobyvatele Mexika shrnuje Kunderovy osobnostní rysy a dospívá k závěru, že „takhle ustrojené osobnosti pak máte tendenci odpustit spoustu věcí. Ne ale všechno.“
Novákova kniha Kundera ještě není v prodeji, takže rozhovor je především předprodejní propagací. A kontroverze prodává dobře, proto takhle zostra. Cokoliv Kundera činil, bylo záludné a účelové, jak Novák na příkladech vysvětluje. Kundera se v exilu naučil anglicky jen proto, aby mohl dohlížet na překlady svých děl, v rámci svého „kunderovského byznysu“, jak spisovatelovu tvorbu Novák chápe.
Novákův jazyk je bulvární, přepjatý, útočný a odsudečný. Nevím, jak v knize, ale v rozhovoru svoji schopnost porozumět Kunderovu dílu rámuje výrazy jako „vytřískal“, „bezostyšně“, „vykrádá“. K čemu recenze, rozbory, eseje, správný střelec přece nezaváhá: „Zatímco Hrabal sršel od počátku nápady a nevěděl, kdy s nimi přestat, Kundera každý nápad opečovával a užíval si ho, protože jich nebylo moc.“
Mezititulek „Estébáci byli jeho hoši“ směruje rozhovor k temnějším závěrům, než jsou nějaké spisovatelské výkony a inspirace. Překvapilo by mě, kdyby Respekt mínil zpochybnit svůj článek z roku 2008, v němž Kunderu obviňuje z udání, jež mělo dovést pana Dvořáčka na mnoho let do vězení. Zároveň mě ale překvapuje, že Novák k této kauze ani po čtyřletém úsilí nepřináší nic nového, protože „naprosto dostačuje, co bylo dávno zveřejněno, čili policejní zápis o jeho udání a veřejná pochvala od náměstka ministra vnitra, při níž byl označen za vzor pro ostatní studenty.“
Na devět set stran knihy tedy trochu málo k události, na jejímž popisu v Respektu z roku 2008 staví určitá část veřejného mínění své příkré soudy o Kunderovi. Podle Nováka Kundera opravdovým odpůrcem komunistického režimu nebyl.
Novák v rozhovoru avizuje velmi podrobné informace o údajné nespoutané Kunderově sexualitě. To jistě lidi zaujme, sex slavných dobře prodává. Trapné to Novákovi není, protože „estébáci byli jeho hoši“ a „dlouhou dobu k nim měl hodně blízko“. Ano, pronásledovatelé a pronásledovaní se občas nalézají nebezpečně blízko sebe, ale takhle to autor Novák jistě nemyslel.
To, aby si — antikomunista a nekompromisní zastánce pravdy — odůvodnil, proč jedním z podstatných zdrojů těchto pasáží mu jsou přepisy odposlechů Státní bezpečnosti. Není to nic nového, pro pravdu denunciátorů bývají záznamy Státní bezpečnosti zlatým dolem už dávno.
Většinou s argumentem, který tento typ skandalistů estébákům mentálně přibližuje na dotek, že proč by si to ti estébáci vymýšleli, že ano. I Novák tento argument v rozhovoru použil. Tím se ale celá kauza dostává ke své podstatě. Ještě že jsme ty estébáky měli, bez nich by dnes bylo nemožné určit, co je pravda. Nemá smysl vypisovat další absurdity rozhovoru mezi Vitvarem a Novákem, ani oponovat Vitvarovu článku předprodejní propagace plnému nehorázných tvrzení, předpojatých lží a nepochopených situací a souvislostí.
Kunderův životní příběh odpovídá době, v níž žil. Byla plná zvratů, nejednoznačností a dilemat, která může soudit jen ten, kdo si osvojil jejich obtížnost, hloubku a pochopil složitý úděl aktivního člověka v nich.
Elementární pochopení pro způsob, jakým se odvíjejí dějiny, dává bezezbytku za pravdu Kunderovi. Nejde tu o detaily, osobní sklony či případné poklesky. Mezi ně rozhodně nepočítám ten domnělý s udáním pana Dvořáčka, považuji jej za přibarvenou fabulaci.
Jde tu o způsob, jakým se Milan Kundera potýkal s dobou i okolnostmi. A v tomto smyslu stál na straně hledajících, na straně postupně přirůstající odvahy, na straně rozšiřování prostoru svobody, a pak také na straně silného uměleckého svědectví o pokleslosti, banalitě a ubíjející bezvýchodnosti normalizace.
O postojích Milana Kundery je dost svědectví osobních, publicistických, autorských. Kundera si v podstatných okamžicích novodobé historie vždy kladl podstatné otázky a vždy také formuloval podstatné odpovědi, které měly váhu i vliv.
Pánové Vitvar a Novák se ve svém dialogu o Kunderovi nechtě doznávají k tomu, že z českých dějin nepochopili vůbec nic. Všechny události, bez ohledu na čas a okolnosti, poměřují jedinou mírou, kterou je jim antikomunismus. Je to míra laciná a nenáročná, protože manichejsky dělící lidi a činy na stranu dobra a stranu zla, které chápe primitivně a černobíle.
Hrdinstvím je Novákovi zastřelení bezmocného, protože bezvědomého a zraněného strážmistra jedním z Mašínů. Bum bác, a je to! Takhle jednoduše to jde! Nějaké intelektuálské rozvažování, hledání, usilování o změnu, pochybnosti, otázky, odpovědi, to všechno jsou jim zbytečné okolky slabochů, kteří neobstáli. Po třiceti letech demokracie a svobodného bádání to je hodně málo.
Zajedno jsou nejvíc s estébáky, jejichž spisy tyhle podezřelé intelektuální váhavce přece popisují jasně. Chce-li někdo vystavět silné teze na estébáckých dokumentech a různých popisech sexuální náruživosti, dostane výsledek, který takovým zdrojům odpovídá.
Patrně bude součástí dnes oblíbené proticivilizační snahy zpochybňovat kulturní cestu posledních desetiletí a vystavět na nich pošetilou snahu o návrat do stavu, který nikdy neexistoval. Do přehledného světa bez zbytečných otázek, do světa jednoduchých pravd a jednoznačných morálních soudů.
Autor Jan Novák přispěje svým zjednodušeným viděním světa k dalšímu boření českých kulturních a společenských autorit. Na Václava Havla se podobně útočí v módním trendu celá poslední léta. Chce-li ale týdeník Respekt nabrat kurs k Parlamentním listům středních vrstev, je to jeho volba. Jako vlivný týdeník jistou autoritu má, pro českou demokratickou diskusi může tedy být takový posun znatelnou ztrátou.
Milana Kunderu není třeba hájit. Je to velký a světoznámý spisovatel, jehož knihy čtou lidé v nejrůznějších kulturních okruzích současného světa. Inspiruje především ty, kteří československý represivní režim z období 1948 až 1989 nezažili, ba o něm nevědí téměř nic. Kunderovo dílo patří k všelidskému kulturnímu dědictví právě pro jeho schopnost zobecnit dilemata, která může člověk zažívat v každodenním provozu společnosti útlaku, působícím v široké škále mezi rafinovaným obtěžováním a brutální represí.
Jako obchodní model tohle jednoduché obrazoborectví jistě zafunguje. Respektu se na pár týdnů zvedne čtenost, navíc si bude moci namlouvat, jak přispívá k veřejné diskusi.
Devítisetstránková Novákova kniha se možná bude prodávat po paletách jako cihly ve stavebninách. Rozdělená společnost bude mít další téma ke kulturnímu štěpení, případně k diskusi, jestli je autor spíše spisovatelem nebo grafomanem. Kdekdo najednou začne mít jasno, mnozí budou tvrdit, že všechno tohle říkali už dávno.
Po čase zbyde jeden velký, táhlý a poněkud slizký pocit trapnosti. Na Milanu Kunderovi neulpí, tím bych si byl jist.
je zbytečné od mainstreamu očekávat schopnost vnímání té literatury, která umožňuje odstup od nevraživosti a podobných projevů lidské zabedněnosti......bych se s Kunderou domníval.
Díky za upozornění na knihu, kterou nemusím číst. Respekt, pokud píše o Kunderovi a chce zvednout svůj náklad, asi nemá žádné zábrany. K jejich "slavné" reportáži o Kunderově "udání" jsem se dostal tak, že jsem v Ústí šel na fakultu a cestou mi jeden ze dvou studentů věnoval Respekt, kterého tam měli dotyční studenti několik balíků a nebyl jsem jediný, kdo byl takto podarován. Když jsem zjistil, že hlavním tématem je domnělé Kunderovo "udání" tak jsem v duchu Respekt politoval, čeho je kvůli své čtenosti schopen. Nikdy předtím ani potom se mi to už s Respektem nestalo. Tento "džihád" = "svatá válka" proti Kunderovi by stál za hlubší psychoanalytický rozbor. Co těm redaktorům "Respektu" Kundera udělal?
Respekt již urazil rozhodující část cesty k přerodu na bulvár pro polovzdělance. Proč moralizovat -- naskytla se nika na trhu a časopis se přizpůsobil, jíst se musí.
Díky kulturně-historické situaci se zdrojem vždy vděčného bulvárního lokajského pohledu na dějinnou osobnost nestál obvyklý sklon propíraného velikána k bizarním sexuálním praktikám, lakomství či alkoholismus, ale údajná politická provinění.
Takový bulvár je nejspíše nutnou součástí ekosystému svobodné kultury a pomoc je snadná -- nečíst to a nekomentovat, to věděl už Kazatel ("Nedopovídej bláznovi po bláznovství jeho...").
Horší je, co ukazuje Novákova kniha nepřímo. Nemáme v češtině, včetně překladů, solidní monografii o osobnosti Milana Kundery. Hrst sborníků hodně nevyrovnané kvality, asi pět knih o Kunderově literární tvorbě, z toho jednu dobrou, jednu zajímavou a dvě zoufalé.
O faktu, že nám chybí sborník esejí vydaných v exilu v češtině ani nemluvě (dobře, jsou dohledávat v exilových časopisech, ale to je už spíš pro odborné badatele). Před dvěma lety jsem potřeboval napsat v jednom článku dva až tři odstavce o polemice mezi Kunderou a Havlem. Strávil jsem pak nějakých čtrnáct dní udiveným dohledáváním alespoň jednoho odkazatelného textu, který by pojednával toto mnohokrát omílané téma a zohledňoval přitom kontext děl obou autorů anebo alespoň Havlovy pozdější reflexe polemiky z roku 1968 -- nenašel jsem.
Prostě, ono by nebylo tak snadné blít na Kunderu, kdybychom o něm měli literaturu odpovídající významu jednoho z našich dvou světových spisovatelů. A nemáme-li, pak to nevyčítejme Respektu a Novákovi.
je stále naživu. Třeba na tu knihu zveřejní nějakou reakci, až vyjde. Třeba v DR.
Takových lidí je víc, kteří prohlašují záznamy StB o sobě za vymyšlené. I politici :) Vyloučit se to nedá, estébáci si vymýšlet mohli, aby splnili nějakou kvótu, nebo aby se někomu pomstili. To by stálo za nezávislý výzkum ÚSTR - jak moc se v těch záznamech lhalo a jaké to pro falzifikátora představovalo riziko. No a veřejnost si pak může udělat obrázek, jak moc jsou taková tvrzení důvěryhodná.
Novákovu knihu jsem nečetl --sice mám dojem, že už jsem ji zahlédl v nabídce, ale nějak nemám náladu --, nicméně pokud vím, předchozí podezření o Kunderově zapletení do Dvořáčkova případů byla vykonstruovaná na základě jiného pramene než estébácké svazky. Pramene slušně řečeno málo bonitního a zpracovaného pod psa.
Nicméně důkazů o pochybnosti estebáckých archivů je až příliš, tady si USTR může ušetřit práci. Ve svazcích například zůstala jména sítě informátorů z plzeňské Škodovky -- přestože ten, kdo je tam zapsal byl někdy v polovině osmdesátých let odsouzen za zpronevěru, protože si celou tu síť vymyslel, aby si přivydělal.
Pokud Novákova kniha odpovídá obrazu z Pospíšilova článku -- obávám se, že ano --, pak by Kunderovi zbývala jediná adekvátní reakce, ta která se v souvislosti s jakousi pomluvou připisuje Voltairovi:
" Nemohu po vás žádat satisfakci, protože nemáte čest. Leda bych Vás nechal zmlátit svými lokaji ... ale bylo by ode mne kruté je nutit, aby s špinili s někým takovým."
Dneska už to máte úplně jedno, na koho se bleje - někdo se naštěstí vždycky najde a nikdo si už v týdle době nemůže bejt jistej, že to nebude právě von sám, kdo bude poblitej - blití je totiž v módě. Jenom je potřeba rozlišovat mezi blitím pokrovým a blitím zpátečnickým a držet se spíš toho blití pokrokovýho.
Který blití je to pokrokový a který to zpátečnický - tak vo tom zas rozhoduje čistej nepoblitej rozum (jako kdysi). Jeden pán vo tom čistym rozumu napsal dokonce i celou knížku, ale asi byl blbě pochopenej, protože jiný pánové se pak přeli vo tom, jestli je lepší vyčistit spíš třídu nebo rasu. Pak se ale přišlo na to, že nejlepší ze všeho je vyčistit kulturu a tím se spolehlivě vyčistí i ten rozum.
Kundera je jeden z mnoha spolutvůrců takového pojetí evropského románu, které svou prezencí budí nejen implozivní agresivitu, ale i respektu hodnou explozivní.
Dokud většina společnosti není schopna se oprostit manicheismus, dokud není většina schopna si přiznat ambivalenci vlastní představy/přesvědčení o pravdě je zbytečné od občanské většiny očekávat schopnost vnímání té literatury, která umožňuje odstup od nevraživosti a podobných patologických projevů.
A sebemenší konfrontace s literaturou Kundery a jemu podobných bude u radikálních manichejských budit pouze neukojitelnou agresivní zlobu. I za cenu veřejného sebe-zesměšnění před menšinou...………. bych se zopakoval.
nešlo o záznam StB, ale SnB. Jeho naskenovaná verze je nadále na webu ÚSTR:
https://www.ustrcr.cz/data/images/projekty/vzdelavaci/dvoracek10.jpg
Vyznívá tak (je-li tedy vůbec pravdivý), že M. Kundera možná netušil, co je M. Dvořáček zač, a prostě mu přišlo podezřelé, že si cizí chlápek dává jakýsi kufr do úschovy ke studentce na koleji.
Ondřej Slačálek mezitím obětavě pročetl těch sedmset stran Novákova blábolu a napsal recenzi https://a2larm.cz/bio/ondrej-slacalek/.
Už jsem citoval pseudovoltaire, po přečtení toho, co z té knihy Ondřej vytahal -- krom toho, že mě přesvědčil, abych dbal svého vysokého tlaku a nebral ten škvár do ruky -- mi tane na myslí spíše richelieovská anekdota:
Předvedli před kardinála sestavovatele jakéhosi pamfletu a ten, jak se dostal ke slovu, vyhrkl:
"Vaše Eminence, napsal jsem svinstvo, ale žít se musí"
[V Novákově případě zřejmě: " Kdybych chtěl vydat seriózní publikaci o Kunderovi, jednak bych to neuměl, ale hlavně -- takové knihy se na českém knižním trhu bez dotace vydat nedají a pochopte, já potřebuji jméno a honorář."]
Kardinál pokýval hlavou a odvětil:
"Nevidím tu nutnost."
István Léko je prostě naprosto neuvěřitelný týpek.
Dovolil bych si ctěnému lidstvu navrhnout jednu převratnou myšlenku: což se třeba (navzdory onomu progresivnímu "čistomyslitismu") přestat zabývat tím, kdo je padouch (jehož "socha" musí padnout) a kdo hrdina, a nechat to hodnocení jakoby až na potom - jako na nějakou tu vyšší instanci - jakože když vás najednou přepadne ta neodolatelná touha do někoho si kopnout nebo si hodit kamenem ... chápete jako co tim myslim?
Možná by se tu pak dalo i trochu volněji dýchat a svobodněji přemýšlet.
(Obávám se ale, že ta svoboda přemýšlení už dneska neprojde - lidi sou všade strašně proti tomu, takže je potřeba tu čistotu myšlení na tom internáétu kontrolovat!)
Takže, budeme jednotně blejt na Kunderu - nebo na Nováka?
Snižuje snad fakt, že Kundera v mládí přivodil zatčení jistého Dvořáčka /protože mu přišlo divné, že si odložil kufr na dívčí kolej/, význam jeho díla?
Proč by musel být geniální autor za každou cenu bez morální poskvrny?
Kundera ovšem provokuje lidi svým odstupem, svou tajemností, s níž skrývá cokoli, co se netýká literatury.
Pro Novákovu knihu si těžko představit úspěšnější a trvalejší marketing.
Snižuje snad fakt, že Kundera v mládí přivodil zatčení jistého Dvořáčka /protože mu přišlo divné, že si odložil kufr na dívčí kolej/, význam jeho díla?
Proč by musel být geniální autor za každou cenu bez morální poskvrny?
Kundera ovšem provokuje lidi svým odstupem, svou tajemností, s níž skrývá cokoli, co se netýká literatury.
Pro Novákovu knihu si těžko představit úspěšnější a trvalejší marketing.
Spisovatel samozřejmě bez morální poskvrny být nutně nemusí, dokonce ani běžný člověk nemusí být nutně bez morální poskvrny (to je třeba takový dost "oříšek" i pro křesťany).
Pokud ale chceme nastolit ten nový krásný svět bez diskriminace a bez útlaku, musíme ty lidi s morální poskvrnou z toho světa předtím vymést (bych si s dovolením ironicky přisadil). V historii se to vymetání vždycky tak nějak zvrtlo, takže společně s progresivisty doufejme, že tentokrát už to vyjde a svět bude konečně od všech bídáků (zaprodanců a samozvanců) očištěn, aby už nemohli nikoho utlačovat a diskriminovat a lživě tvrdit, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty.
Máte pravdu. Jen je mrzuté, že se té Novákově knize podařilo nastavit parametry diskuse tak, že je vůbec nutné tuhle pravdu říkat.
Dokázal bych si představit, že by někdo napsal knihu o českém osudu generace "mládí komunismu" (Jaroslav Střítecký) nebo generace 1945-1948 (jak ji chtěl říkat Kundera) a že by páteří té knihy byla biografie Milana Kundery -- i když si myslím, že by se to muselo spíše psát nejméně jako tři, spíše čtyři paralelní životopisy. Byla by to nesmírně zajímavá kniha, ve které by nešlo tolik o Kunderovo dílo, jen by vyžadovala vynikající znalosti, dar uměřenosti a vstřícnosti a literární talent -- tři věci, který se Novákovi nedostává tak nápadně, že si jejich absenci dovolím konstatovat i pouhém letmém prolistování toho špalku. To, co mne děsí, není že Novák tu knihu napsal a že vyšla, podobný hnůj je více než přijatelná cena za svobodu slova, ale nakladatelství, které ji vydala (Argo, Paseka -- nikoliv nějaká Unholy cathedral neblahé paměti) a řada poměrně dobrých publicistů, kteří ji uvítali jako “prolomení kunderovského mýtu” (čort znajet kakovo …).
můj předchozí příspěvek byl adresován především těm, co onu neblahou epizodu Kunderova života popírají jako něco, co může ovlivnit hodnocení jeho celoživotního díla.
Novákovu knihu jsem se rozhodla přečíst. Teprve potom se snad odhodlám nějak ji hodnotit. Pouhé prolistování nebo pročtení prologu nepovažuju za dostačující, zejména s ohledem na mou nedostatečnou zkušenost s kritickým usuzováním na základě letmého nahlédnutí.
po tom letmém prolistování máte můj obdiv, pokud tohle dokážete přečíst. Nuda, arogance, nuda -- a jestli jsem při tom listování přehlédl něco, co se této vymykalo, co dělat? "Nejsem žádný zlatokop, a není mi to líto...", že jsem kvůli dvou třem zrnkům kovu nestrávil týden přesíváním hlušiny.