Sedmnáctého listopadu jsem jako spousta dalších lidí vyrazil na Albertov. Chtěl jsem se přidat k lidem, kteří na místě vyjádří svůj nesouhlas s tím, že se prezident rozhodl bezprecedentním způsobem zesměšnit celý svátek svou účastí na demonstraci soudobých nacionalistů a xenofobů.

Přišel jsem krátce po začátku a prošel až dopředu. Doufal jsem, že tam najdu nějaký protestní hlouček, ke kterému se přidám. Narazil jsem ale na železný zátaras, kde policie prohledávala všechny, kdo chtěli projít dál. V předním poli tak bylo soustředěno jádro skalních příznivců prezidenta, po nějakých protestujících ani památky…

Identifikoval jsem několik známých tváří - dva novináře z Respektu, dva kamarády z FAMU z dokumentu, pár lidí, které znám z Facebooku a které by asi místní osazenstvo označilo za sluníčka či havloidy. Společně jsme se potkali během proslovů Konvičky a dalších předřečníků a prohodili pár slov o tom, že se zdráháme uvěřit, co kolem sebe vidíme.

Atmosféra byla značně temná. Řekl-li například řečník jméno Dienstbier, začal dav skandovat „hajzl“, padaly výroky jako „vlastizrádce“, „pověsit“ a podobné…

Nakonec se ale přeci jen našel člověk, který vytáhl červenou kartu a zvednul ji nad hlavu. Co následovalo, mi definitivně vyrazilo dech a utvrdilo mě v názoru, který mám delší dobu -- že jsme svědky počáteční fáze radikalizace společnosti, která, zůstane-li bez razantní odezvy, může celou společnost na další dlouhou dobu zbavit demokratických hodnot, na něž jsme si od revoluce zvykli a chybně je začali považovat za samozřejmé.

Jakmile muž zvednul kartu nad hlavu, okolo stojící se na něj fyzicky obořili. Okamžitě jsem tedy přispěchal a začal křičet, ať ho ihned nechají, že nemají žádné právo na něj sahat. Stal jsem se tak spoluterčem jejich agrese. V ten moment přiběhl člověk v kapuci, zkroutil muži s kartou ruce za záda a další mu kartu vytrhl.

Pár metrů vedle stála policie, která pouze přihlížela. Jeden policista přišel, aby zkontroloval situaci. Přímo před jeho zrakem pokračoval příslušník samozvané Konvičkovy milice v pacifikaci muže s kartou. Chtěl jsem po policistovi, aby zakročil, ten se však na mě pouze usmál.

A do toho přiletělo vajíčko (donesené pravděpodobně za tím účelem, aby mohlo být hozeno na případné protestující, coby revanš za loňský rok). Jelikož ale fungují věci jako instantní karma, trefilo vejce namísto mě nebo člověka s kartou hlučnou příznivkyni Miloše Zemana…

Člověka s kartou pak samozvaná milice vyvedla za bariéru -- vše opět pod dohledem Policie České republiky. Na mé dotazy, z jakého statusu zasahují proti člověku, který zcela v souladu s demokratickými zásadami a nekonfliktně vyjadřuje svůj názor, mi bylo od lidí bodře odpovězeno, ať „držím hubu“ a „táhnu do prdele“.

Tak takto jsem oslavil svátek demokracie na Albertově. Jako haškovskou tečku beru fakt, že během incidentu mluvil prezident o právu jednotlivce vyjádřit svůj názor. Už teď se těším na příští rok, ale asi pojedu do lesa, protože tímhle tempem se bude za rok na Albertově lynčovat.