Bělá pod Bezdězem, malá obec ležící ve Středočeském kraji, stála až donedávna stranou pozornosti médií i obyvatel České republiky. Kromě početně omezených skupin turistů hodlajících navštívit blízký hrad, zavítal do jejího katastru pouze málokdo. V posledních dnech se však situace dramaticky změnila.

Důvodem je soustava budov nacházejících se v blízkosti obce, do kterých jsou po desítkách a dnes už spíše stovkách umisťováni cizinci usilující o získání azylu v některém z evropských států. Jde o jediné zařízení svého druhu na území České republiky, byť zřejmě ne na dlouho.

O jaké zařízení se ale jedná a proč jsou do něj cizinci umisťováni? A co jsou vůbec tito cizinci zač a co u nás hledají?

Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, jak zní přesný název instituce, je oku běžného obyvatele nepřístupné. Objekt se nachází v lesích přibližně pět kilometrů od obce Bělá, poblíž bývalého vojenského prostoru Ralsko.

Vstup do zařízení je přísně střežen, možný je pouze na základě povolení vydávaného orgánem zodpovědným za jeho provoz, tj. Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. V minulosti byl objekt používán k různým účelům: sloužil jako kasárna pro příslušníky sovětské armády, jako pobytové středisko pro uprchlíky, jejichž žádost o azyl byla posuzována Českou republikou, a dnes plní účel zařízení, do kterého jsou internováni cizinci za účelem jejich vyhoštění či předání do jiného státu.

Maďarský azylový systém kolabuje a migranty tam vracet nemůžeme

Zásadní a systémové nedostatky spojené s umisťováním cizincům do zařízení začaly vyplouvat na povrch teprve v momentě, kdy do České republiky doputovala větší vlna imigrantů ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu opouštějící své země z důvodu obavy o bezpečnost a hledající ochranu v prostoru států Evropské unie. Jejich tradiční cesta míří přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko.

Zde, aby zabránili deportaci zpět do Srbska, většina z nich požádala o azyl. Následně se přes Slovenskou a Českou republiku vydávají do dalších států, zejména do Německa, ale též do Švédska, Francie, Velké Británie...

Oproti cizincům zajištěným za účelem vyhoštění z České republiky zpět do země původu, o kterých byla zmínka výše, platí pro uvedenou vlnu cizinců zvláštní režim. Ten je pro státy Evropské unie jednotně stanoven nařízením, pro které se zpravidla používá označení Dublinské nařízení.

Plyne z něj, že žádost o azyl podanou cizincem kdekoliv v Evropské unii posuzuje vždy jen jeden stát. Pro většinu cizinců to znamená, že státem odpovědným za posouzení jejich žádosti o azyl je první členský stát Evropské unie, do kterého vstoupili a v němž také zpravidla o azyl požádali. V tomto státě by měl cizinec setrvat po celou dobu azylového řízení, vstup do jiného státu, například do České republiky, je považován za neoprávněný.

Neutěšená situace ve většině hraničních států Evropské unie, ať už se jedná o Maďarsko, Řecko, Itálii či Bulharsko, absence perspektivy vyřízení žádosti o azyl v jakékoliv dohledné době a neúnosné hygienické a sociální podmínky ve zdejších azylových zařízeních však vedou cizince k tomu, že navzdory povinnosti stanovené Dublinským nařízení první zemi opouštějí a migrují dále do Evropy ve snaze najít stát s příznivějšími podmínkami pro život.

Jsou-li tací cizinci zachyceni na území České republiky, například ve vlaku, na dálnici a podobně, končívají zajištěni v zařízení v Bělé-Jezové. Ministerstvo vnitra ve spolupráci s policií následně usiluje o jejich předání zpět do státu, který je podle Dublinského nařízení příslušný k projednání jejich žádosti o azyl. A tím je dnes v naprosté většině případů Maďarsko.

Zde však nastává první problém: vzhledem k nutnosti měsíčně registrovat tisíce nových žadatelů o azyl, kteří překročili hranice Evropské unie, a další stovky těch, které hodlají do Maďarska navrátit okolní evropské státy, je maďarský azylový systém naprosto přetížen a Maďarsko přestává „své“ žadatele o azyl přijímat zpět, popřípadě tak činí s velkým prodlením. Situace cizinců v Bělé-Jezové se tak stává bezvýchodnou.

Cizince odíráme o peníze, aniž bychom řešili jejich situaci

České orgány se jejich azylovou situací vůbec nezabývají a pouze čekají, až si je hraniční státy Evropské unie jako Maďarsko, případně Bulharsko či Itálie převezmou nazpět. Uvedené státy však nejsou schopny či ochotny žadatele o azyl přijímat. A pokud tak učiní, vyřízení azylové žádosti je zdlouhavé, téměř v nedohlednu.

To v konečném důsledku znamená, že mnozí cizinci jsou v Bělé-Jezové zajištěni, aniž by jejich zajištění jakkoliv plnilo svůj účel, a po uplynutí maximální povolené doby zajištění (po dvou až třech měsících) jsou propuštěni ze zařízení ven na svobodu. Zde se pak ocitají zcela bez prostředků, neboť finanční hotovost, kterou disponovali, je jim orgány České republiky zabavena za účelem tak zvané náhrady nákladů spojených s jejich zajištěním.

Tím se cizinci dostávají do velmi zranitelné situace. I kdyby se do první země, kde požádali o azyl, chtěli vrátit, nemají na to peníze. Pokud požádají v některém státu Evropské unie o azyl, je rozhodnuto o jejich navrácení do této první země.

Ta však z důvodu stavu blížícímu se kolapsu není schopna jejich žádost v přiměřené době posoudit. Neoprávněný pobyt cizince na území států Evropské unie tak získává podobu začarovaného kruhu a naděje zajištěných cizinců, že by jejich žádost o azyl byla řádným způsobem v rozumné době projednána, je minimální. Také z toho pak pramení frustrace cizinců zajištěných v Bělé-Jezové, která, jako tomu bylo v minulém týdnu, může přerůst až v nepokoje.

Slova ministra Chovance jsou zcela nevhodná

Nespokojenost umocňují i podmínky, ve kterých zajištění cizinců probíhá. Jak již bylo uvedeno, zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové je kapacitně omezeno na 270 osob. V červenci však již počet zajištěných osob překročil číslo 300 a i nadále stoupá.

Dostavbou několika provizorních buněk se navýšila kapacita o dalších několik set lůžek. Takovéto navýšení kapacity však není bez problémů. S ohledem na relativně přísný režim zařízení, společný pobyt rodin s dětmi, osob různým způsobem traumatizovaných ze země původu, osob různého zdravotního stavu, vyznání i návyků, má navýšení kapacity citelné následky a vede ke zvyšování napětí.

Nedostatečný je počet hygienických zařízení, množí se stížnosti na dostupnost zdravotní péče, počet cizinců připadajících na jednoho sociálního pracovníka se stává neúnosným. Absence psychologa v zařízení se ukazuje jako palčivá.

Dalším problémem je značně omezený přístup cizinců k právní pomoci. Aktuálně do zařízení pravidelně dojíždí pouze pracovnice Arcidiecézní charity Praha, tedy organizace zaměřené zejména na poskytování sociálních a humanitárních služeb, jako je distribuce oblečení, hraček a podobně.

Právní poradenství je cizincům zprostředkováváno výhradně nevládní organizací Asociace pro právní otázky imigrace (ASIM), dobrovolnickou organizací sdružující právníky různých profesí, která právní pomoc v zařízení v Bělé poskytuje ve spolupráci s advokátem pracujícím pro bono.

Ministerstvo vnitra na zajištění právních služeb finančně nepřispívá a právní pomoc z kapacitních důvodů není dostupná všem zajištěným cizincům. Cizinci proto v mnohých případech ani nevědí, v jaké právní situaci se nacházejí, jaký bude jejich další osud, kam budou přemístěni a kdy a zda případně mají možnost se proti postupu českých orgánů bránit.

Příslušné dokumenty, poměrně rozsáhlé, a nikoli jednoduché, čtení ani pro mluvčího českého jazyka, dostávají sice za přítomnosti tlumočníka, ten však jen těžko může cizinci laikovi vysvětlit jejich podstatu. I tato nejistota ohledně aktuálního právního postavení a dalšího osudu přispívá k vyhrocení atmosféry.

Reakcí kompetentních orgánů na nastíněné problémy je jejich banalizace, popř. přenášení odpovědnosti za tyto problémy na samotné cizince. Nevhodná a nepřiměřená jsou zejména slova ministra vnitra vyjádřená v reakci na protesty zajištěných cizinců v tom smyslu, že je nutné dodržovat zákony.

Aniž bych chtěl nutnost splnit požadavky spojené se vstupem na území České republiky bagatelizovat, faktem zůstává, že jediné protiprávní jednání zajištěných cizinců zpravidla tkví ve vstupu na území státu bez platného cestovního dokladu a víza. Takovýto typ přečinu je však i z hlediska platné legislativy považován maximálně za přestupek, podobně jako je tomu například u přecházení silnice na červenou.

Problémem v daném případě proto není ani tak samotné jednání cizince a jeho protiprávní charakter jako spíše skutečnost, že se stejného jednání dopouští v jeden moment velké množství osob, čemuž evropský ani český azylový systém nejsou schopny čelit. Metaforicky vyjádřeno, přechází-li silnici na červenou jen občas někdo, problém nevzniká. Přecházel-li by tak každý, systém dopravy se zhroutí. Charakter individuálního pochybení se tím ale nestává o nic více závažným.

Česká republika musí přestat porušovat své vlastní zákony

Mnohem závažnější je skutečnost, že zákony nejsou ve vztahu k cizincům zajištěným v Bělé-Jezové dodržovány ani orgány České republiky, včetně policie a ministerstva vnitra. A to dokonce způsobem dotýkajícím se samé podstaty jejich práva na osobní svobodu.

Především, ministerstvo vnitra disponuje informacemi o obtížné situaci, v níž se nachází azylový systém v Maďarské republice, která dočasně pozastavila zpětné přebírání cizinců z jiných států Evropské unie. Tím ale další zajištění cizinců ztrácí svůj účel a stává se nezákonným.

Kromě toho, do zařízení v Bělé jsou i nadále umisťovány celé rodiny, ačkoliv Kancelář Veřejného ochránce práv i Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdily, že podmínky panující zde nejsou pro pobyt dětí způsobilé. Mnohé vnitrostátní soudy též poukázaly na skutečnost, že zákony spojené se zajišťováním cizinců jsou v České republice nedostatečné a skýtají velký prostor pro svévolné rozhodování policie v těchto případech.

Velká část rozhodnutí o zajištění cizinců, proti kterým je podána žaloba, je z těchto důvodů také soudy rušena a cizinci bývají propouštěni na svobodu. Jak již ale bylo uvedeno, při velice omezených podmínkách poskytování právní pomoci mají cizinci jen velmi omezené možnosti, jak svá zákonem přiznaná práva efektivně hájit. Právo každého jednotlivce na soudní přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody může realizovat jen málokterý z nich.

Je proto žádoucí, aby namísto zbytečného zajišťování v nevhodných podmínkách ministerstvo umísťovalo cizince usilující o získání azylu v přijímacím, respektive pobytovém zařízení s volnějším režimem a vyřizovalo žádosti alespoň některých z nich na našem území. To znamená bez toho, aby usilovalo o jejich navrácení do Maďarska či jiného státu Evropské unie.

Bylo by to humanitární gesto namířené jak k lidem, kteří mezinárodní ochranu potřebují, tak k Maďarsku a jiným státům Evropské unie, jejichž azylový systém je přetížen. Šlo by o řešení, které připouští i samotné Dublinské nařízení, a je proto v souladu s platným právním řádem.

Rozhodujeme o charakteru české společnosti

Vhodnější než represivní přístup, slova o nutnosti dodržovat zákon, úvahy o uzavření hranic a zavírání očí před reálnou situací a jejími příčinami by byl postup konstruktivní, spočívající v převzetí žádostí o azyl, jejich vyřízení, a v případě kladně vyřízených žádostí i v maximálním úsilí o integraci žadatelů do české společnosti. Z širšího pohledu by šlo i o příspěvek naší zahraniční politiky k řešení situace v zemích, odkud žadatelé přicházejí.     

Zároveň platí, že současná migrační vlna je celoevropským fenoménem, jehož příčiny, ale i následky, lze efektivně řešit jen na evropské úrovni. Vláda i ministr vnitra by spíše než teoretickými slovy o dodržování zákonů měli k této věci přistoupit se vší vážností a aktivně spolu s evropskými partnery hledat komplexní soubor opatření, která by současnou situaci pomohla vyřešit jak z pohledu Evropy, tak z pohledu lidí hledajících v Evropě azyl a bezpečnou budoucnost.