V současnosti snad nenajdeme místo, kde bychom se schovali před tématem migrace, uprchlíků a cizinců. Stalo se naším společníkem u nedělního oběda, v městské dopravě, v kavárnách a hospodách, čteme o něm v novinách, slyšíme v televizi a rozebíráme je na sociálních sítích.

Většinou ale zapomínáme, že mnozí takoví, o kterých tady mluvíme, zde žijí již několik desítek let a jsou součástí společnosti. Setkáváme se s nimi každý den, nakupujeme u nich potraviny a ochutnáváme jejich jídlo.

Diskutujeme o nich však tak, jako kdyby zde vůbec nebyli. Jak se jim žije v České republice? Změnila se jejich situace vzhledem k náladě, která zde panuje v poslední době? Setkali se s nepřátelským xenofobním chováním? Co si myslí o současné debatě?

Kdo necítí bolest ostatních, nezaslouží si být zván člověkem

„Jak říká perské přísloví: Suché a mokré třísky hoří spolu na jedné hromádce,“ popisuje dnešní českou diskuzi o migraci šestapadesátiletý pan Hasib, který žije v České republice již třicet jedna let. „Lidé mají tendenci mluvit obecně, všechny házet do stejné hromádky. Každý národ či země má ale přece dobré i špatné lidi. Bohužel pro dnešní svět se stávají většinou ti špatní reprezentantem celé skupiny, kultury, národa. Je velmi složité přesvědčovat lidi, že jste jiní,“ zamýšlí se dále už od pohledu sympatický a charismatický muž z Afghánistánu.

Pan Hasib studoval v České republice žurnalistiku a nějaký čas pracoval v rádiu Svobodná Evropa. V současné době vlastní v srdci Prahy restauraci s orientálními pochoutkami z blízkovýchodní kuchyně. Při vstupu do restaurace vám do uší hned zazní melodie oblíbených hudebních nástrojů z daleké Persie či Indie — džembe, kánúnu či taru. Na televizní obrazovce se střídají pestrobarevné hudební klipy ze současné orientální pop kultury s folklórem.

↗

Tomio Okamura se nechal letos v lednu slyšet, že: „Každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám.“ Poznamenal tím nějak obchody s orientálními lahůdkami? Foto Ondřej Mazura DR

„Hodně lidí se ptá, zda jsme nějakým přínosem pro společnost. Většinou jim na to říkám, že zde nereprezentuji jednu kulturu, ale snažím se být můstkem mezi tou českou a na druhé straně afghánskou, íránskou, arabskou či indickou. To je pro mě velmi důležité. Snažím se tady nabídnout jiný obraz celého Blízkého východu, než lidé mohou znát čistě z médií,“ dodává pan Hasib.

Zdi jeho restaurace jsou ozdobené perskými koberci — každý z nich má svůj příběh — starými fotografiemi a nápisy. Nechybí ani tradiční folklorní oblečení, velké encyklopedie a knihy, mezi nimiž mě hned jedna zaujme: První česko-perský slovník.

Také jeden takový vlastním. Vzpomínám, že když jsem jej před zhruba deseti lety dostala a zalistovala v něm, pocítila jsem sama ze sebe hluboké zklamání. Většině slov jsem nerozuměla, a to jsem si myslela, že už česky mluvím docela dobře.

Pan Hasib hovoří česky plynule. Přiznává ale, že naučit se to, pro něj nebylo vůbec jednoduché. S vážným výrazem vysvětluje: „Já jsem zde studoval vysokou školu v češtině. K tomu, aby se člověk integroval do společnosti, je znalost jazyka velmi důležitá. Jazyk a vzájemný respekt. Všichni máme nějaká práva, ale také máme povinnosti, které musíme dodržovat.“