Kdo nezná svou minulost?

Jiří Vojáček

Výpady Pavla Žáčka proti Františku Bublanovi znovu poukazují k tomu, že Ústav pro studium totalitních režimů vznikl jako instituce s ideologickým zadáním, což natrvalo poškozuje jeho profil.

Bývalý ministr vnitra František Bublan poskytl na konci července Českému rozhlasu rozhovor, ve kterém znovu otevřel problematiku vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Dávno zasuté vzpomínky ožily a boj o význam a směřování této instituce se znovu rozhořel. Oba tábory, které ho s různou intenzitou vedou už od jeho vzniku, se bohužel ukázaly být stále připravenými na vlastní interpretaci historie.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vznikl v srpnu 2007 na základě zákona č. 181/2007 Sb. jen několik měsíců poté, co si za pomoci přeběhlíků Melčáka a Pohanky proklestila cestu k moci druhá vláda Mirka Topolánka. Původní představou autorů bylo vybudovat instituci, která se bude historiograficky zabývat výhradně dobou od Vítězného února do Sametové revoluce.

Později bylo plánované pole Ústavu rozšířeno i na dobu nacistické okupace, kritické reakce, které záměr vyvolal, to však neutlumilo. Ze záměru vytvořit další instituci tohoto typu jasně vystupovala snaha o vstup do aktuální politiky, ÚSTR měl zjevně vzniknout jako bič na nikoli primárně historickou, ale zejména soudobou levici.

Až do té doby se totiž popisem zvěrstev, která u nás napáchala Komunistická strana Československa, věnovala řada jiných organizací, kromě Ministerstva vnitra také Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB a Středisko dokumentace protiprávnosti komunistického režimu, spojené v Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Samostatným bádáním o komunistické minulosti se později zabýval také Archiv bezpečnostních složek, řada nezávislých iniciativ, akademických a neziskových organizací.

Hlavním orgánem Ústavu se stala Rada, složená ze sedmi členů, volených Senátem Parlamentu České republiky. Senát ovládaný ODS zvolil v prosinci 2007 první předsedkyní Rady kontroverzní předsedkyni Konfederace politických vězňů Naděždu Kavalírovou. Politická vězenkyně z let 1956 až 1959 bývala často osočována z toho, že potírá oponentní názory a z Konfederace vylučuje svoje kritiky.

Kavalírová přitom neskrývala svou silnou náklonnost k ODS, na jejíž kongresy jezdila a jejíž politiku v plamenných projevech obhajovala. V červenci 2007 se stal zmocněncem vlády pro zřízení ÚSTR historik Pavel Žáček a nebylo proto překvapením, když jej Kavalírovou vedená Rada k 1. 1. 2008 zvolila (bez výběrového řízení) jeho prvním ředitelem. Žáček, kterého předcházela pověst „bolševikobijce“, angažoval řadu renomovaných historiků, pro další vývoj Ústavu pod jeho vedením je však příznačné, že se mnoho z nich proti jeho práci do roka a do dne ostře ohradilo.

„Případ Kundera“

První obětí řady obskurních kauz se stal spisovatel Milan Kundera, kterého jeden ze Žáčkových podřízených na základě kusých a neověřených informací v tisku obvinil z udavačství. Proti obvinění se postavila nejen řada osobností (např. Jiří Pehe nebo Pavel Kosatík), ale také politiků, paradoxně včetně pravicových (např. Přemysl Sobotka). Nařčení z bulvarizace práce Ústavu vyvolala také forma zveřejnění v časopisu Respekt, když sám ÚSTR vydává vlastní odborný časopis Paměť a dějiny.

ÚSTR se podepsal i na jednom nejčernějších momentů v dějinách týdeníku Respekt. Repro DR

Alarmující amatérismus, který v ÚSTR pod vedením Pavla Žáčka panoval, se projevil během veřejných debat o tom, zda je vhodné, aby bratři Mašínové a Milan Paumer dostali státní vyznamenání, když během svého boje proti komunistickému režimu zabili také nezúčastněné civilisty. Ať už hodnotíme činy jejich skupiny jakkoli, Pavel Žáček ani tentokrát nezaváhal, a přispěchal premiéru Topolánkovi, pro kterého byli Mašínové v době oranžového tsunami čitelnou politickou kartou, na pomoc.

Historka o přípravě atentátu na Klementa Gottwalda však přinesla Ústavu pro studium totalitních režimů spíše posměch a pro řadu jeho zaměstnanců znamenala poslední důkaz o tom, že se Ústav stal odkladištěm mnoha hlupáků, jejichž nadšení prosazovat číkoli zájmy vysoce převyšuje jejich odborné schopnosti.

V krátké době proto ÚSTR opustila řada historiků, včetně es typu Prokopa Tomka nebo Petra Blažka, který svůj odchod zdůvodnil slovy: „Ve vedení ústavu postrádám renomované odborníky.“ Historik Tomáš Bursík jej doplnil: „ÚSTR je čím dál více izolovaná instituce bez jakéhokoliv odborného renomé.“

Když v listopadu 2009 vznikla v okruhu bývalých disidentů petice, tvrdě kritizující způsob práce Žáčkem vedené instituce, připojil svůj podpis kromě několika historiků a dalších osobností společenského života také bývalý prezident Václav Havel. Nedlouho nato byl Žáček odvolán.

Kdo nezná svou minulost…

Úřad pro studium totalitních režimů prošel v průběhu let mnoha turbulencemi, pohříchu zpravidla zaviněnými změnami rozložení sil v Senátu. Kvůli řadě kauz a nepokrytého politického ovlivňování jeho činnosti však dnes již málokdo pochybuje o tom, že vytvořit ÚSTR na politickou objednávku a s politickými cíli byla zásadní chyba.

Když se tak dnes Pavel Žáček pouští do polemiky s chartistou Bublanem, bezděčně přiznává, že zákon, kterým byl ÚSTR ustaven, už zřejmě dlouho nečetl. V jeho preambuli se totiž píše: „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Nepřijde mi nerozumné žádat od ODS a jmenovitě Pavla Žáčka, aby si tuto moudrou větu konečně zapamatovali.