Je úterý ráno a spolu s naším fotografem Ondřejem Mazurou se chystáme na vlak do Budapešti. V něm se seznamujeme se dvěma milými lidmi, kuchařem a vedoucí jídelního vozu, kteří jezdí cestu Praha — Budapešť pravidelně. Vyprávějí o tisícovkách uprchlíků na nádraží Keleti, rodinách s dětmi ležících na holé zemi a ptají se, proč o tom česká média nepíší, proč nikdo nepomáhá.

Trochu se stydím za všechny novináře i za sebe. Sama jsem se o uprchlících v Keleti dozvěděla až před pár dny z fotek na facebooku.

Vlak zastavuje ve Štúrovu, nádraží v Budapešti je údajně zablokované. Zprostředkovaně se dozvídáme, že si uprchlíci na protest polehali na koleje a vlaky do Vídně se nevypravují. Důvod zjistíme zanedlouho.

Ondřej veze pár tašek s oblečením a jídlem, počítám dolary v peněžence a paní z jídelního vozu chystá asi sto balených půl litrových vod. Dává nám své telefonní číslo a nabízí převoz dalších potřebných věcí.

Německo, pomoz nám

Obtěžkaní věcmi vystupujeme na poloprázdném nádraží v Keleti. Uprchlíci nikde. Zmocňuje se mě pocit, že něco není v pořádku.

Přes zástup maďarských policistů vycházíme bočním vchodem před budovu nádraží, kde stojí asi stovka uprchlíků. Vybalujeme věci, všichni sahají po flaškách vody. Dávám se do řeči se třemi kluky mého věku, jeden z nich mluví docela dobře anglicky.

Jsou to Kurdové z Aleppa. Vezmou si pár cigaret, které jim nabízím, ale za pět minut mi na oplátku nutí svoje. Prohrabují se taškami s oblečením a ptají se po šortkách. Je pětatřicet stupňů ve stínu. Cítím zvláštní pocit trapnosti, když vytahuju zimní bundy a svetry.

Představují mi svou sedmičlennou rodinu a vysvětlují, co se děje. V pondělí si koupili za 1100 euro lístky na vlak, u přepážky jim řekli, že se dostanou do Německa. Policie ale mezitím uzavřela celé nádraží a dovnitř pouští jen Evropany. Na otázku, kdy pojedou další vlaky, jim nedokážu odpovědět. Nevím o nic víc než oni.

Ondřej vytahuje foťák, tušíme, že jsme zatím viděli jen malou část toho, co se na Keleti děje. Uprchlíků mají být tisíce. Obcházíme nádraží směrem k hlavnímu vchodu, který hlídá podstatně více policistů, a vědí proč. Na malém náměstí posedávají další stovky lidí, převážně mužů. Někteří z nich mávají transparenty v angličtině s nápisy; zvlášť mě zaujme nápis „Německo, pomoz nám“.

Scházíme do podzemního labyrintu pod nádražím. Teprve teď se před námi otevírá obraz Keleti, který známe z fotek. Na zemi rozložené deky, papírové kartony a několik postavených stanů.

Prodíráme se zaplněným prostorem, kolem sebe vidíme převážně ženy a děti. Ve tváři mají odevzdaný výraz, všichni čekají. Na místě je hadice s přívodem vody a pár kohoutky, kde se lze ve vyhrazené hodiny opláchnout.

Tisíce uprchlíků má k dispozici pár záchodů. Do Budapešti jsem jela s cílem zjistit, jaká pomoc je nejvíce třeba, ale při pohledu na podchod v Keleti si pomyslím, že úplně jakákoli, hlavně nějaká.

Kukuřičné lupínky za pomerančový džus