Miloš Zeman je pragmatik staré školy. Pokud by se mohl dožít dvou set let, dovedu si představit, že by si dokázal udržet popularitu až do konce (nikomu smrt nepřeju, ale kdyby byl prvním dvousetletým člověkem v dějinách Miloš Zeman, dalo by se to označit za evoluční trolling).

Zeman totiž opakovaně prokazuje unikátní schopnost ujmout se těch, kteří zůstávají vládnoucí garniturou opuštěni. Není to od něj nijak čistá hra — probouzí v nich při tom totiž často to horší, co v nich je: bojí-li se, straší je, jsou-li naštvaní, hledá jim snadné terče. „Ano, možná je to princ temnot, má obrovské zvířecí rohy, černá křídla od krve a dvě hlavy a možná mu z obou šlehají plameny. Ale mluví mi z duše…“ mohla by znít parafráze jednoho kresleného vtipu.

Miloš Zeman zkrátka mluví z duší a je mu jedno, že jsou ty duše často černé.

Asi ve třech stovkách zaplnili převážně Újezdští místní restauraci Na Rychtě. S dobrou stovkou z nich jsem strávil téměř hodinu před střeženým vchodem. Místní si vyměňovali obecní historky, o Zemanovi se moc nemluvilo: „Jsem zvědavej, jaký na nás vytáhne bonmoty. Já ho moc vážně neberu, ale vtípky, ty mu jdou, to se musí nechat,“ vyznává se starší pán z čistě komediechtivého vztahu k prezidentovi.

Zemanovo půlhodinové vystoupení se neslo v duchu televarieté. Zeman hraje na pódiu roli sedícího slepence Miroslava Horníčka, Jiřího Sováka a Jiřiny Bohdalové: vzájemné předporozumění je hluboké, vtípky mívají formu pouhých narážek. Kulturní rasismus ještě nikdy nebyl víc k popukání. „Těší mě, že se můžu po čase znovu setkat nikoli s obyčejnými, jak říká vrchnost, která se považuje za neobyčejnou, ale jak já říkám s normálními lidmi,“ svěřil se na začátku Zeman a asi netušil, že do přátelského dialogu zahrnul i mne...

Oáza bezpečí

Deset tajných policistů dostávalo na rohu restaurace poslední pokyny. K čemu asi byli instruováni? Za prvními dveřmi čekala každého z návštěvníků intenzivní prohlídka s detektorem, všemu znuděně přehlížel i jedinkrát štěknuvší výstavní německý ovčák. „Je to dobře, že ho tady mají, on by našel výbušninu,“ kvituje uznale jeho přítomnost starší paní kamarádce. Celé entrée vytváří mezi stojícími atmosféru lehkého napětí — přehnaná bezpečnostní opatření bývají sama příčinou pocitu ohrožení.

Několik lidí vyleká rána... popeláři vysypali kontejner se sklem. Leknutí střídá úleva a čekání na prezidenta si teď mnozí mohou krátit vtípky na téma sebevražedných atentátů. Že by si teroristé po pařížském Bataclanu přeci jen vybrali pro další smrtící úder západní kultuře právě újezdskou restauraci Na Rychtě?

O to bezpečněji a útulněji bylo uvnitř. Nebezpečí tam venku nemohlo projít přes hranici svalnatých ozbrojených mužů, jejich soustředěných pohledů a moderních zbraní (jeden z agentů se v areálu pohyboval se zrcátkem pro ostřelovače).

Ale to už sedí na pódiu sám strůjce onoho ontologického bezpečí uprostřed rychle se měnícího světa. Situace je tam venku vážná, ale tady je svět ještě v pořádku...

„Mohli by se uprchlíci použít jako pracovní síla pro stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe?“ nastavuje mladý muž laťku otázek z publika. „Nemohli. Jelikož chtějí do Německa, tak z toho logicky vyplývá, že nechtějí pracovat,“ opáčí Zeman nastavením laťky výrokové logiky.

↗

Zeman opakovaně prokazuje unikátní schopnost ujmout se těch, kteří zůstávají vládnoucí garniturou opuštěni. Není to od něj nijak čistá hra — probouzí v nich při tom totiž často to horší, co v nich je. Repro DR

Jak dneska vlastně poznat, kdo mluví pravdu, a kdo lže? A proč si nevybrat za pravdu právě to, co zazní z úst demiurga bezpečí v tomhle svatostánku, když tam venku beztak všichni lžou?

Venku se lže proti lidem, v restauraci Na Rychtě se toho dne lhalo pro lidi.

Král usvědčených lhářů Miloš Zeman si k tomuhle festivalu komunitního lhaní přizval na pomoc svého padawana lži, Michala Haška, který kdysi vydržel lhát v přímém přenosu nepřetržitě deset minut, čímž se nominoval do Guinessovy knihy rekordů hned vedle muže, který dokázal deset minut točit talířem na špičce penisu.

Akce samotná tak svým programem připomínala kombinaci předváděcí akce na vysavače a manifestace vojenské připravenosti Korejské lidově demokratické republiky, akorát v o mnoho přátelštějším, obývákovějším duchu. Jako by to člověk sledoval na obrazovce z tepla obřího gauče, na který se vejde celá obec.

Zemanova velká pravda

Zeman těží z rozklížení české společnosti. Nebyl to však on, kdo ji rozklížil. Byly to především dlouhé roky otevřeně neoliberálních vlád, které si dovolily tu historickou drzost, že otevřeně mobilizovaly proti slabým.

Pravice tak ze sebe vytvořila na věky věků užitečného fackovacího panáka Zemanovy prolhané, ale autentické lidovosti. Je to především stará, zdiskreditovaná pravice, kdo Zemanovi umožňuje být levicovým (byť jen pro našinec).

V sociální otázce má Zeman svou jedinou velkou pravdu a bylo to cítit, když v Újezdě otevíral hospic: „Kultura národa se pozná podle toho, jak se stará o svoje staré,“ glosoval Zeman soucitným hlasem a v aplausu se úplně ztratil fakt, že v mnoha muslimských zemích téměř neexistují starobince, protože povinnost starat se o stárnoucí mají rodiny.

Miloš Zeman surfuje po nekonečné řece rozporů. Když mu dojdou, vymyslí si další, aby neztratil vlnu. Jeden z takových rozporů — ten mezi humanitními a technickými obory — v sobě nedopatřením zhmotnil muž z publika, který vystudoval „jak průmyslovku, tak filozofii“. Co je to vůbec za člověka? Není to nějaká zrůda? Z pódia naštěstí celou anomálii řádně osvětlil absolvent ekonomky: „Kdo má jen humanitní vzdělání, bude mít problém na trhu práce, zatímco roste zájem o řemesla a profese,“ zaúřadoval prezident-filozof a rychle téma opustil, aby se vyhnul reálným statistikám nebo nedej bože dotazu, zda se jeho dcera díky tatínkově prognostickému knowhow vyučuje svářečkou, nebo soustružnicí.

Slovy Matěje Stropnického se Miloš Zeman v těchto turbulentních dnech možná opravdu stal prezidentem slabochů. Jeho síla a zároveň klíč k jeho pravděpodobnému znovuzvolení však tkví v tom, že zároveň dál zůstává i prezidentem slabých.

„Ti Chaloupkovi to ti je divná famílie. Včera se šel manžel ve tři v noci napít a u nich se ještě svítilo,“ otevírala paní v odpoledním autobuse jedoucím ze Sokolnice do Újezda očividně zaběhnuté téma. „To je tím, že chlastají, a bůhví co ještě. Minule na mě málem zavolal policajty. Ale dneska tam bude, taky se přijdou podívat na prezidenta…“ opáčí jí druhá a jejich pohoršení jakoby ulítlo okýnkem.

Zeman je prezident, který spojuje odpojené.