0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Jiří Vyleťal

JV
Profese:
E-mail: vyletal@vyletal.cz

Vážený pane Poláčku, děkuji za odpověď.

Jednou jsem četl jakýsi postřeh kohosi moudrého o tom, které typické znaky charakterizují pravici a které levici. Tehdy jsem si to zapsal. Jedna z těch charakteristik levice byla (a podle mne stále je), že nechápe duchovní život člověka. Tedy, že vše odvozuje od materiálního stavu světa kolem nás.

Zamyslíme-li se nad člověkem, jeho myšlením, cítěním, konáním a pohnutkami, které k lidskému konání vedou, poznáváme, že člověk je stvoření bytostně duchovní. Každý jeho čin je hmatatelným vyústěním jeho duchovního stavu. Protože tento duchovní stav je proměnný, a to podle toho co do člověka zvnějšku vstupuje a co je mu také dáno geneticky, vyplývá z toho, že člověk je do velké míry tvárný. Jinak řečeno, vstupují-li do člověka vjemy dobré, bude duchovní obsah člověka dobrý a naopak. (To vše samozřejmě má charakter váhy, tedy nakolik „ano“ a nakolik „ne“. Není to žádné buď „ano“ nebo „ne“.)

S tímto co tu vyprávím počítá křesťanství, konkrétně Ježíš, když nabádá lidstvo k onomu „obraťte se“. Říkám-li tedy, že svět bude lepší až tehdy, až my budeme lepší, je to snílkovství? Nebo je to pohled realistický, neboť neopomíjí fakt, že člověk je tvorem nejen z masa a kostí, ale také tvorem duchovním?

Samozřejmě že existuje i pohled na člověka takový, že jeho duchovní náplň buď vůbec neexistuje a člověk se rozhoduje podle svých momentálních potřeb, anebo že duchovní obsah člověka – až na drobné úpravy - je jednou provždy dán. V souladu s tímto pohledem je pak logické přijmout za fakt to, že se rodí lidé egoističtí a altruističtí. Jejich soužití je pak třeba nějak regulovat.

Není toto právě pohled materialistický, který s proměnou člověka k lepšímu nepočítá a přisuzuje mu vlastnosti předmětu, které jsou nezměnitelné? Ačkoliv nejsem vůbec žádným znalcem Marxe, tuším, že takhle nějak Marx přemýšlel. Lidi rozdělil do tříd, zákonitosti vývoje společnosti odvozoval od výrobních vztahů a člověka pojal jako bytost určenou na základě jeho postavení uvnitř oněch výrobních vztahů. Žádná snaha vidět a pochopit duchovní stránku člověka.

Ale abychom skončili smírem, pane Poláčku. Vy říkáte, že člověka egoistického je třeba nějak dát dohromady s člověkem soucitným, aby náš svět fungoval. No, na všech těch válkách a sociálních nespravedlnostech, které společnost rozbíjejí a vedou k nikdy nekončícím konfliktům, je vidět, že se to za celá staletí až tisíciletí nepodařilo. Já naproti tomu zase říkám, že člověk se musí snažit být lepší a že teprve pak bude náš svět lepší. Ani to se však dosud nepodařilo. Má některá z těchto dvou perspektiv ještě šanci?

Váš Jiří Vyleťal

Vážený pane Profante,

děkuji za vysvětlení.

Jiří Vyleťal

Vážený pane Poláčku,

děkuji vám za odpověď, ze které mám radost. Ukazuje totiž na principiální rozdíly mezi Vaším vnímáním světa kolem nás a tím mým.

Pro mě, který nahlíží na náš svět z pozic křesťanství, je nepřijatelné dělení lidí na egoistické a ty, jimž leží na srdci dobro druhých. A to ani tehdy, kdybychom měli na mysli jen egoismus částečný a soucit také pouze částečný.

Jako křesťan totiž vím, že když Bůh stvořil člověka, bylo to dobré (stojí to ve SZ, v knize Genesis). Jestliže Boží dílo, člověk, se ukázalo jako dobré, nemohl být člověk egoistický a to ani trochu. Sklony k egoismu se u něj ukázaly až po spáchání prvotního hříchu.

Čteme-li písmo svaté pozorně a se srdcem upřeným k dobru, poznáme, že člověk nemusí nutně být skrz naskrz zasažen následky prvotního hříchu, ale že se z nich může vymanit. Může se tedy vymanit i z egoismu, byť by mu byl sebevíce vlastní. To je to, co říká svatý Pavel, kterého jsem tu již citoval. Sám o sobě to člověk dokáže jen stěží, ale s Boží pomocí (pokud o ni stojí) á velikou šanci uspět. Proto Ježíš stanovuje dva zákony: milovat Boha celým svým srdcem a celou svou silou a milovat bližního svého jako sebe samého. Milovat Boha samozřejmě znamená hledat něj pomoc.

Teď ještě k Vaší citaci Adama Smitha: "Když každý myslí na sebe, bude tím myšleno na všechny." Tak to považuji za nesmysl. Zaprvé ne každý myslí na sebe, což je jak výše uvedeno nezbytnou vlastností člověka, kterého Bůh pokládá za dobrého. Zadruhé ne každý na sebe může myslet a už vůbec ne pořád. Co takhle lidé všelijak postižení? Zatřetí tento Smithův výrok, jemuž se také říká liberální maximum, je naprosto nekřesťanský, egoistický a sociálně bezohledný. A konečně začtvrté tento výrok jasně implikuje, že kdo na sebe myslí více, bude na tom lépe. A to není nic jiného, než sobectví, které náš svět ničí. Ostatně sobectví je dle křesťanského učení jeden ze sedmi hříchů.

Váš Jiří Vyleťal

Vážený pane Poláčku,

děkuji vám za odpověď a zároveň vyjadřuji radost nad tím, že si tentokráte docela dobře rozumíme.

Ano, mamonářství neodstranil komunismus ani u nás lidí dole. Tam bych tomu však neříkal mamonářství, ale spíše materialismus. Protože obyčejní lidé většinou nechtějí nějak zvlášť zbohatnout – a to ani obyčejní lidé na západě – ale chtějí své nikterak přehnané potřeby schůdným způsobem uspokojit. To v době vlády komunistů nebylo bez potíží. Proto to drobné přikrádání, ale mamonářství bych tomu neříkal.

Říkáte, pane Poláčku, že „idea komunismu ztroskotala na známé moudrosti: košile bližší než kabát“. To je nepochybně pravda, ale já bych řekl, že ztroskotala ještě na něčem jiném. Totiž na tom, že žádný řád – a to ani řád, který by byl dobrem všech dober – nelze natrvalo prosadit násilím. Vždycky to musí dříve či později krachnout a obrátit se proti svým původcům a to včetně zdiskreditování všeho dobrého, co možná onen násilím prosazovaný řád v sobě měl. Komunistům toto asi nikdy nedošlo a proto nyní hledí vstříc své „poslední bitvě“. Čímž ovšem neříkám, že na tu „košili bližší než kabát“ nedoplatí kapitalismus zrovna tak.

K posledním dvěma Vašim odstavcům ještě toto: Nemyslím si, že nějaké objevné spojení člověka soucitného s člověkem egoistickým může fungovat. Byl by to totiž vždy jen rozpor, jedno na úkor druhého, z čehož by plynuly nekonečné rozpory. Byl by to nanejvýš klid zbraní. Žádný mír duší. Vždyť o tom svědčí celý vývoj na západě i východě po druhé světové válce. Na východě to fungovalo pár let v době počátečního nadšení a na západě během výstavby sociálního státu do sedmdesátých let.

Vidím to jinak a psal jsem to tu vícekrát. Jak píše apoštol Pavel, lidské srdce je náchylné ke zlu. To známe třeba z dětského pískoviště, kde se děti, které vědomě nemají o nějaké existenci egoismu a soucitu páru, tahají o bábovičky a hází písek do vlasů, apod. Aby lidské srdce bylo dobré, musí na něm člověk pracovat, musí sám sebe dokopávat k něčemu lepšímu. A to jde. Kdyby to nešlo, neexistovalo by dobrovolnictví, adopce dětí, nezištná pomoc všeho druhu až po obětování vlastního života atd.

Jenže, podle čeho má člověk své srdce nakloněné ke zlu vylepšovat? A právě od toho tu máme křesťanství. Tam máme ty vzory, tam je vysvětlen smysl dobra, důvod pro lásku k druhým lidem a nakonec i náš konečný cíl. Ano, to křesťanství, které leckdo pokládá za vyčpělé a dávno už nepoužitelné.

Váš Jiří Vyleťal

Vážený pane Poláčku,

Děkuji vám za odpověď a vlastně také za to, že mi dáváte - ač asi nechtěně – v čemsi podstatném za pravdu.

Ano, my jsme odstranili mamonáře, ale neodstranili jsme mamonářství. Změnili jsme systém, ale nezměnili jsme - totiž nezlepšili jsme - sami sebe. A tak se to nové, komunistické, mamonářství projevovalo v privilegiích vysoko postavených stranických funkcionářů, které často ústilo v možnost nakládat s majetkem všech - tedy státním - jako s vlastním. (Ostatně z čeho jiného nám vyrostl český kapitalismus, že?)

Chudoba tu však žádná nebyla pane Poláčku. O chudobě za komunismu mluví ti, kteří buď nevědí co mluví anebo cítí potřebu za každou cenu vyzdvihovat současný režim, který k nám tu chudobu opět přinesl.

S tím vykořisťováním to není žádná komplexní a krajně složitá záležitost, jak vy píšete. Za vším je obyčejné lidské sobectví a z něho plynoucí touha žít si dobře na úkor těch, kterým se pak logicky žije špatně. To vše pak následně vede k uplatňování moci nad druhými a v konečném efektu k válkám.

Jiří Vyleťal