Prezidentský kancléř Vratislav Mynář pochází z jihomoravské vesnice jménem Osvětimany. To je to jediné, co jsem si odnesl z dvacetiminutové investigativní reportáže Účastníci zájezdu, kterou představil v pořadu Reportéři ČT Lukáš Landa. Všechno ostatní se odehrávalo plně v mezích, které si tu Miloš Zeman nastolil a které mu přinášejí širokou podporu.

Název reportáže, který evokuje stejnojmennou volnočasovou komedii, použije hned v úvodu na záznamu skryté kamery „průvodce“ Otakar Berka (KSČM). A fraška se skutečně odehrála. Máme však tendenci zapomínat, že i ty nejzásadnější politické události se mohou odehrát jako frašky — koláč moci se krájí při jakémkoli žánru.

Scénář samotné reportáže jako by si psal sám Miloš Zeman. Vždyť celému incidentu pohoršeně oponovali třeba Karel Hvížďala nebo Ladislav Špaček, tedy nepřátelé, které kdyby Zeman neměl, musel by si je vymyslet. Podle Hvížďaly jsou Zemanovi podporovatelé „upláceni za podporu“ — jenže za podporu je uplácen každý, jinak by kampaně nestály žádné peníze. Každý si kupuje hlasy.

Ze záběrů a z projevů průvodce je navíc patrné, že co se podpory Miloši Zemanovi týče, panuje mezi účastníky konsensus. Návštěva hradu pak není materiální (jak ji v reportáži nazývá marketingový guru Jakub Horák), nýbrž duchovní odměnou — stejně jako důchodci se nenechávají lákat na promoakce vidinou guláše zdarma, ale pouze touhou být pro někoho středem zájmu, je samotný zemanovský zájezd silným symbolickým projevem prezidentovy otevřené náruče.

Prohlídku hradních prostor popisují ve snímku jako „nedostupnou běžnému smrtelníkovi“ pouze lidé, kteří patřili k nejbližším spojencům Václava Havla, a kteří v prezidentské volbě otevřeně podporovali Karla Schwarzenberga. A to je typický moment selhání mediálního rámování, kterého Zeman dokáže vždycky umně využít.

Je to přeci struna, na kterou už léta brnká: on je jiný, než dosavadní prezidenti, kteří se povyšovali nad veřejný vkus, on je skutečně „levicový“ prezident, zmocněnec lidu. On nemá problém pustit na svůj hrad obyčejné lidi z Osvětiman, není s nimi v konfliktu, nebojí se jich, neodepírá jim podíl na sebevznešenějších historických symbolech — dokud je na hradě Zeman, patří jeho klenoty všem.

Mluvit o účastnících jako o „lidech, kteří nemají vlastní názor,“ je opět hra podle Zemanova scénáře. Co to znamená „mít vlastní názor"? Není spíš naším problémem, že lidé stále pevněji zastávají názory nenávistné a rasistické?

Jak se asi bude reportáž jevit jejím aktérům? „Zmanipulovaná Česká televize útočí na prezidenta a snaží se dělat z lidí hlupáky!“ Miloš Zeman by mohl z takového snímku udělat svůj propagační materiál.

Kdyby si na barokní židle ve Vladislavském sále sedla Meda Mládková, nebyl by to takový problém, protože je to „dáma“, kterou kdybyste vzbudili uprostřed noci, tak vám vyjmenuje celou sadu příborů pro večeři s vévodou z Kentu v pořadí od šibřinek po zakončení honácké sezóny. To, co je v reportáži pociťováno jako skutečné bezpečnostní riziko, je starý dobrý nájezd nevyzpytatelných lidových vrstev, jejichž společenská role se omezuje na nezdravý životní styl a karamboly v Neváhej a toč: Na jak drahý koberec jim spadne chlebíček? Do jak staré vázy drcnou loktem?

↗

Kdyby si na barokní židle ve Vladislavském sále sedla Meda Mládková, nebyl by to takový problém, protože je to „dáma“. Repro DR

Landova reportáž se snažila ukázat, že je podpora Miloše Zemana zinscenovaná. Jenomže reálná podpora Miloše Zemana nijak zinscenovaná není. Abychom se mohli vůbec někdy dobrat tajemství Zemanova úspěchu, musíme se ptát, proč vlastně existují lidé, pro které je Zeman hrdinou. Jaké jsou jejich každodenní starosti? Jaký svět je jim servírován médii? Čeho se nejvíc bojí a čeho se jim nedostává?

Kritika Zemanovy šarády musí tnout hlouběji. Dokud budou Zemanovi odpůrci jen vznešenými kritiky jeho vkusu (a potažmo tedy vkusu jeho podporovatelů), bude Zemanovi na pódiu stačit stále míň: neposlouchejte elity, chtějí vám vnutit svou perspektivu, já hájím tu vaši a vy si můžete být jisti, že dokud tu budu já, budete vyslyšeni, ať bude váš názor jakýkoli.

„To bylo za komunismu, zájezdy…“

Účastníky zájezdu ukazuje reportáž jako objekty manipulace Zemanova týmu. Nikdo z nich se však nevyjádří, nikomu není kladena žádná otázka, která by nám mohla poodhalit, jaké jsou motivy či dojmy těch lidí. Je to tedy sama reportáž, která se ke svým aktérům chová jako k předmětům. S groteskní hudbou ukazuje svoje němé účinkující jako nešiky z němých filmů.

Úsměvný je komentář politologa Rudolfa Kučery, podle něhož „to bylo za komunismu, zájezdy, organizovaná shromáždění, organizované akce, kde ti vybraní lidé pak byli odměňováni“. „Čili to by se nemělo dít?“ musel se sám znejistělý reportér dotázat, zda je to vastně špatně. Snad nikdy nebylo patrnější, že pro spoustu lidí ztrácí antikomunistický strašák jakýkoli obsah.

Ukazuje se, že tu největší nostalgii po minulých pořádcích nevzbuzují ve starých, chudých či jakkoli opuštěných lidech komunističtí ideologové, ale především my sami, tím, jak se k nim chováme, jaké místo jim v našem světě vyhrazujeme.

A že Vratislav Mynář možná korumpoval? Co byste taky čekali od člověka bez prověrky. Pro ty zapomenuté lidi je daleko podstatnější, že za ně Zeman obelstil elitu a daroval jim Hrad. Naslouchal jim. A vzal si je k sobě domů.