Poslední dobou dostávám otázku, proč opět kandiduji do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Vždyť jsem v roce 2013 patřil k původcům zemětřesení, po němž ve vedení ústavu skončili Daniel Herman, Pavel Žáček a Eduard Stehlík a instituce se přiblížila normálním vědecko-výzkumným a osvětovým pracovištím. Kromě toho, koho jsem nenamíchl jako malý revolucionář, tomu jsem beztak šlápl na kuří oko svými komentáři. Takový člověk pak už prý není prakticky nikam volitelný.

Něco na tom je. Vlastně by mne překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Ale nechci si nechat vzít příležitost říct, že změny, ke kterým došlo, stále pokládám za potřebné a že si za devětadevadesáti procenty z nich stojím. Milovníky bahenních soubojů tělo na tělo přitom zklamu. Nikdy jsem proběhlý střet nevnímal osobně. S exředitelem Danielem Hermanem dodnes nemám problém hovořit jako s každým inteligentním člověkem a s jeho někdejším zástupcem a současným radním Eduardem Stehlíkem vycházím také korektně.

Změna v ÚSTR nebyla uzmutím politické kořisti pravice levicí. V jeho Radě jsou poměry mezi lidmi inklinujícími od středu doprava a od středu doleva vyrovnané. A současný ředitel by se asi osypal, kdyby jej někdo označil za levičáka. Různé proudy jsou zastoupeny i mezi historiky — ÚSTR tiskne Petra Placáka i Michala Pullmana. Mezi kmenovými zaměstnanci jsou Petr Blažek i Muriel Blaive.

Nešlo tenkrát ani o klíče od archivu, jak se tradovalo. Ty mají experti v Archivu bezpečnostních složek, který je k ÚSTR přičleněn. Hlavně však všechny dostupné archiválie vztahující se k období protektorátu a komunistické vlády jsou badatelům volně přístupné ze zákona.

Ústav byl v roce 2008 zřízen s úkolem „zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a období komunistické státní moci“. Zákon též říká, že „analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu“.