Tomio Okamura navštívil mužský uprchlický tábor, aby referoval o tom, že je plný mužů. Hlučně rezonující srdeční čakra Igoru Chaunovi na pár týdnů přehlušila tiché ozvy jeho v meditaci odpočívajícího mozku, a tak se duchovní režisér a zpeněžitel prázdna musel na vlastní oči přesvědčit, že lidé jsou lidé.

Petr Fiala se se stejnou dadaistickou vervou vydal k plotu s uprchlíky, aby svým voličům (a stovkám trollů) poreferoval, že je skutečně plotem s uprchlíky.

Jak moc, ptám se, musí v těchto dnech srdeční čakra vibrovat Petru Fialovi, když se musel na vlastní oči přesvědčit, že plot je plot?

Fiala, Okamura i Chaun jsou představiteli nového uměleckého stylu s názvem „instagramový realismus“. Ten v sobě snoubí to nejlepší z kimčongunismu a škromachismu - výsledkem je žánr „selfie při koukání na věci“.

ODS: Oplocování domorodých společenství

Lakonické heslo nové kampaně ODS zní „Rozbal to“. Nová ODS s ním chce oslovit všechny „odvážné a podnikavé“, „svobodné a zodpovědné“, „aktivní a pracovité“ a konečně ty, „kteří se chtějí sami rozhodovat“.

Skoro by se zdálo, že ODS je ideální stranou pro uprchlíky. Vždyť kdo jiný v posledních dnech lépe ztělesňuje všechny její ideály? Kdo v sobě sebral „odvahu“ a „podnikl“ životu nebezpečnou cestu, kdo byl dostatečně „zodpovědný“, aby vykonal nemožné pro lepší budoucnost svojí rodiny? Kdo chce „sám rozhodovat“ o tom, kde začne znovu žít?

Přes to všechno se Fiala druhým dechem vymezuje proti „mladým mužům“, kteří mají z různých (vždy však pro většinu z nás nepředstavitelně zásadních) důvodů namířeno do Evropy.

Fialovo pozdní odpoledne politické příčetnosti před nás staví paradox protiuprchlického příběhu v plné nahotě.

Co přesně máme podle píáristů ODS „rozbalit“? Sám Petr Fiala by kupříkladu rád „rozbalil“ několikavrstvý plot s ostnatým drátem přímo před nos tisícům migrujících. A to navzdory tomu, že do morku kosti ztělesňují hodnoty jeho vlastní kampaně.

Plot by měl fyzicky oddělit dva různé světy. Musíme se však ptát: v čem přesně se liší zavrženíhodní muži za plotem od tahounů moderního světa tady uvnitř?

Fialy

Plot je kouzelnou bránou časoprostoru, která odděluje moderní epochu od předmoderní. Kdo žije uvnitř, je moderní, kdo venku, je předmoderní.

Takový plot je polopropustný — moderní člověk může klidně odejít žít za plot a o svou modernitu nepřijde, zatímco předmoderní člověk podle stejné logiky nesmí dovnitř. Modernita je kouzlo, člověk ji nemůže svobodně přijmout nebo odmítnout: buď ji v sobě má, nebo nikoli. Co takovou modernitu tvoří?

Svoboda jako nástroj útlaku

„Například v Nizozemí,“ píše filozofka Judith Butler, když vysvětluje paradox modernity v praxi, „si musí žadatelé o povolení k pobytu prohlédnout fotografie dvou líbajících se mužů a odpovědět, zda tyto fotografie vyjadřují osobní svobody a zda jsou připraveni žít v demokracii, která si váží práv gayů a leseb…“

Takové přijímací řízení (jakkoli již prochází dílčími úpravami) je testem, při němž je předpokládaná konzervativní výbava „předmoderního žadatele“ konfrontována se sadou hodnot přisuzovaných liberální demokracii. Paradoxně ale existují celé skupiny lidí, kteří jsou od testu oproštěni. V nizozemském scénáři mezi ně patří „občané států Evropské unie, žadatelé o azyl a kvalifikovaní pracovníci, kteří vydělávají více než 45 tisíc eur ročně, občané Spojených států, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Japonska a Švýcarska“.

Z výčtu je patrné, že test „nizozemskosti“ je namířen téměř výhradně na příchozí z islámského světa. Omluveni jsou z testu naopak sami Nizozemci. A stejně tak dnes z všemožných testů Evropanství omlouváme samotné Evropany.

Pokud je homofobie neslučitelná s demokracií, měli by svou toleranci k homosexualitě prokazovat všichni, tedy i místní. To se však neděje: naši šovinisté, násilníci a homofobové jsou z obliga, na svobodné společnosti se můžou podílet a priori — jejich omluvenkou je smyšlená esence modernity.

A to je jejich jediné štěstí! Jak by asi testem homofobie prošli všichni ti násilní rasisté z antiimigračních hnutí?

Právě „paradox osvobození“ stojí v základu islamofobních vyprávění: homofobní Evropan je moderní, zatímco emancipovaný muslim zůstává předmoderním a musí projít zkouškou. Svobodu ženského odívání chtějí evropští šovinisté vymáhat zákazem hidžábů, ženy samotné chtějí ti samí bílí násilníci emancipovat z předmoderních služek a konkubín ve své moderní služky a konkubíny.

Islamofoby nezajímá homofobie před plotem, protože cokoli je uvnitř, je moderní. Homofobie sama jakoby neměla být pro demokracii problém, až homofobie cizáků nám má hrozit rozvratem.

Absurditu plotu postaveného v cestě skutečným lidem, absurditu naší postkoloniální iluze o vlastní modernitě vyjadřuje následující úvod satirické reportáže z pochodu islamofobního hnutí PEGIDA v Drážďanech:

„Většinou jde o mladé muže, mají značkové oblečení, v rukou třímají smartphony. Ale nejde vždy jen o vzdělané lidi - mnozí neměli tolik štěstí a studovat nemohli. Mají v nohách několik desítek kilometrů, proto jsou často agresivní a nechtějí odpovídat na dotazy. A když už odvětí, tak jen jednoduchou němčinou. Prezident Gauck řekl, že naše srdce jsou široce otevřená, ale naše možnosti omezené. Bude pro nás velkým úkolem tyto lidi integrovat do naší společnosti.“

Bude pro nás ještě velkým úkolem integrovat do moderní společnosti sebe samotné.