87 580/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Jiří Vyleťal

JV
Profese:
E-mail: vyletal@vyletal.cz

Já jsem také moc rád, paní Hájková, že jsem se tu s Vámi mohl zase setkat. Já mám teď jiný E-Maill a sice jvyletal@post.cz. Na Vás už E-Mail nemám, což mne mrzí, takže Vám nemůžu napsat. Kdybyste měla chuť mi napsat, tak by mne to moc potěšilo.

Jiří Vyleťal

PanePoláčku,

jsou věci lidské a jsou věci božské. Do těch božských nemá člověk co mluvit, protože je není schopen pochopit. (Hezky o tom mluví např. kniha Jób.)

Proto nemusíme řešit, jestli nějaký předsmrtný akt týkající se Gustáva Husáka Bůh uzná za takový či onaký.

Boží spravedlnost je naštěstí jiná než lidská. Buďme rádi, že nás bude soudit Bůh a nikoliv lidé.

Dobrou noc. Jiří Vyleťal

Díky za odpověď, pane Poláčku. S tím čtením DR jsem na tom s Vámi i paní Hájkovou úplně stejně. Kdyby Vy jste nenapsal reakci na tento článek, nenapadlo by mne vůbec něco psát.

Ohledně Gustáva Husáka se spolu shodneme skoro úplně, pouze bych byl opatrnější v tom hodnocení „bezcharakterní hráč“.

U Husáka nemohu přehlédnout fakt, že se na smrtelné posteli nechal vyzpovídat katolickým knězem. To znamená hodně. Vedle pokory, bez níž by ani na smrtelné posteli k takovému kroku nedospěl, také to, že si při konečném účtování uvědomil Boží svrchovanost, vlastní malost a zejména nepostradatelnost Boží milosti. Leckteří lidé, živí i mrtví, které bychom za bezcharakterní nikdy neoznačili, se k něčemu takovému ani ve chvíli smrti neodhodlali anebo k tomu možná ani v budoucnu nedospějí. (Známe přece to podobenství o farizeovi a hříšníkovi.) Já bych jim přál, aby se - co se týče posledních věcí člověka - nechali Gustavem Husákem inspirovat.

Váš Jiří Vyleťal

Nemyslím si, že Gustáv Husák byl kariérista. Hlavním důvodem jeho vystoupání a dlouhého setrvání na samém vrcholu KSČ totiž nebyla touha po moci, ale touha po zadostiučinění.

Na počátku padesátých let byl odsouzen na doživotí v procesu s tzv. slovenskými nacionalisty. Tento mosterproces nebylo nic jiného, než zbavování se jedněch komunistů komunisty druhými. Podobně jako proces se Slánským. Husák se tehdy zachoval jako hrdina. Vinu nepřiznal navzdory mučení a z trestu doživotí si odseděl skoro celých 10 let.

Jeho statečnost, kterou při vyšetřování projevil, svědčí nejen o tvrdosti přesvědčeného komunisty (někdy se může v onom „skálopevném přesvědčení“ ukrývat i ochota jít přes mrtvoly), ale i v odmítnutí dělat kariéru za každou cenu.

Husákovým hlavním motivem po propuštění z vězení v roce 1960, z vězení, které mu zařídili jeho soudruzi, bylo rehabilitovat se. Ukázat, že komunismus, jemuž co do principu neochvějně věřil, je správný a ti, kteří jej věznili a trápili, jej chápou mylně. Husák se nechtěl mstít, ale chtěl uznání pravosti svých postojů a tím dosáhnout zadostiučinění.

K tomu mu nepochybně poskytl příležitost obrodný proces roku 1968, v němž stál na straně Dubčeka, i když s menší zdrženlivostí. Zde podotkněme, že Husák byl člověk velmi inteligentní. Když pak přišel 21.srpen 1968 a Brežněvova nabídka provést normalizaci výhradně Československými vnitřními silami – Brežněv nechtěl za žádnou cenu opakovat maďarské krveprolití provedené Chruščovem v roce 1956 – Husák vycítil svoji hvězdnou hodinu. To byla pravá chvíle pro jeho očištění a dosažení zadostiučinění.

Husák sověty nezklamal, svého zadostiučinění se dočkal a postaral se i o to, že k drastickým represím, jichž ovšem bylo právem se obávat, nakonec nedošlo. Když pak nastoupil v Sovětském svazu k moci Gorbačov s jeho perestrojkou, pochopil Gustáv Husák, že toto už není jeho parketa a křeslo prvního tajemníka KSČ, tedy prvního muže ve státě, pokojně předal Miloši Jakešovi. Což je další důkaz, že Husák kariérista se vším všudy rozhodně nebyl.

Možná, že jednou přijde čas a Husák bude v naší společnosti nějakým způsobem rehabilitován. Domnívám se, že normalizace - nebýt Husáka - mohla být daleko, daleko horší. Nemluvě o výstavbě sociálního státu, která za Husáka určitě nepřišla zkrátka. Pěkný článek o tom jednou napsal Ondřej Slačálek.

Krásnou neděli všem přeje, Jiří Vyleťal.

Skládám – a velmi rád - poklonu panu Poláčkovi. Není to poprvé co z hlubin dávno zapomenutého a haraburdím zažitých předsudků a polopravd dokázal vykutat podstatný kus pravdy, o níž jsme dosud měli za to, že neexistuje ba ani existovat nemá.

Není nejpodstatnější zda Miloš Jakeš v létě 1968 uvažoval tak, jak pan Poláček předpokládá – i když je to velice pravděpodobné – podstatné je, že k takovému uvažování měli nepochybně blízko tzv. přesvědčení komunisté. Nikoliv komunisté z prospěchu. Přesvědčení komunisté - a k nim bych Miloše Jakeše nepochybně počítal – byli velice často chlapci vyrostlí v chudých poměrech, kteří věděli co je bída, hlad a chození naboso. A také co znamená vláda kapitálu a velkých peněz. Byli to ti „kluci z Karlína“ (obrazně i doslova), kteří zakládali KSČ s vidinou sociální spravedlnosti.

V postupujícím vývoji roku 1968 mohli tito lidé opravdu vidět návrat k vykořisťovatelskému kapitalismu, jak jej znali ze svého dětství a svých mladých let. Právě lidé z chudých a velmi chudých poměrů, kterých u nás za první republiky vůbec nebylo málo, tedy nejen přesvědčen komunisté typu Miloše Jakeše, dokázali ocenit bezplatnou zdravotní péči, přístup do škol pro všechny, jistotu zaměstnání, bytovou výstavbu, pracovní právo a úplné odstranění chudoby. Jistěže u všeho byly také kdejaké „ale“, nicméně významné sociální narovnání bylo v socialistickém Československu nesporné.

Strach z návratu kapitalismu byl u lidí jako Miloš Jakeš – a to nejen u komunistů – pochopitelný a jak se po roce 1989 ukázalo i oprávněný. Tito lidé nakonec viděli dál něž nemalá část občanů včetně mne, který si drahně let západ idealizoval a na komunismu jsem viděl jen a jen to špatné.

(Znal jsem několik opravdu přesvědčených komunistů Jakešova typu, kteří dělali ve fabrikách ty nejšpinavější a také velmi těžké práce. Měli běžné, spíše podprůměrné dělnické platy, ale na komunismus nedali dopustit, byť žádné výhody z něj neměli. Dlužno ale podotknout, že tito lidé buď nic nevěděli o gulazích a zločinech komunismu vůbec, anebo pro tyto zločiny nacházeli nepřijatelné omluvy či je prostě zamlčovali. Takto zřejmě nahlížel na stinnou stránku komunismu i Miloš Jakeš.)

Co je vlastně to podstatné, v čem se Miloš Jakeš a lidé jako on mýlili? V tom, že vyháněli čerta ďáblem. Bezohledný kapitalismus chtěli odstranit komunismem, jenž se nezdráhali prosazovat a udržovat násilím. V principu se mýlili stejně jako Marx: kapitalismus dokázal Marx analyzovat velmi dobře, ale v tom, co by jej mělo nahradit a přinést kýžené dobro, se naprosto zmýlil.

A tak to bylo i u Miloše Jakeše na začátku osudného léta 1968 i potom. Od násilného obsazení Československa v srpnu 1968 doprovázeného střílením do bezbranných lidí a následné normalizace si sliboval záchranu socialismu. A přitom tím vším pomohl restauraci kapitalismu, který chtěl odstraňovat.

Tak už to bývá. Že tam, kde s lidmi nestaví Bůh, se stavitelé namáhají zbytečně. Tak to vidíme my věřící křesťané. Bohužel, přesvědčení komunisté včetně Miloše Jakeše o pána Boha nikdy nestáli. Přesto jim i Miloši Jakešovi přejme hojnost Boží milosti.

Ještě jednou, pane Poláčku, velký dík za skvělý komentář. Jiří Vyleťal