Muslimové jsou integrální součástí francouzské společnosti. Je nesmyslné chtít po „nich“, aby vystupovali jsko „komunita“, když jsou ve skutečnosti celou „populací“. Jen si představte, jak byste dolovali jednohlasné stanovisko od všech, kterým se dostalo křtu. Přesto je reakce muslimského světa na páteční útoky hlasitá a vyjadřuje opovržení nad útočníky i solidaritu s obětmi.

ISIS v závěru týdne neudeřil jen ve slavné západní metropoli. Bombový útok v libanonském Beirútu si vyžádal 44 obětí. A právě libanonská vlajka překrývala část facebookových profilů, aby připomněla, že bychom neměli lidské životy měřit provinčně, ale stejným metrem. Pietní vzpomínka na mrtvé v Libanonu nám mimo jiné ukáže i hrdinský příběh muslima Adela Termose, který se obětoval při zneškodnění druhého atentátníka.

Z pařížských útoků se neradují jen teroristé z Islámského státu. K politickým manifestacím je okamžitě využili populističtí prorokové mezilidské nenávisti. Konvičkovci z Bloku proti islámu neprodleně prohlásili teroristické útoky za „projev pravého islámu“, čímž se znovu postavili po bok Islámského státu. Spolu s jeho fanatiky se teď chystají stanout v boji proti zbývajícím několika miliardám mírumilovných muslimů.

Všem, kdo by snad chtěli přímo spojovat pařížský teror s islámem, patří od občanské společnosti stejné „kšá“, jakého se dostalo ultrapravičákům z Generace identity, kteří se pokusili připojit k pietní demonstraci občanské soudržnosti ve francouzském Lille.

Vždyť i pařížské peklo mělo svého „Ahmeda“, muslimského hrdinu, který zachránil své francouzské spoluobčanky před smrtí: v baru Casa Nostra odvedl původem alžírský barman Safer podle BBC uprostřed palby dvě zraněné ženy do bezpečí.

↗

Paříž, spolu s ní celá Francie a spolu s ní celá Evropa prožily jeden z nejčernějších pátků třináctého. S kým a proti komu dnes vlastně stojíme? Foto theatlantic.com

Držet pohromadě

České země se při tom všem připravují na státní svátek, který i po šestadvaceti letech stále ještě rámuje naše pojetí demokracie a svobody. Těžko najdeme v zemi člověka, který by v úterý nějak nespojoval 17. listopad s událostmi, které v pátek zasáhly Paříž a s ní i celý svobodný svět. A je to tak správné - každý rok jsou oslavy státnosti jiné právě proto, že se zásadně mění svět, ve kterém žijeme. I letos se však budeme přít o to, s čím konkrétně svůj svátek spojit.

Tak jako při demonstraci soudržnosti v Lille bude i v Praze zapotřebí vyslovit své hlasité „kšá“ všem, kteří v Evropě reagují na teror v duchu nejtajnějších přání teroristů z ISIS. Lidé jako Martin Konvička interpretují islám stejně jako nejrigidnějších wahabisté. A právě jejich program na evropské půdě poctivě realizují: rozsévají mezi Evropany strach, vyvolávají nenávist mezi jejími občany navzájem a tím ji oslabují.

V českém kontextu bude takový občanský projev o to složitější, že bude zapotřebí jej namířit i na samotného prezidenta, který se ke kulturnímu rasismu a islamofobii už notnou dobu směle uchyluje. Zemanova posedlost detailním prověřováním migrantů je přitom v ostrém kontrastu s lehkovážností, s jakou nechával na hradě léta úřadovat člověka, jemuž jakákoli prověrka chyběla.

Možná by celé Evropě v téhle těžké situaci pomohlo, kdybychom si uvědomili, že „pro francouzské bezpečnostní složky pracuje víc muslimů, než pro Al Kajdu“. Abychom v následujícíh těžkých týdnech a měsících dobře věděli, s kýmže a proti komu to vlastně dnes stojíme.