Světlana Witowská: „A co od těch žen očekáváte?“ (smích)

Kuras: „Že ty muže poženou, aby se naučili střílet.“ (smích)

Witowská: (smích) „Vážení přátelé, to je vše, děkujeme za pozornost, následují Události.“

Měli bychom si klást vážné otázky. Kde se nachází společnost, jejíž hlavní veřejnoprávní médium prezentuje houfování ke zbrojení na obranu evropské kultury jako hodné smíchu?

Spisovatel a „panwerich islamofobie“ Benjamin Kuras dal v jednom z nejskandálnějších vysílání pořadu Interview ČT24 průchod všem symptomům komplexu sexuální méněcennosti vůči africkým imigrantům.

Kdyby mohl záznam toho rozhovoru zhlédnout Anders Breivik, cítil by se triumfálně. V nových touhách po „obraně evropské kultury se zbraní v ruce“ ožívá i odkaz jeho masakru třiadevadesáti norských vlastizrádných sluníček.

Jak je možné, že demokracie zase prohrává?

↗

Naši éru označují někteří teoretikové jako „demokratický fundamentalismus“. Máme tendenci považovat demokracii za soběstačný prostor, kterému stačí čas od času splatit jakousi daň v podobě deklarování několika formálních hodnot („Svoboda projevu je základem demokracie!“, „Otevřené hranice odlišují demokracii od komunismu.“).

Jakmile svou demokratickou přísahu odříkáme, můžeme jednat podle úplně jiných, nezpochybnitelných principů — a to podle takových, které ke svému fungování demokracii vůbec nepotřebují: ekonomický růst, zvyšování produkce, volný pohyb kapitálu… zkrátka věci, se kterými nemají problém v totalitní Číně, ani v liberály nenáviděném Putinově Rusku, stejně jako by s nimi neměli problém v nacistickém Německu.

V dobách krizí (jako je ta uprchlická) nastává problém. Obrozený fašismus dnes dokáže chytit „demokraticky přísahat“ lépe, než ti největší liberálové. Martin Konvička tak třeba při kritice islámu projevuje upřímnou starost o rovnoprávnost žen, Marine Le Pen zase může svoje kritiky odpálkovat jejich vlastní zbraní — vždyť jsou to oni, kdo jí ve jménu „politické korektnosti“ brání ve svobodném projevu!

Deformovaný diskurs snese lži i rasové urážky: v pluralitě pravd je lež nemožná, a rasová urážka je jen svobodný názor. Dokáže dneska někdo bez koktání říct, proč by mělo být špatné, že někdo lže v televizi? Pokud toho schopní nejsme, pak se řítíme do pořádného maléru.

Tenhle kontrolovaný pád do septiku dějin absolvujeme za pečlivého dohledu naší největší veřejnoprávní instituce: Česká televize se chová jako hlídací pes našeho demokracií maskovaného úpadku.

Falešná hra liberálů

Podstatný díl zodpovědnosti za současnou situaci nesou liberálové. Ti  jsou sice vůči uprchlíkům solidární, ale s fašisty prohrávají, protože nejsou ochotní učinit solidaritu svou univerzální hodnotou. Prohrávají v očích lidí, vůči jejichž údělu solidární nejsou, a jimž fašisté naopak pochopení vyjadřují.

Požadavek solidarity z úst liberálů je tedy stejně formální a exkluzivní jako jejich ostatní demokratické sliby — pod kuratelou vznosných hesel musí dál zuřit neúprosný konkurenční boj, který je páteří pokroku.

Nejen v očích sociálně slabých, ale i v perspektivě samotného neoliberalismu tak „nově příchozí“ zůstávají především konkurencí, a to takřka ve všem, na co si člověk vzpomene — od pracovních příležitostí, až po schopnost uspokojit partnera. Zemanův „příkop mezi elitami a lidem“ je lživým popisem jiného problému: vyšší třídy požadují po většinové společnosti, aby přijala jejich liberální perspektivu, přestože právě ta dostala většinu z dnešních xenofobů do neutěšeného koloběhu nezaměstnanosti, chudoby a zneuznání.

Liberálové prohrávají s fašisty proto, že od začátku hrají falešnou hru — jejich „solidarita“ je selektivní, je pouhou charitou vůči vybraným skupinám. Luxus charity si chudý dovolit nemůže. Je naučený bojovat se všemi a přesto prohrávat — síly a prostředky věnované druhému by mu v tom boji mohly chybět, a zítra by mohlo být ještě hůř.

Z toho pramení jeho nenávist ke všem, kdo chtějí pomáhat dalším, s nimiž se on bude nucen utkávat. Je to nadržování jeho potenciálnímu nepříteli v boji o důstojnost. Je to křivda, kterou před ním zastánce liberálních pořádků prostě nedokáže obhájit.

↗

Vůči uprchlíkům jsou liberálové solidární, s fašisty však prohrávají, protože nejsou ochotní učinit solidaritu svou univerzální hodnotou. Foto streetartutopia.com

Historickou úlohou fašismu je udržet pohled frustrovaných od skutečných systémových příčin jejich životní porážky, a nasměrovat ho na hmatatelný terč, po jehož odstranění „bude všechno OK“. Hlavně aby běžný Evropan nespatřil v imigrantově tváři spojence v boji proti systému, který je oba marginalizuje bez rozdílu.

Je tragikomické sledovat teď pravicové ideology, jak chtějí zavírat hranice, či upírat migrantům právo na to jediné, čím jsou zvyklí krmit pracující: „Když se ti tam nelíbí, tak běž jinam — nikdo ti v tom přeci nebrání!“

A proč asi všichni chtějí do Německa? Přeci proto, že Evropa se nefederalizuje, ani nesjednocuje svou fiskální politiku — naopak, udržuje přebytkové ekonomiky a buduje elitní kluby. Nemůže se pak divit, že lidé z celého světa chtějí do těch elitních klubů patřit. Kam se poděla pravicová víra ve svobodnou racionální volbu, nezdolnou ochotu riskovat a snahu maximalizovat zisk?

Na prvního máje jsme blokovali pochod xenofobů Brnem. V Divadelní ulici jsme v několika stovkách lidí skandovali, že „naší zbraní je solidarita“. Z proskleného špičáku nehnutě shlížel na naše zmoklé hlavy mladý muž v obleku. Bylo mu to celé úplně šumák. Na ulici se akorát „střetli pravicoví a levicoví extrémisté“, zatímco on tvořil hodnoty, kterým je demokracie jen skořápkou, v jejíchž útrobách pulsuje „business as usual“.

Stará Evropa „křesťanských kořenů“ potřebovala holokaust, aby se začala honosit kořeny „křesťansko-židovskými“. Bude i dnešní Evropa potřebovat svůj fašistický otřes, než si bude ochotná přiznat, že již několik generací muslimů žije její osudy, a že tento trendu bude pokračovat? Budeme znovu dopřávat sluchu osobnostem vyzývajícím ke zbrojení a stavbě nových zdí?

Nikoli, naší jedinou zbraní musí zůstat solidarita. Solidární ale musíme být se všemi potřebnými. Skutečná solidarita totiž nezná rozdíl mezi starousedlíkem a nově příchozím.