S přelomem srpna a září jakoby přišlo více než začátek školního roku. Handrkování o abstraktní představy o uprchlících či hádky o to, kdo je xenofob a kdo rasista, nyní nahrazuje zcela konkrétní otázka. Najednou, když vidíme, že Syřané, Afghánci a Iráčané prchající před nebezpečím ve svých domovinách, jsou tady, blízko nás a že to nejsou přízraky z televize, ale lidé jako vy nebo já, si stále více z nás klade otázky: Co můžu pro uprchlíky udělat? Jak mohu pomoci?

Vlnka aktuální české solidarity směřuje třemi hlavními směry. Na nádraží Keleti v Budapešti, kde čekají tisíce utrmácených Syřanů, Afghánců a Iráčanů na vlaky do vytouženého Německa. Na moravská nádraží, kterými běženci aktuálně projíždějí do Německa — 214 jich bylo zadrženo ve vlaku z Maďarska do Německa z pondělí na úterý v Břeclavi. A do detenčního zařízení v Bělé-Jezové, které jsme v DR již představili. Na všech těchto místech se nacházejí unavení a vyčerpaní lidé, kteří utíkají před násilím ve svých domovinách. A všichni z nich pomoc doopravdy potřebují.

Jak na to, aby úsilí a ochota pomáhat — dotovaná osvěžujícími vzory z Rakouska a Německa — nešla vniveč? A proč to u nás v tuto chvíli nejde dělat ještě lépe a s větším dopadem? Než se dostaneme ke konkrétním radám, podívejme se, jak Česká republika s uprchlíky aktuálně zachází.

Děs a běs v Bělé-Jezové

Jedním z prvních logických kroků člověka, který chce nabídnout své prostředky či schopnosti při pomoci uprchlíkům, může být spojit se se Správou uprchlických zařízení. Její webové stránky jsou v tomto smyslu ovšem k ničemu a instrukce nelze získat ani telefonicky. S veškerými dotazy, a to i když nejste z médií, se prý máte obracet na tiskový odbor ministerstva vnitra…

Napadne-li vás následně, že právě toto ministerstvo, pod jehož působnost uprchlická agenda spadá, musí být přece — opět zcela logicky — vybaveno přinejmenším webovou stránkou s informacemi a kontakty, kde svou touhu pomáhat ukojíte, mýlíte se. Tiskový odbor na vaši otázku odpoví po více než dvou dnech.

Nic kloudného pro vás ovšem nebude mít a odkáže vás na podfinancované tuzemské občanské organizace a pochlubí se, že: „Bude zveřejněna e-mailová adresa, na kterou budou moci občané nebo firmy a další právnické osoby zasílat své nabídky pomoci.“ Vše působí — a bohužel nikoli náhodou — tak, že ambicí ministerstva vnitra není uprchlíkům jakkoliv ulevit a vyjít vstříc, ale dát jim zakusit co proto z paragrafů a legislativy: k tomu se ale ještě dostaneme.

Výsledkem toho všeho je, že v detenčním zařízení pro cizince v Bělé-Jezové nyní setrvávají stovky běženců v naprosto otřesných životních podmínkách. Lidé obeznámení s tamní situací hovoří pouze anonymně, kvůli přístupu ministerstva vnitra jde z jejich pohledu o velmi choulostivé téma. Oficiální cestou obrázek reality od nikoho nedostanete.

V táboře stavěném pro 270 lidí je jich v těchto dnech zavřeno mezi šesti až sedmi stovkami. Ještě vloni jich tam přitom bývalo kolem osmdesáti. Jelikož je kapacita několikrát překročena, nedaří se běžencům poskytovat prakticky žádné právní poradenství ani psychologickou podporu — obojí je přitom naprosto klíčové.

Cizinci v Bělé nechápou, kde a proč jsou. Chybí tlumočníci, zdravotníci… Po táboře běhají bosé děti. Převládá špína. Část lidí spí ve stanech. Jídlo je nevyhovující.

Při detenci jsou lidem rovněž zabaveny peníze a mobilní telefony. Situace je podle očitých svědků děsivá. „Za skoro dvě desítky let v této profesi jsem takovou hrůzu ještě neviděl,“ říká jeden. Jiná svědkyně dodává: „Při tom množství zadržených je problém ty lidi i nakrmit, je tam malá jídelna a zamřížované prostory. Než se všichni prostřídají, trvá to hrozně dlouho. V takové situaci už nezorganizujete žádné smysluplné poradenství. Vůbec se nedivím, že se tam lidé bouří.“

Zadržení migranti setrvávají v těchto nelidských podmínkách osmdesát šest dní. Za den pobytu hradí 240 korun. To je 20 640 za jednoho člověka. V případě pětičlenné rodiny jde o částku 103 200 korun. Tolik k častému lživému tvrzení při hádkách na sociálních sítích a v hospodách: „Na co si stěžují, ještě dostanou zadarmo najíst.“

Dlužno také dodat, že odhadem devadesát procent lidí zadržených v Bělé prostě peníze má. Aby se sem dostali, prodali doma často vše, co měli. A český stát je o podstatnou část těchto peněz, které v začátku nového života v emigraci potřebují, připraví.

Lidé, kteří prostředky nemají, se stávají dlužníky. Na výstupu z Bělé pak dostávají „kapesné“ čtyři sta korun. Není úplně jasné, k čemu jim má být tato směšná částka vůbec užitečná.