Z kultu individuální svobody se v pandemii stal kult smrti

Petr Bittner

Česká vláda udělala podivný, ač předvídatelný, ústupek a kapitulovala v otázce protiepidemických opatření. Vysvětlení jejího rozhodnutí a interpretaci širšího kontextu přináší Petr Bittner.

Cesta alternativní medicíny je umožněná mj. i tím, že se v minulém století podařilo vakcínám prakticky vyhubit smrtící nemoci, se kterými by vám procházka v lese zakončená lišejníkovým čajem byla prd platná. Ilustrace Molly Ferguson

Povinné očkování, podle všech dostupných dat nejspolehlivější cesta z pandemie, Českou republiku nečeká. Vláda Petra Fialy, která dosud v pandemii oproti svým opozičním proklamacím dosud následovala Babišovu laxní strategii, kapitulovala i v tom hlavním: přenechala toto klíčové epidemiologické opatření lidem.

Jsem přesvědčený, že znám hlavní důvod pro takovou kapitulaci. Společnost se od počátku pandemie rozpadla na alternativní reality. První část společnosti zůstala tam, kam nás dovedla víra ve vědecká fakta spravovaná institucemi západní medicíny, jakkoli doprovázenými negativními jevy, jako je nespoutanost farmaceutického průmyslu či nabobtnalost medicínských korporací.

I tak, díky pečlivě a staletí budovanému vědeckému konsensu, získala západní medicína svou globální hegemonii na základě výsledků: délce a kvalitě dožití.

Tato realita hovoří jasně: každý, komu to umožňuje zdravotní stav, by se měl nechat očkovat jak ve vlastním zájmu, neboť očkování brání před těžkým průběhem, tak v zájmu rizikových skupin, neboť očkování snižuje riziko nákazy i šíření, ale i v zájmu celé společnosti, protože nenaočkovanými zaplněné nemocnice nemohou poskytovat dostatečnou pomoc ostatním.

Alternativní reality

Tato realita však tváří v tvář covidu ztratila podporu podstatné části veřejnosti, která si za ty roky vybudovala realitu jinou. Fialova vláda této části ustoupila, protože kontury alternativní reality jsou již tak pevné, že by tak radikální opatření, jako je povinné očkování, nedokázala vymáhat. A pokud ano, bylo by to za cenu další ztráty pozice v celospolečenském diskurzu, na který si brousí zuby nadále silný Andrej Babiš.

Na jednu stranu lze chápat, že si nová vláda prostě neví rady, a tak volí cestu nejmenšího odporu, doufaje, že nad naším zmateným národem lopotícím se na indiánském pohřebišti virus mávne rukou. Tak jako zombie v americkém filmu Světová válka Z nad Bradem Pittem, který přežije pád letadla, v němž odjistí granát, aby se s propíchnutým břichem dokodrcal do sídla WHO a vysvětlil bezradným laborantům, jak vyvinou vakcínu, načež se vlastnoručně nakazí tyfem.

Na druhou stranu, nejsme v hollywoodské fantazii a daleko pravděpodobnější je, že tento ústupek bude mít tragické následky. Již z prvních reakcí odpůrců očkování je zřejmé, že tento krok vlády nevnímají jako „vstřícný“, ale jako prizmatem věty „to se to nemohlo obejít bez toho vykrucování?“ Očekávají proto spravedlivě rušení dalších a postupně všech opatření. Dokud jim vláda neuzná to hlavní: s pandemií by se nemělo dělat nic.

I mně už došly síly. I já jsem se stal terčem v lepším případě otázek, v horším případě útoků od blízkých lidí, kteří mou realitu z nějakého důvodu opustili. Zvolili cestu pohroužení do vlastního nitra, hledání sjednocujících narativů a přírodních receptů. Nekompromisním statistikám přitom čelí meditativním zbavováním se strachu ze smrti.

O tom, že „svoboda zemřít“ je víc než „povinnost žít“, je ostatně nejpozději po smrti zpěvačky Horké přesvědčují jejich guruové jak z řad nebezpečných idiotů jako je Lubomír Volný, tak z řad nebezpečných inteligentů, jako je Jaroslav Dušek. Z kultu individuální svobody se tak v pandemii stává kult smrti.

Pokud někdo klade vakcínu proti přírodě, patrně moc neví, co je příroda. Příroda je i hezká i ošklivá. Příroda nás rodí i zabíjí, uzdravuje i hubí, aniž by projevovala nějaké emoce. Příroda je chaos, v němž se po generace učíme orientovat, aby k nám byl přívětivější. Příroda je i ten virus. Vakcína je produkt staletí budované vědecké znalosti, která se naučila číst stopy, které nám po sobě virus zanechává. Pokud tedy někdo chce zachovat kontakt s přírodou, pak vakcína není ničím jiným než společnou prací člověka a přírody, když už. Anebo stopami, které nám v matérii věcí nechal Bůh, abychom s pomocí vědců odhalili jeho moudrost. Prostě jak chcete, jen nemaťte lidi.

Ta cesta vzdalování se západní medicíně u mnohých samozřejmě trvá delší dobu. A v mnoha ohledech na ní není nic špatného. Jde o hledání přírodních alternativ, léčiv a péče o zdraví, které nejdou ruku v ruce s platy léků chrlených farmaceutickým byznysem.

Ovšem tato cesta je umožněná mj. i tím, že se v minulém století podařilo vakcínám prakticky vyhubit smrtící nemoci, se kterými by vám procházka v lese zakončená lišejníkovým čajem byla prd platná. Organizace „Léčitelé bez hranic“ neexistuje. Léčitelé totiž působí spolehlivě jen v hranicích. Hranicích vytyčených výdobytky západní medicíny.

Škoda, že si tohle spousta inteligentních lidí nezvládla uvědomit dřív. A vinu na tom nesou i mnozí nadaní vypravěči, kteří se rozhodli i v pandemii spoléhat na západními překladateli přechroustaná moudra Toltéků za 90 korun v Levných knihách, ovšem pochopitelně za 590 korun v divadle, ačkoli peníze jsou jenom papírky, že ano.

Stát omezuje naši svobodu běžně a všichni jsou s tím v pohodě

Vláda couvat nemusela. Stát ostatně naše svobody ve veřejném zájmu omezuje běžně a na hlubší úrovni: přikazuje nám třeba užívat v autě bezpečností pásy. V tom zasahuje do naší svobody nakládat se svým tělem, a to dokonce aniž bychom ohrožovali na životě někoho jiného než sebe. V případě pandemie dělá jen to, že omezuje jednání lidí, kteří dle dat usnadňují šíření viru a v konečném důsledku zvyšují počet obětí z řad rizikové populace.

Jestli je něco „základní stavební kámen společnosti“, není to nějaká bohapustá fantazie o absolutní svobodě k čemukoli v podání dvoumetrového kolosu jménem Ing. Lubomír Volný. Kdyby to bylo aspoň ono „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného“, třeba bychom se hnuli. A co se týče utilitární perspektivy, stát nižší proočkovaností riskuje, že dojde k přeplnění kapacit nemocnic a on pak nebude schopen naplnit právo některých lidí na dostupnou zdravotní péči v případě ohrožení života.

Stát si tudíž na základě dat odborníků jednoduše vybírá, kterou skupinu „omezí na jejích právech svobodně nakládat se svým tělem.“ No a vybrat si logicky musí tu, která se svým tělem svobodně nakládá tak, že pomáhá viru v šíření, a tudíž způsobuje celou tuhle situaci.

Každá vakcína má nějaké promile vedlejších účinků, o tom se nikdo nepře. Jde ale o to, že pokud bychom vakcínu neměli, vir tohohle typu by mohl vyhladit čtvrtinu Evropy. Jako to už ukázaly dřívější pandemie. Pro mě tudíž očkování už vůbec není otázka k debatě.

Pokud si toho za ty dva roky ještě někdo dokázal nevšimnout, tak situace je vážná, smutná a nemá žádné dokonale hladké řešení, kdy by vlády nemusely nic řídit ani přikazovat a kdy by virus zabíjelo internetovými diskutujícími vypočtené dávkování odčervovacího přípravku kombinované s otužováním a celaskonem.

A pak je tu ještě jedna racionalita, které by měl být stát schopen: lidi se skládají na veřejné zdravotnictví a celý život pracují a když pak ve stáří potřebují rutinní operaci kyčle, tak ji nedostanou, protože nemocnice jsou plné neočkovaných a není tam místo.

Mnozí se obávají o demokratičnost vládních zásahů. Ano, míra omezení, ke kterým vlády ve svobodném světě (ne u nás) přistupují, je poměrně bezprecedentní a střet s léty bojů tříbenou soustavou individuálních práv je dramatický. Přesto má demokracie minimálně slušnou šanci tuto krizi ustát — s pomocí vědy, nápomocných výdajů, ohleduplnosti, odpovědnosti a sebezapření.

V opačném případě, kdy vláda bezostyšně kapituluje před slaměným panákem od reality odtržené části vox populi, totiž demokracie kapituluje s předstihem.

Jsem na straně vědy. Lepší nástroj na záchranu životů nemáme. A konsensus na očkování ze všech relevantních pohledů je úplně nekompromisní. A jakkoli jsem liberál a vždycky hledám cestu, jak situace politicky řešit v co největší prospěch individuálního zájmu, tak jsou prostě momenty, kdy ten ideál není naplnitelný v žádné z variant.

Hyperobjekty

V politické filozofii se pro podobné situace používá pojem „hyperobjekty“: označuje předměty, jejichž konfrontace není možná v radikálně liberálním smyslu. Kromě pandemie je takový hyperobjekt třeba klimatická změna nebo mračno plastového odpadu o velikosti Francie uprostřed Atlantiku. Kdo je za něj zodpovědný? Jak je vyřeší individuální odpovědnost? Nevíme. A přesto je potřebujeme řešit tady a teď.

Antropocén, tedy éra, v níž podobu pozemské reality určuje nejvíce člověk, se mj. vyznačuje stále častějším kontaktem lidstva právě s hyperobjekty. A pandemie je jen dalším hyperobjektem, který realita staví do cesty „dokonale hladkým“ řešením, ve která jsme dosud naivně věřili — a v něž aby mohli mnozí věřit i dnes, vystavěli si kolem sebe alternativní realitu: ať už tu, ve které virus neexistuje, anebo tu, ve které neexistuje klimatická krize.

Nikoli náhodou zdůrazňovala kanadská filozofka Judith Butler ve své jihlavské přednášce „pórovitost“ lidského subjektu, kterou nám tak bolestně připomíná pandemie nastolující paradoxní situaci, kdy o blízké pečujeme tím, že se od nich fyzicky distancujeme.

Dnes už víme, že budeme potřebovat demokracii, která si bude lépe uvědomovat tuto interkonektivitu lidí mezi sebou, stejně jako lidí a přírody, ale zároveň co nejméně ohrozí osvícenské výdobytky v individuálních lidských právech: moje tělo není jenom „moje věc“ ve chvíli, kdy hostí a vyživuje virus a svými „póry“ jej šíří mezi ostatní.

A klademe-li si jako společnost za cíl přemoct virus tak, aby přitom zemřelo co nejméně lidí, musíme prostřednictvím legitimních aktérů regulovat, jak svá těla používáme. Protože v pandemii není tělo jen „občan“, ale taky biologická zbraň.

Musíme se zkrátka naučit vnímat základní paradox svojí existence. Člověk žije ve dvou světech: v tom, který vnímá prostřednictvím svého těla, a v tom, kde s ním přicházejí do styku ostatní. I kdyby se nad námi virus časem slitoval, tato zkušenost by měla proměnit naše chápání toho, jak funguje společnost a na co se musíme zaměřit. Na horizontu na nás totiž čeká dlouhá fronta hyperobjektů, které už slitování mít nebudou.

advertisment
Diskuse
JD
January 20, 2022 v 18.49

Zajímavá úvaha, se kterou by se dalo v obecné rovině souhlasit, většinu východisek s autorem sdílím. V konkrétních okolnostech má však vynucování nějakých povinností své meze. Konkrétně ta vyhláška - pokutování, třeba i opakované, té armády neočkovaných důchodců by bylo sociálně těžko přijatelné až pohoršující a právně ošemetné. Spornější je zrušení povinnosti očkování u vybraných profesí, ale je otázka, zda v době omikronové, kdy očkování nebrání šíření nákazy a kdy drtivá většina lidí v těch profesích už naočkována je, to za tu zlou krev stojí.

JP
January 21, 2022 v 9.42
Demokracie neodpovědnosti

"budeme potřebovat demokracii, která si bude lépe uvědomovat tuto interkonektivitu lidí mezi sebou" - skoro to vypadá, že současné lidstvo potřebovalo tento šok z pandemie, aby konečně (alespoň do jisté míry) pochopilo, jak naprosto triviální, až vysloveně stupidní je základní idea klasického modelu liberální demokracie.

Tato liberální demokracie napřed člověka prohlásí za "absolutně svobodného", za někoho kdo si může dělat naprosto všechno co se jen jemu samotnému zlíbí - aby pak vzápětí zjistila že termíny "absolutně svobodné individuum" a "lidská společnost" jsou naprosté protimluvy, které nikdy není možno spojit v jeden navzájem provázaný celek. Ale místo aby se od základu přehodnotila tato výchozí idea liberální demokracie, tak se pak jenom spěšně začnou budovat "mantinely" pro tuto absolutní svobodu. Ovšem - když už se jednou smečka utrhla ze řetězu, pak už je sotva možno ji zase nějak krotit, vždycky spustí povyk o omezování své "výsostné svobody".

Připomeňme si, že toto liberalistické pojetí svobody naprosto není tak samozřejmé, jak ho prezentují její apologeti; v antice byla odpovědnost občana vůči obci (a stejně tak vůči bohům) neodmyslitelnou součástí tehdejší demokracie; a novodobém hegeliánsko-marxistickém pojetí bylo lidské individuum taktéž pojímáno výhradně jako součást vyššího celku. Je to tedy ve skutečnosti toto libertinistické pojetí demokracie, které je v celé evropské kulturní tradici excesem; a právě v době současné pandemie se ukazuje, jak fatálním, doslova smrtelným.

Apologeti novodobé liberalistické demokracie naprosto selhali ve svých konstrukcích "svobodného člověka"; a neustále narůstající řady mrtvých jsou jenom zákonitým důsledkem tohoto jejich selhání.

HZ

*Tato liberální demokracie napřed člověka prohlásí za "absolutně svobodného", za někoho kdo si může dělat naprosto všechno co se jen jemu samotnému zlíbí - aby pak vzápětí zjistila že termíny "absolutně svobodné individuum" a "lidská společnost" jsou naprosté protimluvy, které nikdy není možno spojit v jeden navzájem provázaný celek. Ale místo aby se od základu přehodnotila tato výchozí idea liberální demokracie, tak se pak jenom spěšně začnou budovat "mantinely" pro tuto absolutní svobodu. Ovšem - když už se jednou smečka utrhla ze řetězu, pak už je sotva možno ji zase nějak krotit, vždycky spustí povyk o omezování své "výsostné svobody".*

Vytvořit strašáka, nazvat ho liberální demokracie a přisoudit mu atribut hlasatele absolutní svobody individua bez odpovědnosti, je zřejmě úkol, který pan Poláček přijal dobrovolně a rád.

Když slyší, že liberální demokracie je pouze soubor pravidel, která skutečně znamenají individuální svobodu, ale neznamenají žádný limit pro odpovědnost vůči společnosti, dělá, že neslyší, a dál předstírá, že liberalismus vnucuje lidstvu amorálnost a brání uplatňování "vyšších hodnot", což je páně Poláčkova oblíbená meta.

January 21, 2022 v 15.50
Ani s klimatickou změnou,

ani s plasty v oceánech nelze v žádném případě bojovat zavřením škol a znemožněnín vzdělávání. Covid je něco absolutně odlišného. Není, na rozdíl od předchozích dvou "hyperobjektů" podceněn a téměř ignorován, ale doslova řádově nadhodnocen, jak dokazuje sám autor svou tezí, že "vir tohohle typu by mohl vyhladit čtvrtinu Evropy".

Vakcinace je skvělá věc, ale neposlouží k eradikaci SARS-Cov-2. K té nedojde, a nemá smysl takový cíl před společnost klást.

"A klademe-li si jako společnost za cíl přemoct virus ..." - Ne, neklademe. Už dva roky víme, že tento cíl je nesplnitelný a dávno si jej neklademe. Cílem, který má smysl, je žít. Pomůže vakcinace, lépe, avšak za cenu rizika, pomůže kontakt s infekcí, a nejlépe poslouží kombinace obojího.

Dělat z neočkovaných bubáky je bohužel součástí lidské nátury, jmenuje se xenofobie, strach z odlišného. Neočkovaní, kteří po kontaktu s antigenem prodělají klinické onemocnění s o něco vyšší pravděpodobností než očkovaní (a jsou s tím srozuměni), nestojí v cestě racionálnímu cíli žít v nové realitě s existencí jedné nové nemoci. (Ostatně oni nepřekážejí ani onomu iracionálnímu cíli eradikace, neboť po smrti virus nešíří vůbec, alternativně po vyléčení ho šíří později a méně než vakcinovaní.) Subklinický průběh pak trvá 5-7 dní a i ten poté chrání okolí (společnost) souměřitelně s vakcinací.

JD
January 21, 2022 v 17.54

Když slyším o jiné než liberální demokracii, začne mi svítit červená kontrolka. Protože kdo tak rád hovoří o "neliberální demokracii"?

JP
January 22, 2022 v 10.21
Nekritizovatelná liberální demokracie?

Paní Zemanová, to že koncept liberální demokracie "neznamená žádný limit odpovědnosti vůči společnosti" ještě zdaleka neznamená, že by v tomto společensko-politickém uspořádání tato odpovědnost byla skutečně také reálně praktikována. Právě tohle je ten zcela zásadní argumentační trik a klam apologetů liberalistické demokracie: že zaměňují formální možnost za realitu. Tito demokraté si do svých ústav vepíšou všechny možné svobody, a vůbec celou řadu velmi vznešených hesel, a tím tento svůj model prohlásí za ten nejlepší ze všech možných. Když pak vzápětí zjistí že reálná praxe vypadá zcela jinak, že lidé se tu chovají nejen egoisticky, ale dokonce i vyloženě nesvobodně - pak vzápětí popřou všechny své předchozí výroky o "nejlepším světě ze všech možných", a místo toho vyhlásí minimalistický program demokracie jakožto "nejméně špatného uspořádání ze všech špatných".

Tento zlom od liberální demokracie ideální k liberální demokracii reálné bylo ostatně jako ve zrychleném filmu možno pozorovat v procesu polistopadové transformace: napřed se vyhlásila naprostá svoboda, otevřela se stavidla, a tak se lidé začali chovat podle toho. Začal se rozkrádat národní majetek, tunelovalo se, noví majitelé nemovitostí začali vyhánět méně movité nájemníky; zavedly se poměry jako na Divokém západě, když si na pistolníka mohl začít hrát každý potřeštěný český frajírek (bylo by zajímavé vypočítat, jestli za tuto dobu střelbou ze soukromých zbraní nepřišlo o život už více lidí, nežli kolik jich popravili komunisté).

A teprve potom ti co do země zavedli tuto "neomezenou svobodu" se náhle rozpomněli na to že svoboda přece nemůže být zcela bezbřehá, a začali jí stavět "mantinely". Jak jsem napsal už minule, když už jednou byla vypuštěna smečka, je už pak pozdě ji zase chtít zkrotit.

Na celé myšlence liberální demokracie je především ten moment špatný, že tato myšlenka je zcela triviální. Až jednou v budoucnosti budou historikové hodnotit charakter 20. století, pak sotva bude jejich úsudek znít jinak, nežli že toto století bylo profilováno srážkou dvou protichůdných principů, principem kolektivismu na straně jedné, a principem libertinistického individualismu na straně druhé. Přičemž ani jedna z těchto dvou vůdčích idejí nedokázala hledět dále než jenom za sebe samu. Komunismus propadl naivní víře že postačí zkolektivizovat produkční a vlastnické vztahy, a že tím budou jednou provždy vyřešeny všechny lidské i společenské problémy; liberální demokracie zase propadla naivní víře v to, že postačí poskytnout jednotlivci všechna možná práva a svobody, a že už jenom tím budou vyřešeny všechny společenské a lidské problémy.

Zkrátka: jedna trivializovaná idea se tu svářela s druhou trivializovanou ideou, a obě se přitom stavěly do pózy definitivního spasitele lidstva.

Ještě jednou, paní Zemanová, v čem je zásadní vada liberální demokracie: v tom že její vůdčí idea je naprosto triviální, až vysloveně primitivní. Vůbec si neláme hlavu s tím, co je skutečný člověk, co je reálný svět. To už marxistický komunismus je v tomto ohledu mnohem vyspělejší; neboť alespoň v jednom určitém okruhu dokázal mnohem hlouběji postihnout realitu lidské existence. Jeho chyba byla a je v tom, že tento jeho pohled byl jenom zúžený; ale tuto chybu je možno detekovat, a příslušným způsobem korigovat. Oproti tomu základní ideu liberální demokracie korigovat možné není; neboť ta je už ze své nejvlastnější podstaty povrchní, a tuto svou povrchnost nikdy nemůže překonat, aniž by přitom popřela samu sebe.

JP
January 22, 2022 v 10.39
Liberální a neliberální demokracie

Pane Dospivo, Vaše zmínka o "neliberální demokracii" je naprosto klasickou ukázkou toho, jak demagogickým způsobem liberální demokracie odráží veškerou kritiku na sobě samé. Kdokoli se odváží pronést jakoukoli kritiku na jejím charakteru, je vzápětí konfrontován s rozhořčeným výkřikem: "Cože? Vy snad chcete zavést diktaturu?!..."

Je to doslova a do písmene naprosto to samé, jako když se vyjadřovala kritika na deformovaném světě "reálného socialismu" - stejně tak vzápětí jako prásknutí bičem následovala obžaloba: "Cože, soudruhu - ty snad chceš znovu obnovit kapitalismus? Ty chceš znovu obnovit vykořisťování?!..."

Zkrátka, jak komunismus tak i liberální demokracie se naprosto stejným způsobem považovaly za nekritizovatelné - tím že vytvářely falešnou alternativu, jako by vedle nich neexistovala už žádná jiná možnost.

Takže, pane Dospivo, ve zcela obecném smyslu kromě demokracie liberální a demokracie NEliberální může také existovat něco takového, jako demokracie POSTliberální (respektive postliberalistická) - tedy takové pojetí demokracie, které za sebou dokázalo nechat onu primitivní fázi libertinistického individualismu; takové pojetí demokracie které dokázalo svobodu jednotlivce skutečně organicky provázat s potřebami a zájmy celku.

V konkrétnější podobě pak vedle této klasické liberální demokracie (založené na tom že většina přehlasuje menšinu; to znamená že zde vždy zůstane nějaká neuspokojená, frustrovaná menšina) - vedle takového pojetí demokracie existuje například demokracie konsensuální, která je založena na principu zcela opačném, tedy na povinnosti hledat vzájemný konsens.

Můžete ovšem namítnout, že něco takového je v realitě současného světa nemožné; tady bych použil jeden argument Marxe proti buržoazní politické ekonomii a jejího pojetí práce jako čiré námahy a tíhy: ano, to všechno je naprosto pravda - totiž za podmínek kapitalistického společenského uspořádání, kdy už v samotné materiální základně společnosti je člověk člověku konkurentem, a práce jenom zátěží. Pokud nebudeme schopni (či ochotni) dohlédnout za tento omezený horizont kapitalistického společensko-ekonomického řádu, pak se ovšem i každá jiná forma demokracie nutně bude jevit jenom utopickou, chimérickou.

JP
January 22, 2022 v 10.48

Pane Jedličko, bylo by asi mnohem smysluplnější, kdybyste svá antivaxerská moudra šířil na některém z celé řady příslušných webů vyznávajících všechny možné konspirační teorie, nežli abyste jimi soustavně zapleveloval stránky Deníku Referendum.

Stavět do jedné řady xenofobii (která je v obecném povědomí nerozlučně spojena s šovinistickým vztahem vůči migrantům respektive vůbec cizozemcům) a vztah většinové společnosti k těm, kteří na základě vlastních iracionálních fobií odmítají podílet se na společném boji proti pandemii, to je už skutečná nestoudnost.

Většinová společnost se vůči odmítačům očkování staví negativně ne proto, že jsou "jiní" (takovéto tvrzení je vyslovená lež); nýbrž proto že v nich - a to naprostým právem - vidí ohrožení veřejného zdraví.

Já mohu mít určité pochopení pro to že je určitá část populace která - ať už z jakýchkoli důvodů - trpí nepřekonatelnou fobií z očkování; ale nikdy není možno mít pochopení pro tu míru cynismu, s kterou fundamentalističtí popírači raději obětují životy druhých, jenom aby se nemuseli těmto svým vlastním fobiím postavit čelem.

MP
January 22, 2022 v 11.42
Josefu Poláčkovi

Pan Jedlička má pravdu. Hněv lidu není kompetentní, aby určoval, který odpor vůči represivnímu zásahu do individuální svobody je úctyhodný a který nikoli. Obecně to můžeme rozlišit podle kritéria vztahu k lidské emancipaci, ale to vždy až historickou či sociologickou analýzou, nikdy bezprostředně (Hlas lidu není vždy hlas boží, občas je to hlas pekelné svorky)

Popírání klimatické změny je společensky nebezpečnější a v globálním měřítku má dnes nejspíše větší počet lidských obětí než odmítání očkování, ale přesto se popírače nešikanujeme a nepořádají se na ně mediální štvanice. O zastáncích neregulovaného volného trhu ani nemluvím.

Ve strukturované demokratické diskusi, která zohledňuje hlasy expertů (nastroj Vámi pohrdané liberální demokracie), můžeme dospět k přesvědčení, že je nutné prosadit očkování v rozsahu, který se bude přibližovat sto procentům populace. A také k závěru, že to není možné, aniž bychom zasáhli do základního práva občana našeho státu, totiž práva na svobodné rozhodování o vlastním těle. Pak na sebe budou muset vzít Sněmovna a vláda odpovědnost a bude muset přijmout zákon o povinném očkování (tak jako máme zákony penalizující určité formy sebepoškozování; zákonnou úpravu striktně upravující podmínky ukončení těhotenství; anebo zákony proti zneužívání návykových a psychotropních látek či protikuřacké zákony). Nejspíš nepatřím k minoritě, pokud považuji přijetí podobného zákona za potřebné.

Oproti tomu mediální štvanice včetně posměchu vůči konkrétním zesnulým, kteří zaživa odmítali očkování (opět, kdyby zazněl podobný veřejně podobný výsměch vůči člověku, který jako silný kuřák umřel na rakovinu plic, považovali bychom to právem za hyenismus) a protiepidemická opatření s nepokrytým záměrem šikanovat odpírače očkování -- to není občanská vláda a ale poměry smečky, jejíchž vůdci (Führer, Duce, vožď se tomu, tuším, u lidské smečky říká) nemají odvahu jednat zpříma.

JD
January 22, 2022 v 17.6

Pane Poláčku, demokracie nemůže být už ze své podstaty "neliberální" nebo "postliberální", vždy musí obsahovat významný prvek liberálnosti, čili svobodných poměrů, jinak to už není demokracie. Pokud máte pifku na vypjatý individualismus, tak s tím bych docela souzněl, ale jak konkrétně navrhujete demokracii reformovat? Omezit nezávislost soudní moci, aby nerušila protiepidemická opatření jak na běžícím páse? Protože teorie je jedna věc, v praxi to ale často končí "orbánovsky".

JV
January 22, 2022 v 17.13
Panu Poláčkovi - chvála

Vážený pane Poláčku,

ten Váš vstup "Nekritizovatelná LD" je naprosto bezchybný. Myslím, že jste to vyjádřil dokonale.

Jiří Vyleťal

JP
January 23, 2022 v 11.33
Mystérium liberální demokracie

Díky za uznání, pane Vyleťale. ;-)

Pan Dospiva: ale jistě, že pokud vůbec může být právem hovořeno o demokracii v běžném slova smyslu, že její součástí nevyhnutelně musí být také "elementy liberalismu". O tom není sporu. Jenže se jedná o to, že v reálné podobě této formy demokracie se z toho, co by mělo být pouze elementem, pouze jednou ze součástí celkové konstrukce, tak že z toho byla učiněna ikona, nedotknutelná modla, pod kterou je podřazeno všechno ostatní.

Ptáte se mě, co bych já navrhoval jako alternativní model. Pane Dospivo, já jsem právě teď dokončil můj seriál o Marxovi, už to bylo náročné dost; opravdu nemohu stihnout všechno najednou. ;-) Nicméně mohu Vás ujistit, že právě otázky demokracie a svobody patří k tématům, která se chystám v dohledné době do hloubky rozebrat.

Ale právě o to se tu jedná; opakuji ještě jednou, tou nejzásadnější vadou celého konceptu liberální demokracie je, že fakticky vytěsňuje veškeré myšlení. Že svým demagogickým vynášením údajně "naprosté svobody" od samého počátku podvazuje jakékoli kritické přezkoumávání jejích výchozích premis, tím že tuto kritiku okamžitě difamuje jako antidemokratickou.

Není žádné natolik dokonalé (státní) ideje, kterou by nebylo nutno znovu a znovu oživovat jejím vlastním kritickým přezkoumáváním. Dokonce i sám Platón, ačkoli jeho koncept "dokonalého státu" stál na metafyzicky neotřesitelném základě, dokonce i tento Platón napsal, že i tento o sobě dokonalý útvar se nevyhne procesu své vlastní degenerace, když lidé z pohodlnosti "přestanou správně počítat", tedy když přestanou tuto státní ideu znovu a znovu oživovat svým duchem, neustálým přemýšlením o její podstatě a o jejím způsobu fungování.

Opakuji ještě jednou: liberální demokracie sice navenek povoluje jakoukoli kritiku; ale fakticky umrtvuje lidského ducha tím, že sebe samu prezentuje jako dějinně definitivní, finální útvar, který není možno žádným způsobem rozumně zpochybňovat. A o kterém tedy není nutno nijak závažně (kriticky) přemýšlet.

Lidská společnost (a tedy i její státní uspořádání) - to je extrémně komplexní útvar, kdy je nutno velice složitým způsobem sladit a zharmonizovat celou řadu o sobě protichůdných elementů. Ale jakmile se z celého tohoto komplexu vytrhne jeden jediný moment a vyhlásí se za jediný určující a dominantní, pak je tím nevyhnutelně rozbito, roztrháno celé předivo těchto vzájemných vazeb a působení.

Mimochodem, pane Dospivo, i standardní současná politická teorie vlastně ví, jak nedořešený je tento útvar liberální demokracie; a vůbec ještě neexistuje žádná shoda nad tím, jak tuto demokracii vůbec definovat! Je to logické; neboť už samotné slovní spojení "liberální demokracie" je vlastně protimluv, každý z těchto momentů vyvrací ten druhý. "Demokracie" znamená vládu lidu a nic jiného (navíc tato "vláda lidu" je vzápětí redukována na pouhou vládu většiny, a to nezřídka dokonce pouze většiny relativní, čili fakticky - vzhledem k celému lidu - minoritní); zatímco liberalismus znamená přesně naopak právě to, že je celá řada principů, nad kterými tento lid nevládne a vládnout nesmí. Celá tato "liberální demokracie" je tedy zmatečný útvar, a opakuji ještě jednou, dokonce ani standardní politická teorie dost dobře neví, jak ho vlastně vysvětlit.

JD
January 23, 2022 v 12.2

Tak jsem zvědavý :-).

JP
January 23, 2022 v 12.12
Demokracie - svoboda pro všechny?

Ostatně, na adresu liberální demokracie je nutno připojit jednu poznámku, která zasahuje samotný základ jejího sebezdůvodnění. Tato demokracie se pyšní tím, že prý umožňuje participaci na politické (státní) moci principiálně každému člověku, každému ideovému směru, každému politickému uskupení.

Ovšem - to je zase přesně ten případ, kdy ideologie zastírá reálnou praxi. Je nutno si především uvědomit jednu základní skutečnost (kterou ovšem právě liberální demokracie úporně popírá): totiž že se nejedná o nějakou "čistou demokracii", která by se vznášela někde ve vzduchoprázdnu, jako jakýsi božský princip nedotčený špatnostmi tohoto světa; nýbrž tato liberální demokracie je siamským dvojčetem docela obyčejného kapitalismu, je jeho reálnou politickou formou. A tento kapitalismus permanentně plodí určité vrstvy společnosti, které zůstávají od reálné participace na státní moci fakticky permanentně vyloučeny. Jsou to velké skupiny lidí, kteří jsou vyloučeni jak sociálně, tak i ideově a politicky. U nich se pak nevyhnutelně časem nahromadí vysoká míra deprivace; která se pak čas od času ventiluje hlasitě, a někdy i agresivně se projevující opozicí vůči celému systému a jeho politickým elitám.

To znamená: jestliže v současné době politologové (a především právě apologeti liberální demokracie) naříkají nad vzestupem antiliberálních, antidemokratických hnutí (a hovoří o "krizi demokracie"), pak je nutno konstatovat, že z právě uvedeného hlediska se nejedná o nějaký nahodilý, nevysvětlitelný exces, nýbrž o naprosto přirozený výron této nahromadivší se sociální respektive systémové deprivace.

A jestliže by se kladla otázka, proč k těmto erupcím nespokojenosti a frustrace dochází právě teď, pak je nutno si uvědomit jeden zásadní moment: po dlouhou dobu byl tento potenciál systémové frustrace a opozice zatlačen do pozadí dominantním konfliktem mezi Západem a Východem, bojem mezi světem komunismu a světem kapitalismu. Tento zásadní ideový střet si podřídil všechny ostatní konflikty; a svou silou a intenzitou fungoval jako velice účinný ideologický tmel nejen na východ, ale stejně tak i na západ od železné opony!!

A teprve když tento velký ideový střet skončil (a navíc se v důsledku celé série krizí zadrhl i koloběh konzumismu, další velice účinný homogenizující tmel), teprve potom nastala chvíle pro to, aby se v plné síly nad povrch prodraly tyto systémově destruktivní a opoziční momenty. Jak jsou tyto projevy mnohdy zavrženíhodné jak ohledně jejich bezprostředních hesel tak i agresivních způsobů jejich veřejné prezentace, tak to všechno nic nemění na základním faktu, že jsou naprosto zákonitými, a tedy v daném smyslu i objektivně legitimními projevy systémově podmíněné frustrace určitých segmentů společnosti.

JP
January 23, 2022 v 12.37

Pane Profante, Váš příměr mezi tím, kdo odmítl nechat se očkovat a zemřel na covid a mezi kuřákem který zemřel na rakovinu je v této paušální podobě naprosto nevěcný a nepřípadný.

Mohu dát naprosto konkrétní příklad: měl jsem kdysi blízkého kolegu v práci, který v 64 letech náhle zemřel na rakovinu; s největší pravděpodobností v důsledku silného kuřáctví. Ovšem: on nijak nezpochybňoval rizika kouření, sám se několikrát pokusil s ním skončit; jenže bohužel, on byl velice družný člověk, každý den musel mít svou hospůdku s okruhem svých známých a přátel - a v tomto zakouřeném hospodském prostředí je ovšem extrémně obtížné dokázat udržet abstinenci od nikotinu. Zkrátka, jeho závislost ho nakonec vždy znovu přemohla.

Pokud by Vaše srovnání mělo být platné, pak bychom zde museli mít případ kuřáka, který permanentně zlehčuje respektive zcela popírá nebezpečí kouření; navíc se veřejně posmívá všem kteří před tímto kouřením varují; anebo dokonce začne kouřit proto, aby si vytvořil "imunitu vůči nikotinu"!...

Musím otevřeně přiznat, že na smrt někoho takového bych sotva reagoval jinak, nežli jenom lhostejným pokrčením ramen; tady je možno jenom říci: "Za to si můžeš sám!"

Ale tím celá věc ještě zdaleka nekončí. Nejenom že ten, kdo se k hrozícímu nebezpečí staví takovýmto způsobem, je vinen svou vlastní smrtí; ale především se jedná o to, že veřejným zpochybňováním těchto rizik je spoluvinen smrtí všech těch, kteří mu ty jeho bludy uvěřili! Naprosto stejně tak jako se stalo v minulých dnech, kdy jedna česká folková zpěvačka uvěřila těmto nesmyslným báchorkám antivaxerů, a pak se sama záměrně nakazila covidem, aby si "vytvořila imunitu". A její syn pak plným právem obvinil tyto fundamentalisty antivaxerství, že jsou vinni na její smrti.

Je tedy naprosto zásadní nepravdou, když tito antivaxeři tvrdí, že riskují jenom své vlastní životy; jakmile se svými iracionálními respektive přímo lživými tvrzeními vystoupí na veřejnost a začnou jimi ohlupovat ostatní, od toho okamžiku jsou přinejmenším spoluvinni na všech úmrtích, ke kterým v důsledku této jejich propagandy dojde.

Ostatně, pane Profante, není mi nic známo o nějakých "štvavých kampaních" proti odpíračům očkování; v každém případě ne ze strany státu. Naopak je možno znovu a znovu číst o agresivní, a zdaleka ne pouze verbální šikaně fundamentalistických antivaxerů vůči těm, kteří se veřejně zastávají nutnosti provádění anticovidových opatření.

HZ
January 24, 2022 v 8.46
Pane Poláčku,

myslím, že vám rozumím. Vyčítáte společnosti, která přijala model tzv. liberální demokracie povrchnost, protože státu nepředepisuje žádnou závaznou ctnost kromě dodržování práv jednotlivce. Zdá se, že byste chtěl, aby státu bylo uloženo přijetí zásadní ideje o nezvratném směřování k mravní obrodě a tím ke spravedlivé a moudře spravované společnosti.

Přiznávám, že povrchnost společnosti, řešící problémy ad hoc a řídící se pouze principy individuálních práv, mě při všech svých negativních výstupech děsí méně než ta vaše představa. Závazné státní ideologie se totiž po uvedení do praxe poměrně ochotně zvrhávají do absurdních poloh a vymanit se pak z jejich následků bývá náročné.

JP
January 24, 2022 v 11.4
Je přípustné nutit k poznávání pravdy?

Bohužel, paní Zemanová, celou věc stále hodnotíte jenom z pozicí hypertrofovaného, ryze individualistického pojetí svobody. A navíc směšuje dohromady dvě různé věci.

V prvé řadě - opakuji ještě jednou - vytýkám konceptu liberální demokracie přesně to samé, co vytýkám konceptu komunismu: totiž v posledku naprostou bezmyšlenkovitost. Prázdnotu a plochost nejen duchovní (ve vyšším smyslu), ale i čistě intelektuální. Jak projekt komunismu, tak projekt liberální demokracie nalezly tak širokou popularitu mezi lidmi, protože člověka nijak nenutí ke (skutečnému) myšlení. V případě komunismu se všechna složitost světa scvrkla na triviální představu, že "všechno bude patřit nám", a tím že budou všechny problémy člověka a společnosti jednou provždy vyřešeny. V případě liberální demokracie se jedná o myšlenku stejně tak triviální: všem poskytneme individuální svobodu, a už jenom tím budou vyřešeny všechny problémy člověka a společnosti.

Proto jsem napsal, že celé 20. století bylo profilováno bojem těchto dvou základních ideových směrů: jak se na jedné straně navzájem vylučovaly a potíraly, tak na straně druhé byly oba jenom dvěma stránkami té samé mince: lidské intelektuální pohodlnosti, obecné nechuti ke kritickému myšlení. Každá z obou stran kritizovala jenom tu druhou; ale žádná z nich nebyla schopna a ochotna kriticky přehodnotit svá vlastní ideová východiska.

V tomto ohledu jsou tedy - opakuji ještě jednou - jak komunismus tak liberální demokracie jedno a totéž, totiž výraz pohodlnosti lidské mysli, je to prakticky vzpoura intelektuálního plebsu proti povinnosti hledat skutečné, hluboké pravdy našeho žití.

------------------------------------

To je tedy jedna věc. Druhá, principálně jiná záležitost (kterou Vy jste ovšem promíchala s tou první, abyste ji takto mohla snadno difamovat) je otázka, do jaké míry je či není přípustno někoho nutit k takovým či onakým názorům.

Tak za prvé: KAŽDÝ stát, každý režim ovlivňuje (to jest: indoktrinuje) myšlení svých občanů ve shodě se svými vlastními základními rysy. Komunismus neustále do popředí stavěl sociální otázku; zatímco liberální demokracie zase neustále propaguje právě a pouze individualistickou svobodu. Znovu a znovu vynáší, co všechno tato ryze individualistická svoboda člověku přináší; ale zamlčuje všechno to, co takto redukcionisticky pojatá svoboda člověku bere.

Jediný rozdíl v této indoktrinaci je, že totalitní režim ji provádí zcela viditelně, masivně, i přímo násilně - čímž ji ovšem činí mnohem více nesnesitelnou. (V důsledku toho se jí ale pak o to více lidí začne vzdalovat a vzpouzet.) Zatímco liberální demokracie svou indoktrinaci provádí mnohem nenápadnějším, subtilnějším způsobem, takže se pak může tvářit, že vlastně neprovádí žádnou indoktrinaci, že ona prý přece jenom pojímá svět takový, jaký doopravdy je.

Jenže právě tato otázka "jaký svět doopravdy je" se fakticky vůbec neřeší, a jako "opravdový svět" se místo toho prezentuje pouze to, jak tento svět vypadá napovrch. Jak se jeví běžnému, nekritickému, v náročnějším způsobu myšlení necvičenému vědomí. Právě v tomto ohledu má liberalistická indoktrinace obrovskou výhodu: že se může spolehnout na obecně rozšířené, nenáročné "přirozené" vědomí naprosté většiny populace.

Takže abychom se vrátili k tomu "nucení", paní Zemanová: ano, jsem naprosto jednoznačně pro to, aby stát měl jak možnost, tak i přímo z moci úřední povinnost nutit své občany myslet. Totiž - myslet doopravdy. Aby stát lidem ukázal omezenost tohoto takzvaného "přirozeného myšlení"; aby jim ukázal že skutečné pravdy tohoto světa je nutno hledat někde zcela jinde, a zcela jiným způsobem.

Když má stát právo své žáky vyučovat, že "přirozená" newtonovská mechanika je už překonaná, a když má stát právo ve svých školách žáky "indoktrinovat" učením o platnosti teorie relativity a kvantové mechaniky, které tak zcela odporují tomuto přirozenému myšlení a vnímání - proč by stát k tomu samému kroku neměl mít právo nejen ve fyzice, ale i v oblasti sociálních věd?!...

Tady se nejedná o to jako závaznou vyhlásit tu či onu politickou doktrínu; ale jde o to, že jakmile by se prosadil tento hlubší, náročnější způsob myšlení, pak s naprostou samozřejmostí jako stará kůra ze stromu odpadne jak plochá, triviální představa o samospasitelnosti komunismu, tak ale i stejně tak plochá a triviální představa o samospasitelnosti individualistické svobody a politické liberální demokracie.

JP
January 24, 2022 v 11.55

Ještě něco k tomu "nucení": ano, paní Zemanová, totalitní režim nás nutil k mechanickému memorování a vzývání jedné určité ideologie, jednoho určitého obrazu světa; a tento způsob indoktrinace byl bezpochyby většinou myšlenkově plochý, svým prováděním násilný a pocitově nesnesitelný. Ale - na straně druhé jenom a jedině díky tomuto tlaku, této neustálé přítomnosti určitých idejí jsem se vůbec dostal k přemýšlení například o tom, co je to vlastně dialektika; abych nakonec dospěl k poznání, že právě a jedině dialektická metoda je ta, která má potenciál různé části tohoto světa (a tedy různé jeho pravdy) spojovat v jeden jediný, vnitřně provázaný celek.

Byl to jenom a pouze tlak této indoktrinace, který mě donutil časem pochopit hlubokou, klíčovou pravdu Marxovy základní téze o formování společenské skutečnosti tzv. "materiální základnou". Což je efekt, který ono "přirozené vědomí" taktéž nikdy nemůže pochopit.

Zkrátka, ještě jednou: ke každé hlubší pravdě se lidské vědomí dostane, dopracuje jenom v důsledku takového či onakého tlaku; zatímco přirozené vědomí, pokud je ponecháno jenom samo sobě, navždy zůstane uzavřeno, polapeno v jenom zcela povrchním chápání fenoménů.

HZ

Myslím, že s tou absencí ušlechtilé státní ideologie je to dost podobné jako s absencí víry v Boha.

Věřící vemlouvají ateistům, že jejich postoj k existenci Boha je vlastně taky víra. Vy vemlouváte liberálům, že osvobození státu od veškerých ideologií je ideologie.

Nejste náhodou uzavřen v myšlenkovém kruhu, ze kterého nedokážete vystoupit? Polapen ve svém umanutém chápání jednoho fenoménu?

JP
January 24, 2022 v 13.8

Paní Zemanová, jakkoli přesvědčený ateista, musím skutečně konstatovat že jsem poznal celou řadu ateistů, u kterých jejich militantní antiteismus byl skutečně svého druhu "vírou". Substancí tohoto ateismu je slepá víra v racionalismus, v pozitivní vědy. Slepá víra v to, že jsou to právě tyto pozitivistické vědy (v prvé řadě matematika), které prý dokáží zodpovědět všechny otázky tohoto světa. A všechno co se jim do tohoto úzce racionalistického obrazu světa nevejde, to ze své mysli vytěsňují jako prý "nepodstatné", "idealistické", či přímo "iluzorní". Ale právě z jejich podrážděnosti v těchto konfrontacích je jasně znát, jak je tento jejich technicko-racionalistický obraz světa vnitřně chudičký, jak málo opory jim může poskytnout pro orientaci ve skutečně složitých spletencích života a světa.

Ano, tato jejich víra je pouze negativní, neboť neguje všechny konkrétní obsahy; ale proto nepřestává být vírou, respektive (v případě liberalismu) nepřestává být ideologií. I víra v nihilismus je vírou; a i víra v absolutní relativismus je ideologií.

Ideologií je nakonec všechno, co nutnost vypořádávat se se složitostmi světa nahrazuje zdánlivě spásným, triviálně jednoduchým výkladem - a přesně to je i koncept liberální demokracie.

JP
January 24, 2022 v 13.17
Liberální demokracie a dialektika

Ještě zpět k oné (marxismem zprostředkované) dialektice: ta má svůj hluboký význam právě ve vztahu k modelu liberální demokracie.

Liberální demokracie se neustále pyšní tím, jak je prý svobodomyslná, tím že nezakazuje (téměř) žádné myšlenky, žádné ideové směry. Ano, ona je skutečně nezakazuje - ale to ještě zdaleka neznamená, že je dokázala pospojit dohromady. Je to právě zmíněná dialektika, která jediná má tuto schopnost spojit zdánlivě nespojitelné v jeden jediný vnitřně provázaný celek; zatímco liberální demokracie tyto různé názory, tyto různé pravdy ponechává v jejich izolovanosti, jako chaotickou tříšť jednotlivých fragmentů, které si navzájem zůstávají cizí, respektive spíše se vůči sobě chovají nepřátelsky, v trvalém konkurenčním boji o dominanci.

Bylo už zmíněno, že existuje také například model konsensuální demokracie, která by nutně musela směřovat právě k takovémuto propojení, integraci různých názorových proudů; v tomto srovnání by tedy liberální demokracii bylo nutno definovat jakožto DEZINTEGRATIVNÍ DEMOKRACII, která sice všechno dovolí, ale nic nedokáže spojit.

HZ
January 24, 2022 v 15.19
Vše marno.

Aspoň jsem to zkusila. I když jsem tušila, že nahlodat jistoty páně Poláčkova myšlenkového obzoru není v mých silách.

S přesvědčením, že konceptem liberální demokracie je vypořádat se se složitostmi světa triviálně jednoduchým výkladem, nehne ani fakt, že žádný takový výklad neexistuje a že liberální demokracie /myšleno stát s takto nazývaným systémem/ ani žádný výklad světa poskytovat nechce. Ani triviální, ani netriviální, prostě nemá takovou ambici, protože jestli se liberální demokraté v něčem dokážou shodnout, pak v tom, že to státu nepřísluší.

MP
January 24, 2022 v 16.27
Josefu Poláčkovi

Liberální demokracie se nepyšní tím, že nezakazuje žádné směry a myšlenky. My, moderní demokraté, jsem si bolestně vědomi, že není rozhodčího, který by směl rozhodovat mezi vírami, ideologiemi, tradicemi a dalšími formami sedimentovaných přesvědčení.

Výjimečně se odvážíme zakazovat myšlenkové komplexy, které zjevně poškozuje práva a život konkrétních skupin obyvatel tím, že je stigmatizují jako méněcenné nebo přímo ostraněníhodné a podněcují vůči těmto skupinám účinnou nenávist (rasismus, agresivní šovinismus a nativismus, militantní fanatismy náboženské i sakrální). Nezakazujeme je pro jejich nepravdivost (o té nemá co rozhodovat zákonodárce,), ale pro jejich zjevnou a okamžitou nebezpečnost.

Krom těchto výjimek, vždy sporných a nešťastných, považujeme vždy za lepší než prosazovat pravdu represí, abychom snášeli názory, které jsou nám z duše odporné, ať pro svoji rozpornost s fakty či proto, jak urážejí svoji pseudovědeckým či pseudomorálním hávem.

Je to proti lidské přirozenosti, poslouchat tu nekonečnou litanii blbostí a nesáhnout po klacku cenzury. Ale lépe penalizovat takové promluvy opovržením a výsměchem než státní represí či štvanicí ze strany dobrých a vzdělaných lidí.

Demokracie ovšem vyžaduje dvě náročné ctnosti: Nebát se a nekrást. Tedy nebát se vystavit své přesvědčení diskusi, která by ho mohla změnit a nemít strach strpět jiná přesvědčení, nepociťovat je jen jako ohrožení pevnosti přesvědčení vlastního.

A nekrást, protože mé přesvědčení může být mé jen tehdy, pokud jsem si osvojil poctivou duševní prací a nevybral jsem si ho pro dnešní den z aktuální modní kolekce názorů jako klobouk. (To jsem sice vzal od Tolstého, ale neukradl jsem mu to, osvojil jsem si tuto charakteristiku Karenina upřimným a potěšeným smíchem).

Vás, obávám se, pohled na volnou hru různých promluv a diskursů děsí, proto ta nechuť k demokracii.

+ Další komentáře