Rozebírat každé Zemanovo mrknutí je stejně zbytečné jako plýtvání potleskem či pískotem, když se rozdávají nálepky, kdo tu je a kdo není fašista. Nevkus trestný není. Když si někdo jako program vytyčí hulvátství a najde si voliče, je to smutné, ale budiž.

V úterý jsme však na Albertově byli svědky vážnější šlamastyky. Poté, co mluvčí Ovčáček ujistil veřejnost, že se jeho šéf nechystá za Konvičkovými radikály, to prý jen oni změnili místo své akce, jsme byli svědky mrazivého představení. Na pódiu pod skromností překypujícím heslem Ať žije Zeman! vedle sebe stáli prezident republiky, vůdce Bloku proti islámu, předseda poslanců Úsvitu-NK plus lídr Strany práv občanů (SPO).

Antiislamisté se již s Úsvitem domluvili na společném postupu v krajských volbách. Přiberou-li do party i SPO, ještě uvidíme. Ovšem hlava státu defilující spolu s krajní pravicí, to se v Evropě hned tak nevidí. Vždyť proti Konvičkovi s Úsvitem je i Orbánův maďarský FIDESZ slabý čajíček. A že by maďarský prezident demonstroval s Jobbikem není známo.

Nechlácholme se tím, že Zeman neutrousil na adresu spoluúčinkujících jediné pochvalné slovo. Neomlouvejme jej tím, že se přece mohli připojit i zástupci jiných partají. Součástí politiky jsou symboly, rituály, fetiše. Miloš Zeman to ví, je přece ostřílený politik. A symbolika jeho letošní oslavy 17.listopadu je zřejmá: našel si nové přátele, našel si — po SPO, jež je už za zenitem — novou ambiciózní politickou družinu, která má stejné programové priority jako on.

Co na tom, že se tím s ní ocitá na okraji politického spektra. Holt stmelování společnosti, které kdysi sliboval, začal právě u hnědáků. Do politiky se vracející doyen radikální pravice Miroslav Sládek, jehož si Zeman v devadesátých letech podával na každém kroku, může jen tiše závidět. I když také on by se rád přidal a přinejmenším na internetu hýří aktivitou.

↗

Součástí politiky jsou symboly, rituály, fetiše. Symbolika Zemanovy letošní oslavy 17.listopadu je zřejmá: našel si nové přátele. Repro DR

Ne omluvou, ale vysvětlením prezidentova postupu je jeho vášnivý odpor k islámu. Do karet mu hrají smrt rozsévající teroristé i uprchlická vlna, jež se šíří z arabského světa. Tato kombinace vytváří v české veřejnosti pokřivené vnímání vzdálených končin a jejich obyvatel. Zeman má v ruce silné politické téma. V takové situaci, tedy když má výrazného nepřítele, si odjakživa ví rady. Před dvaceti lety šil do Klausových konzervativců, ještě předloni měl za terč Nečasovu vládu. S jejím pádem Zeman vybledl, ztratil totiž protivníka. Dnes už je ovšem opět v sedle.

Nedivme se, když za rok bude mít na Albertově po boku nikoli prezidenty Gaucka a Kisku jako ještě vloni, ale třeba Marine Le Penovou a Geerta Wilderse.

Přímo zvolený prezident legitimizující extrémní politické síly může být důvodem, abychom od něj odvrátili hlavy a přestali o něm mluvit. Jenže co když potáhne nahoru volební výsledek Konvičky a spol.? Anebo co když se bude příště ucházet o Hrad coby kandidát Úsvitu?

Ohánět by se nyní měly zejména špičky velkých a tradičních stran. Sociálně demokratický premiér Bohuslav Sobotka s lidoveckým vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem to naštěstí již dělají. Lidé by měli vědět a vidět, že podstatou politiky není hlásání siláckých sloganů a provolávání slávy Nejvyššímu, ale řešení problémů a mravenčí práce pro voliče. Znalci starých pravd tuší, že i kdyby Zeman příště zpíval hymnu s Tomášem Vandasem a do komparsu přibrali i onoho nešťastného Sládka, chleba tím nezlevní. Jen přibude nenávisti.