O zbytečnosti humanitních oborů a fikcí
Jakub HaubertHumanitní obory a fiktivní příběhy jsou zbytečné pouze zdánlivě. Kromě jiného nám pomáhají pochopit naši vlastní společnost a její tendence — kupříkladu fascinaci „užitečností“, která se stává spíše brzdou vývoje.
Není to tak dávno, co si poslanec Fiedler povzdychl, že studium humanitních věd je nepotřebné, že za jeho oblíbenost mohou maminky a výchovné poradkyně, a že nám chybí technicky vzdělaní zaměstnanci. Nejedná se přitom o povzdech ojedinělý: humanitní vědy u nás hrají ustrnulou roli otloukánka, kterého musíme chránit před neustálými útoky.
Mnohdy to přitom bývají i sami studenti humanitních oborů, kteří zpochybňují „užitečnost“ zejména těch disciplín, jež na první pohled nenabízí nic „prakticky použitelného“, případně se nejeví jako dostatečně důležité na to, aby byly v centru akademického zájmu. Často se tak lze setkat s názorem, že například literatura je sice „super“, ale proč by se někdo měl něčím takovým zabývat „na plný úvazek“, proč bychom svoje síly měli věnovat zkoumání fikcí, když bychom se mohli zaměřit na reálný život a reálné problémy. Pro společnost je přece mnohem důležitější zkoumat něco, co se v našem světě děje nebo dělo doopravdy.
Z takové perspektivy se potom obory jako například filmová věda nebo literární komparatistika mohou jevit (a v některých diskuzích i s některými mými spolužáky se tak vskutku jevila) jako pouhý čtenářský či divácký kroužek dospělých intelektuálů odtržených od reality, zcela propadlých kouzlu příběhů, které sice tak nějak baví nás všechny, ale vždyť to jsou přece jenom pouhé fikce, pouhé smyšlenky, s nimiž odpočíváme ve volném čase, ale věnovat se tomu na plný úvazek je tak trochu zhýralost.
Studium odlišných kultur a jednotlivé filologie přitom své praktické opodstatnění alespoň částečně nachází: vždyť se přece věnují studiu nejen literatury, ale i kultury a jazyka, jazyky jsou přece perspektivní, cizím jazykem se člověk uživí, cizí jazyk je na globalizovaném trhu práce značné plus, stejně tak znalost kultury státu, se kterým chceme obchodovat. Ale i jejich důležitost bývá zpochybňována, někdy i přímo samotnými zástupci univerzit: rektor Univerzity Karlovy se tak v rozhovoru pro studentské noviny ptá, jestli doopravdy potřebujeme tolik japanologů.
Akademické zkoumání literatury či filmu a nejrůznější „specifické“ filologie jsou přitom považovány za zbytečné mnohdy jen z toho důvodu, že si kritici z jiného odvětví neumí představit, co takový absolvent japanologie může dělat, jak asi žije a k čemu mu takové studium je dobré, a naopak s neochvějnou sebejistotou naprosto přesně ví, že takoví lidé nepotřebují vzdělání, pro které se svobodně rozhodli, že nenaleznou práci, že takové lidi zkrátka nepotřebujeme v takovém či onakém množství, aniž by přitom byl schopen uvést konkrétní čísla.
Studium některých věd se tak tváří v tvář nekompromisním požadavkům po praktickém využití stává společensky neobhajitelné paradoxně i tam, kde se praktické využití přece jenom nabízí.
Hra na užitečnost
Opakovaně se přitom ukazuje, že problém uplatnění humanitně vzdělaných absolventů je spíše nafouknutá bublina, což potvrzují jak zkušenosti se studiem u nás (ať už se jedná o — slovy rektora Zimy — „robustní“ obor sociologie či „specifický“ obor například takové tibetanistiky), ale i zkušenosti ze zahraničí.
Těžko si lze představit, jak vysoký počet „odborníků na Japonsko“, v počtu obyvatel desáté zemi na světě, bychom museli chrlit, aby nenašli žádné uplatnění. Kromě toho nejde vždy až tak o to, aby student za každou cenu pracoval ve svém oboru, ale o to, že i „specifickým“ studiem získá obecné schopnosti a dovednosti uplatnitelné v široké sféře jiných oblastí.
Jenže ani tyto argumenty mnohdy nestačí: veřejný diskurz je totiž ovládán nejen diktátem blíže neurčené užitečnosti, ale také pocitem prazvláštní sebejistoty, skrze který se jednak přísný instrumentalismus stává samozřejmý a nezpochybnitelný, jednak si najednou už sami nejsme jisti — nebo spíše naopak — naprosto přesně víme, že i užitečné je ve skutečnosti neužitečné.
Samy humanitní a „nepraktické“ obory tak mnohdy přistupují na pravidla této „hry na užitečnost“, kterou se všemi prostředky snaží prokázat, a vydobýt si tak své místo v kolosu nepostradatelných, funkčních součástek přísně systémové a efektivní společnosti a za každou cenu vykazovat praktické a „okamžitě užitečné“ výsledky své činnosti — ačkoliv tím sledují hledisko, které se míjí s jejich podstatou.
Lidé jako poslanec Fiedler se nás snaží přesvědčit, že není důležité, aby se studenti věnovali tomu, co je baví a co jim jde, ale kolik jako levní pracovníci v montovnách přinesou peněz průmyslníkům a do státního rozpočtu. Vše přitom doprovází ono přísné pojetí instrumentality: v takové společnosti je místo jen pro lidi-součástky, upotřebitelné k něčemu okamžitému a vykazatelnému. V takovém světě každý buď k něčemu je, nebo jako by nebyl vůbec.
Sebejistá samozřejmost
Jakékoliv snahy či vize společenského uspořádání založeného na jiných hodnotách a základech než na těch, které známe z vlastního světa každodennosti, jsou přitom často vnímány přinejmenším jako podezřelé. Ať už se jedná o kritiku nadnárodních společností a bank, zavádění nepodmíněného příjmu či demonstrace proti nacionalismu, hlasatelé podobných názorů bývají jednoduše onálepkování jako „levicoví extremisté“, jako by šlo o hrozbu pro naši demokracii a svobodu.
Přitom nejnebezpečnější je právě onen pocit sebejistoty a samozřejmosti současného společenského uspořádání: to, co utváří totalitní režim, není touha po změně, ale jednostranné vidění světa, odmítání alternativ a umlčování skupin, kterým takové uspořádání nevyhovuje nebo jim přímo škodí.
Tolik lidí si je natolik hrozivě jistých a zvyklých na zavedené pořádky, že tak trochu připomínají kyklópské obry: zatvrzele přehlížejí vše, co nezapadá do jejich jednookého zorného pole, a veškeré nedostatky toho, v čem žijí, omlouvají tím, že tu nic lepšího nevidí — nic lepšího člověk přeci ještě nevymyslel.
Ve světě českých kyklópů je pak naprosto normální, když někdo studuje obor ekonomického nebo technického zaměření, to se v tomhle světě přece hodí, ale v momentě, kdy se někdo rozhodne věnovat literatuře, filozofii, religionistice, antropologii, neperspektivní filologii, si všichni ťukají na hlavu s jedním okem. A přitom je to právě studium odlišných kultur, jazyků a světů fikce, jež umí otřást s onou sebejistotou, nereflektovaným pocitem samozřejmosti a rozšiřovat zúžené a zjednodušené pohledy na svět.
Ve všech případech se skutečně jedná stále o to samé: jak si člověk svou prapůvodní a exkluzivní univerzalitu sám zužuje a redukuje jenom na to, co se mu právě v tom daném okamžiku jeví být "užitečné".
A jak autor textu správně upozorňuje, pokud sami svůj autenticky humanitní obzor zúžíme jenom na tu užitečnost, jednoho dne se sami - ve srovnání s novými technologiemi - staneme "neužitečnými".