Lístek na vysněný vlak, který nejede

Redaktoři DR strávili dva dny s uprchlíky na budapešťském nádraží Keleti. Viděli unavené, překvapivě trpělivé a milé lidi, kteří mají jediné přání: odjet kam chtějí a kde by byli vitáni.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

03.09.2015 16:32

Související


Rozhovor Gaby Khazalové s americkou dobrovolnicí na budapešťském nádraží Keleti.

Je úterý ráno a spolu s naším fotografem Ondřejem Mazurou se chystáme na vlak do Budapešti. V něm se seznamujeme se dvěma milými lidmi, kuchařem a vedoucí jídelního vozu, kteří jezdí cestu Praha – Budapešť pravidelně. Vyprávějí o tisícovkách uprchlíků na nádraží Keleti, rodinách s dětmi ležících na holé zemi a ptají se, proč o tom česká média nepíší, proč nikdo nepomáhá.

Trochu se stydím za všechny novináře i za sebe. Sama jsem se o uprchlících v Keleti dozvěděla až před pár dny z fotek na facebooku.

Vlak zastavuje ve Štúrovu, nádraží v Budapešti je údajně zablokované. Zprostředkovaně se dozvídáme, že si uprchlíci na protest polehali na koleje a vlaky do Vídně se nevypravují. Důvod zjistíme zanedlouho.

Ondřej veze pár tašek s oblečením a jídlem, počítám dolary v peněžence a paní z jídelního vozu chystá asi sto balených půl litrových vod. Dává nám své telefonní číslo a nabízí převoz dalších potřebných věcí.

Německo, pomoz nám
Obtěžkaní věcmi vystupujeme na poloprázdném nádraží v Keleti. Uprchlíci nikde. Zmocňuje se mě pocit, že něco není v pořádku.

Přes zástup maďarských policistů vycházíme bočním vchodem před budovu nádraží, kde stojí asi stovka uprchlíků. Vybalujeme věci, všichni sahají po flaškách vody. Dávám se do řeči se třemi kluky mého věku, jeden z nich mluví docela dobře anglicky.

Jsou to Kurdové z Aleppa. Vezmou si pár cigaret, které jim nabízím, ale za pět minut mi na oplátku nutí svoje. Prohrabují se taškami s oblečením a ptají se po šortkách. Je pětatřicet stupňů ve stínu. Cítím zvláštní pocit trapnosti, když vytahuju zimní bundy a svetry.

Představují mi svou sedmičlennou rodinu a vysvětlují, co se děje. V pondělí si koupili za 1100 euro lístky na vlak, u přepážky jim řekli, že se dostanou do Německa. Policie ale mezitím uzavřela celé nádraží a dovnitř pouští jen Evropany. Na otázku, kdy pojedou další vlaky, jim nedokážu odpovědět. Nevím o nic víc než oni.

Ondřej vytahuje foťák, tušíme, že jsme zatím viděli jen malou část toho, co se na Keleti děje. Uprchlíků mají být tisíce. Obcházíme nádraží směrem k hlavnímu vchodu, který hlídá podstatně více policistů, a vědí proč. Na malém náměstí posedávají další stovky lidí, převážně mužů. Někteří z nich mávají transparenty v angličtině s nápisy; zvlášť mě zaujme nápis „Německo, pomoz nám“.

Teprve teď se před námi otevírá obraz Keleti, který známe z fotek. Foto Ondřej Mazura, DR

Scházíme do podzemního labyrintu pod nádražím. Teprve teď se před námi otevírá obraz Keleti, který známe z fotek. Na zemi rozložené deky, papírové kartony a několik postavených stanů.

Prodíráme se zaplněným prostorem, kolem sebe vidíme převážně ženy a děti. Ve tváři mají odevzdaný výraz, všichni čekají. Na místě je hadice s přívodem vody a pár kohoutky, kde se lze ve vyhrazené hodiny opláchnout.

Tisíce uprchlíků má k dispozici pár záchodů. Do Budapešti jsem jela s cílem zjistit, jaká pomoc je nejvíce třeba, ale při pohledu na podchod v Keleti si pomyslím, že úplně jakákoli, hlavně nějaká.

Kukuřičné lupínky za pomerančový džus
Dáváme se do řeči s asi patnáctiletým Ahmedem, který hlídá svou dvouletou sestřičku. Jeho rodiče zůstali v Afgánistánu, on a jeho dva další sourozenci se vydali do Evropy s tetou a strýcem. Ukazuje nám dokumenty od policie, které jsou v maďarštině.

Na moment mě uklidní jedna stránka psaná arabským písmem. Tázavě se podívám na Ahmeda, který se hořce usměje. Mluví persky, tohle je arabština, vysvětluje. Ahmed a jeho příbuzní jsou smíření s tím, že se do Německa nedostanou.

Tak jako většina lidí z Afgánistánu, na rozdíl od Syřanů, nemají pasy. Jejich cílová stanice je uprchlický tábor někde v Maďarsku.

Na nádraží si nemají kde, ani s kým hrát. Foto Ondřej Mazura, DR

Během našeho povídání se kolem mě seběhne několik malých dětí. Skáčou mi na záda, ukazují si na tetování a nabízejí mi kukuřičné lupínky. Dávám jim jedinou věc, která mi zbyla, pomerančový džus.

Nadšeně s ním odběhnou. Na nádraží si nemají kde, ani s kým hrát. Kdokoli cizí je pro ně rozptýlením a já na moment zapomínám na situaci kolem.

Kde nechceme být? Tady! Tady!
Přichází večer a do podchodu začíná doléhat hluk seshora. Vycházíme před hlavní vchod do budovy nádraží, kde se mezitím shromáždilo několik stovek mužů, převážně ze Sýrie. Policisté s kamennou tváří hlídají vstup, zatímco před nimi se odehrává demonstrace, na české poměry nevídaná.

V jistém slova smyslu se lidé baví. Nikam se netlačí, nejsou agresivní. Bubnují na prázdné pet lahve od vody a skandují hesla v arabštině i angličtině. U megafonu se střídají dospělí i malí kluci: „Kam chceme jet? Německo! Německo!“ nebo „Kde nechceme být? Tady! Tady!“

Skandují to, co je nám z dosavadních rozhovorů s uprchlíky jasné – jiná alternativa než dostat se do Německa pro ně neexistuje. Z otázek uprchlíků je zřejmé, že nemají žádné informace, protože s nimi policie ani úřady nekomunikují. Chtějí vědět, co se děje a jaká je politická situace.

Ztělesněním Evropy je pro ně Angela Merkelová. Foto Ondřej Mazura, DR

Jedno však vědí jistě. Vědí, kdo jim projevil solidaritu. Kolem nás se rozeznívá mohutné skandování jména německé kancléřky. Ztělesněním Evropy je pro ně Angela Merkelová.

V té chvíli si připadám úplně stejně. Nedokážu nikomu vysvětlit, proč zavřeli nádraží a co bude dál. Až později v noci v Guardianu zjišťuju, o co se nad situací v Keleti vede politický spor.

Během celého dne jsem pouhou pozorovatelkou, člověkem bez informací z velké politiky, která ovlivňuje osudy tisíce lidí. Každá minuta na Keleti je nekonečným čekáním. Desítky kamer světových médií ji mezitím zplošťují do sledu akčních událostí.

Přes Libanon, Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko
Z mumraje protestů míříme zpět do budovy nádraží, Ondřej chce natočit pár záběrů zevnitř. Procházíme několika policejními hlídkami, které bedlivě pozorují, jestli nevypadáme jako uprchlíci. Několikrát si pomáhám občankou a novinářským průkazem.

Kolem vnitřního prostoru hlavního vchodu je natažena policejní páska. Policie nás pouští i za ni, abychom si ze dveří mohli protesty vyfotit. Snažíme se sehnat tiskového mluvčího, policisté ale předstírají, že neumí anglicky, vždy nejpozději od momentu, kdy začneme klást nepříjemné otázky.

K našemu překvapení sedí v uzavřeném prostoru na lavičce uprchlická rodina. Policie si jich nevšímá. S překladačem z arabštiny do angličtiny se snažíme zjistit, jak se na nádraží dostali. Všechny uprchlíky totiž během poledne z nádraží vytlačili a dovnitř nikdo nesmí.

Devatenáctiletý Yazan z Damašku nám vyhýbavě vysvětluje, že se během vytlačování uprchlíků schovali, mají lístek na vlak i pasy. Na naši otázku, zda něco nepotřebují, odpovídá, že mají dost peněz, jen se chtějí dostat pryč. Na Keleti se dostali po sedmdesát dní trvající cestě pěšky a nejrůznějšími dopravními prostředky.

Jako většina uprchlíků ze Sýrie cestovali přes Libanon, Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko. Yazan se nám pak ve čtvrtek ráno ozve na facebooku, že v pořádku dorazili do Německa.

V jistém slova smyslu se lidé baví. Nikam se netlačí, nejsou agresivní. Foto Ondřej Mazura, DR

Před nádražím potkáváme několik dobrovolníků s plnými taškami jídla, oblečení a hygienických potřeb. Pomáháme jim věci odnést do podchodu, kde je zřízena provizorní místnost dobrovolnické organizace Migration Aid.

Dobrovolníci s taškami skoro utíkají, máme co dělat, abychom je stíhali, a zanedlouho pochopíme proč. V prostoru pod nádražím se k nám sbíhají desítky lidí. V poslední chvíli strkám ženě s miminkem vlhčené ubrousky a pár banánů.

Přede dveřmi malé místnosti, plné věcí od dobrovolníků, se za páskou tlačí další uprchlíci. Organizace Migration Aid se je snaží distribuovat, ale celá situace připomíná jeden velký chaos. Vyhrává ten, kdo má ostré lokty.

Tak to je, dámy a pánové, konec Schengenu
Pár kluků z Kábulu se mě ptá, odkud jsem. Vysvětluji, že žiju v České republice a po nechápavých pohledech dodávám, že to je země vedle Německa. „A tys byla v Německu? To musí být krásná země, že jo?“ reaguje jeden z nich s pohledem plným očekávání. Odpovídám, že je.

Další den se před cestou zpět do Brna snažím ještě rychle dostat k přepážkám na nádraží a zjistit, kolik stojí lístek do Berlína nebo do Mnichova. Několik uprchlíků nám ukazovalo jízdenky, za které utratili stovky eur.

Byly platné jen jeden den, někteří nepochopitelně dostali i zpáteční lístek do Maďarska. Paní na pokladnách se mnou ale odmítají mluvit.

Ve vlaku míříme přímo do jídelního vozu za svými známými z cesty tam. Ukazujeme fotky a videa, popisujeme situaci a domlouváme převoz věcí ze sbírek v Brně a Praze.

Vlak, v němž touží být tisíce lidí. Foto Ondřej Mazura, DR

Ještě plná dojmů se znovu zamýšlím nad tím, co jsem vlastně viděla – tisíce lidí v bezvýchodné situaci, žijící v otřesných podmínkách. Lidi, kteří poklidně protestují, přestože jim kromě pár dobrovolníků dávají všichni najevo nezájem.

Na jejich místě bych byla schopná se silou mocí snažit dostat do vlaků. Do vlaků, za které utratili všechny své peníze a které jim byly slíbeny.

Vlak se rozjíždí, přichází maďarský policista a kontroluje nám občanky. Paní z jídelního vozu přiběhne se slovy „Oni vás kontrolují? Tak to je, dámy a pánové, konec Schengenu.“

Vyčerpaní jedeme do České republiky, mlčíme a já si uvědomuju, že jsem nikdy neměla takový pocit nezaslouženého privilegia. Sedím ve vlaku, v němž touží být tisíce lidí, které jsem právě opustila.

Další snímky Ondřeje Mazury z nádraží Keleti si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.