S přelomem srpna a září jakoby přišlo více než začátek školního roku. Handrkování o abstraktní představy o uprchlících či hádky o to, kdo je xenofob a kdo rasista, nyní nahrazuje zcela konkrétní otázka. Najednou, když vidíme, že Syřané, Afghánci a Iráčané prchající před nebezpečím ve svých domovinách, jsou tady, blízko nás a že to nejsou přízraky z televize, ale lidé jako vy nebo já, si stále více z nás klade otázky: Co můžu pro uprchlíky udělat? Jak mohu pomoci?

Vlnka aktuální české solidarity směřuje třemi hlavními směry. Na nádraží Keleti v Budapešti, kde čekají tisíce utrmácených Syřanů, Afghánců a Iráčanů na vlaky do vytouženého Německa. Na moravská nádraží, kterými běženci aktuálně projíždějí do Německa — 214 jich bylo zadrženo ve vlaku z Maďarska do Německa z pondělí na úterý v Břeclavi. A do detenčního zařízení v Bělé-Jezové, které jsme v DR již představili. Na všech těchto místech se nacházejí unavení a vyčerpaní lidé, kteří utíkají před násilím ve svých domovinách. A všichni z nich pomoc doopravdy potřebují.

Jak na to, aby úsilí a ochota pomáhat — dotovaná osvěžujícími vzory z Rakouska a Německa — nešla vniveč? A proč to u nás v tuto chvíli nejde dělat ještě lépe a s větším dopadem? Než se dostaneme ke konkrétním radám, podívejme se, jak Česká republika s uprchlíky aktuálně zachází.

Děs a běs v Bělé-Jezové

Jedním z prvních logických kroků člověka, který chce nabídnout své prostředky či schopnosti při pomoci uprchlíkům, může být spojit se se Správou uprchlických zařízení. Její webové stránky jsou v tomto smyslu ovšem k ničemu a instrukce nelze získat ani telefonicky. S veškerými dotazy, a to i když nejste z médií, se prý máte obracet na tiskový odbor ministerstva vnitra…

Napadne-li vás následně, že právě toto ministerstvo, pod jehož působnost uprchlická agenda spadá, musí být přece — opět zcela logicky — vybaveno přinejmenším webovou stránkou s informacemi a kontakty, kde svou touhu pomáhat ukojíte, mýlíte se. Tiskový odbor na vaši otázku odpoví po více než dvou dnech.

Nic kloudného pro vás ovšem nebude mít a odkáže vás na podfinancované tuzemské občanské organizace a pochlubí se, že: „Bude zveřejněna e-mailová adresa, na kterou budou moci občané nebo firmy a další právnické osoby zasílat své nabídky pomoci.“ Vše působí — a bohužel nikoli náhodou — tak, že ambicí ministerstva vnitra není uprchlíkům jakkoliv ulevit a vyjít vstříc, ale dát jim zakusit co proto z paragrafů a legislativy: k tomu se ale ještě dostaneme.

Výsledkem toho všeho je, že v detenčním zařízení pro cizince v Bělé-Jezové nyní setrvávají stovky běženců v naprosto otřesných životních podmínkách. Lidé obeznámení s tamní situací hovoří pouze anonymně, kvůli přístupu ministerstva vnitra jde z jejich pohledu o velmi choulostivé téma. Oficiální cestou obrázek reality od nikoho nedostanete.

V táboře stavěném pro 270 lidí je jich v těchto dnech zavřeno mezi šesti až sedmi stovkami. Ještě vloni jich tam přitom bývalo kolem osmdesáti. Jelikož je kapacita několikrát překročena, nedaří se běžencům poskytovat prakticky žádné právní poradenství ani psychologickou podporu — obojí je přitom naprosto klíčové.

Cizinci v Bělé nechápou, kde a proč jsou. Chybí tlumočníci, zdravotníci… Po táboře běhají bosé děti. Převládá špína. Část lidí spí ve stanech. Jídlo je nevyhovující.

Při detenci jsou lidem rovněž zabaveny peníze a mobilní telefony. Situace je podle očitých svědků děsivá. „Za skoro dvě desítky let v této profesi jsem takovou hrůzu ještě neviděl,“ říká jeden. Jiná svědkyně dodává: „Při tom množství zadržených je problém ty lidi i nakrmit, je tam malá jídelna a zamřížované prostory. Než se všichni prostřídají, trvá to hrozně dlouho. V takové situaci už nezorganizujete žádné smysluplné poradenství. Vůbec se nedivím, že se tam lidé bouří.“

Zadržení migranti setrvávají v těchto nelidských podmínkách osmdesát šest dní. Za den pobytu hradí 240 korun. To je 20 640 za jednoho člověka. V případě pětičlenné rodiny jde o částku 103 200 korun. Tolik k častému lživému tvrzení při hádkách na sociálních sítích a v hospodách: „Na co si stěžují, ještě dostanou zadarmo najíst.“

Dlužno také dodat, že odhadem devadesát procent lidí zadržených v Bělé prostě peníze má. Aby se sem dostali, prodali doma často vše, co měli. A český stát je o podstatnou část těchto peněz, které v začátku nového života v emigraci potřebují, připraví.

Lidé, kteří prostředky nemají, se stávají dlužníky. Na výstupu z Bělé pak dostávají „kapesné“ čtyři sta korun. Není úplně jasné, k čemu jim má být tato směšná částka vůbec užitečná.

Kolik lidí ještě musí trpět, než si soudy udělají jasno?

Ještě než se dostaneme ke kýžené odpovědi na otázku, co s tím? Jak pomoci? Zastavme se u toho, proč vlastně běženci v Bělé-Jezové vůbec jsou? Ukáže se totiž, že patrně z něčí umanutosti.

Kdo se o téma uprchlíků trochu zajímá, musel v posledních dnech či týdnech narazit na klíčové slovo „Dublin“, nebo-li Dublinské nařízení.

Dublinské nařízení ve stručnosti říká, že žádost o azyl podanou cizincem kdekoliv v Evropské unii posuzuje vždy jen jeden stát. Pro většinu cizinců to znamená, že jde o první unijní stát, do kterého vstoupili a v němž také zpravidla o azyl požádali. Tam by také měli setrvat po celou dobu azylového řízení. Další překračování hranic je považováno za neoprávněné. A tímto státem je dnes pro uprchlíky, kteří vstupují do Evropské unie a cestují přes Českou republiku, prakticky ve všech případech Maďarsko.

Uprchlíků ale do Maďarska vstupuje tolik, že tamní úřady situaci vůbec nezvládají. Lidé migrují dál do Evropy a pokud je cizinecká policie zadrží na našem území, zavře je v Bělé-Jezové, kde čekají zmíněných šestaosmdesát dní, po které náš stát jedná s maďarskou stranou o jejich návratu.

Existují přitom silné právní názory, že se to celé momentálně děje nezákonně. Už v roce 2011 Nejvyšší správní soud judikoval, že cizince na našem území nelze zadržet v případě, kdy účel jejich zadržení nemůže být realizován. A tato situace nyní evidentně nastává. Potvrdí-li se, že Česká republika skutečně postupuje protiprávně, dostane se jí vedle mnoha jiných i „skvělého“ statusu země, která okrádá ty nejpotřebnější.

V červenci se podařilo z 208 žádostí o předání cizinců podle Dublinského nařízení do Maďarska zrealizovat tři. V červnu čtyři ze 113. A tak bychom mohli pokračovat. „Dublin“ zkrátka absolutně nevyhovuje současné kritické situaci, jeho striktní dodržování ji jen komplikuje a ožebračuje potřebné. Jak dlouho ještě?

Jak pomáhat, když stát nechce chránit

Zatímco stát tedy zadržuje lidi utíkající před válkou v ponižujícím vězeňském režimu a plánuje, jak s příchodem dalších stovek či tisíců migrantů v nadcházejících chladných měsících zapojit do spolupráce armádu a vězeňská zařízení, těmi nejsolidárnějšími tu jsou jednotlivci. A ani jim není ministerstvo vnitra schopno vyjít vstříc, jen je odkazuje na občanské organizace, jejichž práci přitom samo nijak neulehčuje. Je hanba, že stát na jednu stranu s pomocí občanských organizací automaticky počítá, ale neumí jim či nechce zajistit dostatečné prostředky pro činnost, která je řádově levnější než jeho služby.

Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek musel v pondělním Hyde Parku České televize čelit ponižujícím otázkám (padly pro jistotu hned na začátku rozhovoru), kolik že jeho Organizace pro pomoc uprchlíkům bere peněz a jak s nimi nakládá. Realita je přitom taková, že Rozumek musí propouštět zkušené a obětavé zaměstnance, kteří už tak pracují za podprůměrné mzdy. Takhle tu na klíčových složkách občanského sektoru nešetřil ani Nečas.

Tím se tedy konečně dostáváme k věci. Ptá-li se proto někdo: „Jak mohu pomoci běžencům?“ platí, že podpora těchto nevládních organizací, nejlépe formou trvalého příkazu, rozhodně patří k velmi dobrým nápadům. Umožní prověřenou práci zkušených lidí, na kterou je nyní nutné poptávat dobrovolníky.

„V současné době nejsou k dispozici žádné státní ani evropské dotace na bezplatnou právní a sociální pomoc uprchlíkům v uzavřených zařízeních Bělá, Vyšní Lhoty, Zastávka a Ruzyně ani v otevřených pobytových táborech Kostelec a Havířov. Akutně potřebujeme pomoc pro bono právníků, kteří by byli ochotní cestovat za klienty,“ říká Rozumek. Chybí rovněž tlumočníci z arabštiny a další odborníci.

Organizace pro pomoc uprchlíkům také dokáže spojit firmu, která by ráda nabídla pracovní místo cizinci, s vybraným člověkem. „Problém ale je, že u nás může člověk pracovat až po roce v azylovém řízení, kdežto v Německu už třech měsících,“ stěžuje si Rozumek na neohrabaný přístup státu. Obdobně dovede Organizace pro pomoc uprchlíkům zužitkovat i nabídky ubytování.

Konkrétně se nyní hledá práce například pro sedmatřicetiletého nevidomého Syřana, otce tří dětí. Seznam dalších nabídek najdete v příloze pod článkem — nic tak přehledného, podrobného a konkrétního zatím není jinde k dispozici.

Dále je zde poptávka po mentorech pro běžence: „Dobrovolník dostane po proškolení a po vzájemném souhlasu ‚přiděleného‘ klienta z řad uprchlíků, kterému pomáhá s integrací do společnosti, mluví s ním česky, vyřizuje záležitosti v České republice, pomáhá najít ubytování a práci,“ říká Rozumek.