Bývalý ministr vnitra František Bublan poskytl na konci července Českému rozhlasu rozhovor, ve kterém znovu otevřel problematiku vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Dávno zasuté vzpomínky ožily a boj o význam a směřování této instituce se znovu rozhořel. Oba tábory, které ho s různou intenzitou vedou už od jeho vzniku, se bohužel ukázaly být stále připravenými na vlastní interpretaci historie.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vznikl v srpnu 2007 na základě zákona č. 181/2007 Sb. jen několik měsíců poté, co si za pomoci přeběhlíků Melčáka a Pohanky proklestila cestu k moci druhá vláda Mirka Topolánka. Původní představou autorů bylo vybudovat instituci, která se bude historiograficky zabývat výhradně dobou od Vítězného února do Sametové revoluce.

Později bylo plánované pole Ústavu rozšířeno i na dobu nacistické okupace, kritické reakce, které záměr vyvolal, to však neutlumilo. Ze záměru vytvořit další instituci tohoto typu jasně vystupovala snaha o vstup do aktuální politiky, ÚSTR měl zjevně vzniknout jako bič na nikoli primárně historickou, ale zejména soudobou levici.

Až do té doby se totiž popisem zvěrstev, která u nás napáchala Komunistická strana Československa, věnovala řada jiných organizací, kromě Ministerstva vnitra také Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB a Středisko dokumentace protiprávnosti komunistického režimu, spojené v Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Samostatným bádáním o komunistické minulosti se později zabýval také Archiv bezpečnostních složek, řada nezávislých iniciativ, akademických a neziskových organizací.

Hlavním orgánem Ústavu se stala Rada, složená ze sedmi členů, volených Senátem Parlamentu České republiky. Senát ovládaný ODS zvolil v prosinci 2007 první předsedkyní Rady kontroverzní předsedkyni Konfederace politických vězňů Naděždu Kavalírovou. Politická vězenkyně z let 1956 až 1959 bývala často osočována z toho, že potírá oponentní názory a z Konfederace vylučuje svoje kritiky.

Kavalírová přitom neskrývala svou silnou náklonnost k ODS, na jejíž kongresy jezdila a jejíž politiku v plamenných projevech obhajovala. V červenci 2007 se stal zmocněncem vlády pro zřízení ÚSTR historik Pavel Žáček a nebylo proto překvapením, když jej Kavalírovou vedená Rada k 1. 1. 2008 zvolila (bez výběrového řízení) jeho prvním ředitelem. Žáček, kterého předcházela pověst „bolševikobijce“, angažoval řadu renomovaných historiků, pro další vývoj Ústavu pod jeho vedením je však příznačné, že se mnoho z nich proti jeho práci do roka a do dne ostře ohradilo.

„Případ Kundera“

První obětí řady obskurních kauz se stal spisovatel Milan Kundera, kterého jeden ze Žáčkových podřízených na základě kusých a neověřených informací v tisku obvinil z udavačství. Proti obvinění se postavila nejen řada osobností (např. Jiří Pehe nebo Pavel Kosatík), ale také politiků, paradoxně včetně pravicových (např. Přemysl Sobotka). Nařčení z bulvarizace práce Ústavu vyvolala také forma zveřejnění v časopisu Respekt, když sám ÚSTR vydává vlastní odborný časopis Paměť a dějiny.

Alarmující amatérismus, který v ÚSTR pod vedením Pavla Žáčka panoval, se projevil během veřejných debat o tom, zda je vhodné, aby bratři Mašínové a Milan Paumer dostali státní vyznamenání, když během svého boje proti komunistickému režimu zabili také nezúčastněné civilisty. Ať už hodnotíme činy jejich skupiny jakkoli, Pavel Žáček ani tentokrát nezaváhal, a přispěchal premiéru Topolánkovi, pro kterého byli Mašínové v době oranžového tsunami čitelnou politickou kartou, na pomoc.

Historka o přípravě atentátu na Klementa Gottwalda však přinesla Ústavu pro studium totalitních režimů spíše posměch a pro řadu jeho zaměstnanců znamenala poslední důkaz o tom, že se Ústav stal odkladištěm mnoha hlupáků, jejichž nadšení prosazovat číkoli zájmy vysoce převyšuje jejich odborné schopnosti.

V krátké době proto ÚSTR opustila řada historiků, včetně es typu Prokopa Tomka nebo Petra Blažka, který svůj odchod zdůvodnil slovy: „Ve vedení ústavu postrádám renomované odborníky.“ Historik Tomáš Bursík jej doplnil: „ÚSTR je čím dál více izolovaná instituce bez jakéhokoliv odborného renomé.“

Když v listopadu 2009 vznikla v okruhu bývalých disidentů petice, tvrdě kritizující způsob práce Žáčkem vedené instituce, připojil svůj podpis kromě několika historiků a dalších osobností společenského života také bývalý prezident Václav Havel. Nedlouho nato byl Žáček odvolán.

Kdo nezná svou minulost…

Úřad pro studium totalitních režimů prošel v průběhu let mnoha turbulencemi, pohříchu zpravidla zaviněnými změnami rozložení sil v Senátu. Kvůli řadě kauz a nepokrytého politického ovlivňování jeho činnosti však dnes již málokdo pochybuje o tom, že vytvořit ÚSTR na politickou objednávku a s politickými cíli byla zásadní chyba.

Když se tak dnes Pavel Žáček pouští do polemiky s chartistou Bublanem, bezděčně přiznává, že zákon, kterým byl ÚSTR ustaven, už zřejmě dlouho nečetl. V jeho preambuli se totiž píše: „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Nepřijde mi nerozumné žádat od ODS a jmenovitě Pavla Žáčka, aby si tuto moudrou větu konečně zapamatovali.